&Seredná Ladova Bída (v Erbenovi). Gorgona Václava Fialy z Petiškových Bájí. Nic ty běsy nepřekoná. Či ano?

Vydatné dávky téhož však generoval i rozhlas a vybavuji si PROZAICKY sekvenci ruské zkazky. Svoloč a umrlci klepou. Ťukají za víru v nočním vichru do střešních tašek a ještě jindy líčí baryton hercův takto smrt v ohni: „A kroutí se a černá! Á!“

Jak dlouho jsem to měl před očima! Či báchorka o tovární siréně. To její pracovité houkání nepřekoná ani hrůznost ledničky ze samých počátku dětství. Netikala! Ale nitrem svým zněla až z pekel. A stvůry? Vynořovaly se z ničeho. Nacházel jsem se v prázdném, vlídném pokoji. I teď tu píšu sám a vím, na kterém místě se přede mnou náhle zhmotnila vodnická hlava s nekonečně dlouhým nosem. Odkud šla, nechápu. A proč právě v tu chvíli? Hrůza je nejsilnější pocit! A zda i nejkrásnější? Když jste dětmi. Obklopují vás obrazy a ony chrlí páru děsu, ony vystupují z tmy, i setnete pěsti i víčka a...

Žasnete. Střídá se to před vámi. Vzor za vzorem. &Sity z tváří, tvářiček a šklebů bez vůle. Musíte sledovat krajinu podvědomí. Její puklé vrby. když produkují šlem děsu. Jen těch kapitol v otcově Záhadě hlavolamu a jejich názvy, když sálaly další úzkostí. Jen filmové záběry Maxe Nosferata Schrecka uvnitř slovenského vydání Draculy. NECHOĎ ke knihovně! A ne do sklepa. Ne na půdy. Ne na zrušený hřbitov. Ne za noci. Tou nejděsivější z vizí mi byla v patnácti chatrč vprostřed lesů, kam jsem v noci musel dojít pro ohyzdnou krabičku zápalek. Sám. Za větru. A jako plachý sklípkan. Ale nebýt všech těchto řetězených úleků, je mě ve vzpomínkách jen č-t-v-r-t. Ne víc. Vždyť co by zbylo???

Ale čtu také torzo své povídky Drezína noci a už nepochopím, čím mi prázdný, rachotící, řítící se vlak připadal příšerný. Co za děs tkvělo v pohledu na drezínu, která se jen mihne v protisměru? Změť pumpujících údů z pekel? Kdo i kde se pohyboval? Kde mají původ zelení nosáči? Až tuhle mě napadlo, že jde o Kubaštou marionetu z té pohádky o ježku Pícháčkovi, která mi v dětství u babičky v Rokycanech připadala ponurá. Hoj, zrůdný paňáco! Jsi odhalen. A stejně za mnou sedíš? A co další číhavý nosál na obalu Azbuky z roku 65?

Je tam. Dodnes vyveden z modelíny. Nikdy nezmizí. A jsou dva. Žlutý - a ten druhý s bubínkem – a vládne Valpuržina noc a navždy, a přece vím, že pekla jiných dětí zůstávají všude na světě s mými hrůzami nesrovnatelná.