Zato s
Tajemstvím Velkého Vonta (Mnichov 1986) si Foglar dal načas. Vinu má na tom nese socialismus, jistě, jenže ani ten nemohl zabránit tomu, aby jedno pokračování nevytvořil už jako dítě i budoucí spisovatel Jaroslav Velinský. Sice jeho dílko tenkrát nevyšlo, ale nápad psát o světě Stínadel dál vrtá mnoha hlavami a není divu, že se ještě před
Velkým Vontem vynořila i jiná třetí část. Ta od Josefa Červinky.
Jmenuje se
Poselství ze Stínadel, legendárního ježka v kleci tu kdosi ukradne Vontovi Otakaru Losnovi a během následujícího pátrání je mimo jiné odhalena identita Jana Tleskače, vynálezce ne zase tak létajícího kola.
Kniha vyšla samizdatově a na rozdíl od stoprocentních znalců Foglarova universa netuším, nakolik slavný chlapecký spisovatel soptil, když se o spáchání tohoto Červinkova činu prvně doslechl. Nicméně
Velkého Vonta na trh v Německu uvedl a Červinka, zvaný mezi skauty Grifin, svůj třetí díl přepracoval na čtvrtý. A ten byl roku 1996 dokonce natočen - jako víc než dvouapůlhodinový film.
Ani Velinský (který mezitím vyrostl) však nazahálel a roku 2003 mohl díky své píli a nostalgii stanout v pruhovaném námořnickém triku na jednom z „náměstíček“ pražského Výstaviště v Holešovicích při Světě knihy. Pokorně a zároveň hrdě konverzoval s okolojdoucími a prodával skutečnou „bombu“. Ano, svůj román
Poslední tajemství Jana T.
S jeho raným náčrtkem sice mnoho společného nemá, ale uspokojivě se zde vysvětluje takřka vše, co nevysvětlil Foglar (zvaný mezi skauty Jestřáb). Také Velinský ovšem původně plánoval své pokračování jako teprve třetí díl a také on „po Mnichovu“ zareagoval na vše, co přidalo k universu
Tajemství Velkého Vonta. Zase takové kopce toho ostatně nepřibyly.
Skvělý román Jaroslava Velinského měl velký úspěch a nevyšel jen jednou. Psán je místy doopravdy až s akribií, ale přesto si myslím, že „Kapitán Kid“ (což je pro změnu přezdívka Velinského) nemusel všecičko až tak vsazovat do konkrétních časů a věci tím neromanticky odmytizovávat.
Zmiňme dál trilogii Svatopluka Hrnčíře o
Uctívačích ginga, nicméně tu do role regulérního pokračování pasovat není nutno. Jistě, je to skvělý svět, ale hlavně Hrnčířův. A zrovna tak není opravdovým pokračováním román
Meč Vontů Jiřího Schwemleina, který se na jeho obálce podepsal Hogan. Na statut takřka regulérních pokračování by naopak možná mohly aspirovat obě práce Václava Levého
Tajemství Stínadel a
Mezi Vonty (2007, 2008); nicméně nejméně pro potřeby tohoto článku se radši vraťme k Mistru Červinkovi. Nedal si pokoj a dokázal ještě stvořit vskutku fascinující
Pátou knihu Stínadel (jak zní odvážný podtitul) a nazval ji
Poslední stínadelské tajnosti (2017). Prvně vyšla roku 2015 jako románová příloha časopisu TTT a příběh se začíná odvíjet pouze půlrok po událostech líčených v Červinkově
Poselství. Je možná místy až dětinský (což je na diskusi) a nejlépe bude si jej přiblížit citacemi několika titulů z celkových dvaašedesáti kapitol. Sami uznáte, že se autor v rozletu ani v nejmenším nebránil čtenářsky příjemným aluzím, ale nebál se ani parafrázovat, ba opakovat Foglarovy motivy, odvážně navazoval a vůbec se dopustil snad všeho, co čtenáři podobných sérií skutečně vyžadují, protože jsou už takoví. Červinka to pochopil a statečně vstoupil i do polí doluštění těch záhad, které Foglat ve chvatu či bohorovně (anebo také úmyslně a instinktivně) nechal takříkajíc plavat. Červinka je vylovil a řízl do nich tesařskou pilou. A nebál se ani domapovávání stínadelského labyrintu. I tak vznikly například následující kapitoly:
