Strach dítěte
30.03.2017
Ivo Fencl
Literatura
Zvláštní. Na půl metru přesně vím, v kterém bodě kuchyně
jsem stál (a tak!), když jsem ucítil ten atak. To díky Němcové. Dvě kmotřinky mě vyděsily. Němcová psala: „Sotva dořekl, stála před ním ohnivá žena, rostla výš a výše, z huby jí hleděl drak, z očí dvě ještěrky. Již ho chtěla pojmout do hořících loktů.“ Váchal by to maloval, ale Božena tak psala. Před očima vám to plulo. Ach, neplynou báchorky z hlubin krve a strachu, jak mínil Kafka? A co ještě mě vyděsilo?
&Seredná Ladova Bída (v Erbenovi). Gorgona Václava Fialy z Petiškových Bájí. Nic ty běsy nepřekoná. Či ano?
Vydatné dávky téhož však generoval i rozhlas a vybavuji si PROZAICKY sekvenci ruské zkazky. Svoloč a umrlci klepou. Ťukají za víru v nočním vichru do střešních tašek a ještě jindy líčí baryton hercův takto smrt v ohni: „A kroutí se a černá! Á!“
Jak dlouho jsem to měl před očima! Či báchorka o tovární siréně. To její pracovité houkání nepřekoná ani hrůznost ledničky ze samých počátku dětství. Netikala! Ale nitrem svým zněla až z pekel. A stvůry? Vynořovaly se z ničeho. Nacházel jsem se v prázdném, vlídném pokoji. I teď tu píšu sám a vím, na kterém místě se přede mnou náhle zhmotnila vodnická hlava s nekonečně dlouhým nosem. Odkud šla, nechápu. A proč právě v tu chvíli? Hrůza je nejsilnější pocit! A zda i nejkrásnější? Když jste dětmi. Obklopují vás obrazy a ony chrlí páru děsu, ony vystupují z tmy, i setnete pěsti i víčka a...
Žasnete. Střídá se to před vámi. Vzor za vzorem. &Sity z tváří, tvářiček a šklebů bez vůle. Musíte sledovat krajinu podvědomí. Její puklé vrby. když produkují šlem děsu. Jen těch kapitol v otcově
Záhadě hlavolamu a jejich názvy, když sálaly další úzkostí. Jen filmové záběry Maxe Nosferata Schrecka uvnitř slovenského vydání
Draculy. NECHOĎ ke knihovně! A ne do sklepa. Ne na půdy. Ne na zrušený hřbitov. Ne za noci. Tou nejděsivější z vizí mi byla v patnácti chatrč vprostřed lesů, kam jsem v noci musel dojít pro ohyzdnou krabičku zápalek. Sám. Za větru. A jako plachý sklípkan. Ale nebýt všech těchto řetězených úleků, je mě ve vzpomínkách jen č-t-v-r-t. Ne víc. Vždyť co by zbylo???
Ale čtu také torzo své povídky
Drezína noci a už nepochopím, čím mi prázdný, rachotící, řítící se vlak připadal příšerný. Co za děs tkvělo v pohledu na drezínu, která se jen mihne v protisměru? Změť pumpujících údů z pekel? Kdo i kde se pohyboval? Kde mají původ zelení nosáči? Až tuhle mě napadlo, že jde o Kubaštou marionetu z té pohádky o ježku Pícháčkovi, která mi v dětství u babičky v Rokycanech připadala ponurá. Hoj, zrůdný paňáco! Jsi odhalen. A stejně za mnou sedíš? A co další číhavý nosál na obalu Azbuky z roku 65?
Je tam. Dodnes vyveden z modelíny. Nikdy nezmizí. A jsou dva. Žlutý - a ten druhý s bubínkem – a vládne Valpuržina noc a navždy, a přece vím, že pekla jiných dětí zůstávají všude na světě s mými hrůzami nesrovnatelná.