Dívčí klub Pomněnky, Rychlé šípy vyslýchají Bohouše, Co skrýval Bohouš pod bundou, Ulice Malý tunel, Chybí list ginga, Žlutý koberec, Ve svatyni Uctívačů ginga, Zahráněni neznámým Vontem, Přepadení u hřbitova, Pronásledováni Vonty, Sedm stínadelských záhad, Uctívači ginga se znovu hlásí, Sběrač hází špínu na Mirka Dušína, Rychlé šípy hledají Sedmikřížovou ulici, Nad Hadím dolem, Žlutý kvítek odznakem čtenářů Vpředu (odvážná to konotace s realitou. Pozn. IF)
, Další stínadelské tajnosti, Bohouš opět zrazuje Bratrstvo, Kdo přichází ze tmy?, Vychází TAM-TAM, Bratrstvo Kočičí pracky na útěku, Roztržka v klubu, Marcela varuje Mirka, Sběrač píše o Fantomovi, Cestou k Rozdělovací třídě, Kdo půjde do Stínadel?, Fantom udeřil po páté, Co prozradily Korysovy deníky, Černá neděle v Černém údolí, U Kuliferdova hrobu, Kdo povede Stínadla?, Kruh se uzavřel v Myší pasti, Konec stínadelského Fantoma a
Proroctví Jindrova otce.
Jak jste možná vytušili, i Červinka striktně zachovává charaktery postav včetně charakteru Bohoušova, a opět tu máme už osvědčený pokus o dehonestaci Mirka Dušína, byť jeho dvojník Daneš co Mirkovo „jang“ tentokrát odnikud nevykukuje. A dojde zas i na smrt milovaného psiska a třeba titul kapitoly
Kdo přichází ze tmy? přímo parafrázuje název dávnější sekvence Foglarovy. A opět máme i právo mísit se do novinářských duelů TAM-TAMU se Sběračem a Bratrstvo Kočičí pracky ve stínadelských uličkách zase dostane na frak! Rovněž klubová soudržnost se zachvěje, i když ne až v samých základech a ne už kvůli Červenáčkovi. Červinka umně kouzlí také magií linie Rozdělovací třídy a myslím, že co do vystižení atmosféry mnohde překonal až moc konkrétního, korektního a čas si stále hlídajícího scifistu a detektivkáře Jaroslava Velinského (a opravdu nic ve zlém).
U Červinky se rovněž opět vynořuje motiv deníku i širší problém vůdcovství ve Stínadlech a rituál tamních voleb v odsvěceném kostele. Je ovšem fakt, že na všechny tyto prvky snad ani nemohlo nedojít. A konečně je tu Fantom, ta nepochybná aluze na &Sirokka. Ani tento „Zorro ze Stínadel“ tedy chybět nemůže, a snad jen ta děvčata angažoval Červinka proti původnímu duchu předloh a Foglar by mu za to možná „uši vykrákal“. Ale kdo ví! Třeba ne. I Foglar přece užívá dívčí postavy a líčí dívčí kluby i „prima“ holky.
Zmiňme se však nyní krátce i o jiných Červinkových dílech.
Jaroslav Foglar: Úžasný příběh plavčíka Jacka připomíná někdejší raketové posádky časopisu ABC, tedy v podstatě nápad Vlastislava Tomana, a jak Grifin vzpomíná, už když roku 1964 zakládal oddíl, byl s „řídícím“ je Foglarem v písemném styku. I pro ně tudíž tenkrát „Jestřáb“ sepisovatel hru a knihu
Poklad Černého delfína, přičemž Červinku totéž dílo inspirovalo natolik, že dokázal navázat svou vlastní prací
Železná ruka. Ta ovšem představuje i „obal“ okolo legendy pro oddílovou hru a současně je Železná ruka přezdívkou kapitána pirátské lodi Černý delfín.
Další a už kratší Červenkova práce
Černý tábor beletrizuje trochu kuriózní soupeření tzv. Kofoláků a Arokoláků.
Tábor hrůzy (jiné kratší Grifinovo dílo) je příběh nezdařeného získání tří skautských per, které překazil kriminalisty pronásledovaný zločinec.
Červinka napsal i jakési vzpomínky
Můj skautský rok a
Můj druhý skautský rok, jejichž hrdiny jsou kamarádi Jiří a „Flint“, kteří prahli po tom typu dobrodružství, jaké znali z biografu, ale zaskočila je invaze vojsk Varšavské smlouvy. Druhá část těchto
Roků sleduje pak oddíl během dramatické a komplikované stopovací hry i v čase desetiboje, sestávajícího z každoměsíčních závodů a dvakrát ročně i nocování venku v přírodě. Silně autentická je nepochybně i Červinkova knížka
Třetí vzkříšení, jejíž titul odkazuje na celkem trojí potlačení českého Junáka (1941, 1951, 1970). Hlavní hrdina Robin zakládá v rodném Olomouci turistický oddíl s klubovnou v taji obestřeném domě U Žida a tento příběh se časově odvíjí od podzimu 1988.
Grifin ovšem vyprodukoval i několik dalších děl až nebezpečně balancujících na hraně braku, ba i přiznaného plagiátu. Jeho próza
Do nitra džungle se odehrává někdy na sklonku devatenáctého století, kdy španělský profesor Calderón objeví v rodinné pozůstalosti zápisky Diega de Landy, který byl ve století šestnáctém misionářem v Latinské Americe. Objevil tenkrát v hlubině džungle město vybudované záhadnou bílou rasou, které leží u pramenů posvátné podzemní řeky. Byli onou rasou poslední obyvatelé Atlantidy? ptá se příběh. A kdo se do těch míst znova odvážil a odváží?
Nebeští jezdci jsou pak prózou sledující po přepadení Polska útěk letců do Anglie přes Rumunsko a Francii. Dochází na bitvu o Británii, ale stejně jako ve Svěrákově
Tmavomodrém světě najdou hrdinství pilotů zlou protiváhu v tragédii komunistických věznic.
Velmi zajímavým způsobem se Červinka-Grifin inspiroval i pro knihu
Zlatý peníz Atlantidy. V základě tu totiž je román z pera k smrti odsouzeného zločince Josepha Damianiho (1923-2004)
Dobrodruzi (1967). Dotyčný Damiani napsal řadu knih i filmů a podle
Dobrodruhů i scénář filmu s Delonem, Venturou a Joanne Shimkusovou. Také u Grifina jsou hrdiny pilot, závodník a neúspěšná sochařka, ale na rozdíl od francouzského snímku se trojice dostane na stopu Jantarové komnaty a dávné operace s krycím názvem Atlantida, kterou koncem války řídili tři vysoce postavení agenti nacistické rozvědky. Ty se pilot Many, závodník Jim a sochařka rozhodnou navštívit v různých částech světa a selanka je během návštěv pochopitelně nečeká. Opusťme ale toto zvláštní teritorium románů, jejichž syžety vždy mohou sloužit i jako struktury chlapeckých bojových her, a radši už jen konstatujme, že Červinka asi nebude zapomenut především díky onomu pozoruhodnému pastiši
Poslední stínadelské tajnosti, který dle mého názoru skutečně v některých ohledech vítězí i nad dílem zkušeného Jaroslava Velinského.
J. Č. Grifin: Poslední stínadelské tajnosti. Pátá kniha Stínadel Ilustrace a obálka Petr Modlitba. K vydání připravil Martin Izera. Vyšlo v omezeném autorském nákladu (bez ISBN). 328 stran. (Neuvedená) cena 600 Kč.