Že umí Irving i povídku, uvěřila už většina z těch, kdo ještě za socialismu louskali Svět podle Garpa (1978). Tento román totiž, jak asi vzpomenete, obsahuje i smysluplně vloženou kratší prózu Penzin Grillpazer, teprve pozdější to součást Irvingovy sbírky Pokus o záchranu Čuňáka Sneeda i pozdější základ ne zrovna nejlepšího románu Hotel New Hampshire (1981).
Spíš romanopisec než povídkář dal posléze dohromady ještě šest dalších kratších próz - i včetně té titulní o Čuňákovi -, završil je Penzionem a poprvé tyto nijak nápadně vydal už roku 1993. Uspěl a za přečtení tato kniha stojí i nám, i když některými texty zaskočí. Pozoruhodné pak je i to, že jest každý prací jiného překladatele.
Abychom však byli přesní! Soubor Pokus o záchranu Čuňáka Sneeda vlastně sestává dokonce z textů osmi, neboť Irving jej uzavírá vedle metaforického Grillparzera ještě i esejí Král románu, věnovanou Charlesi Dickensovi, jednomu ze jeho vzorů.
Je to zajisté přínosná studie, přesto jsem se však neuměl ubránit jistému zklamání, a to hlavně při vzpomínce na (opakovaně mnou čtený) rozbor díla téhož britského autora z pera jasnozřivého autora románu 1984. A ať se soudobý americký klasik nezlobí, ale jeho esej působí vedle Orwellova jen jako sice umný (a trojdílný), ale jen konglomerát přednášek, které sice mnohé vystihují, zrovna tak však na ledacos klidně zapomněly. A především tu náš současník ulpívá na rozboru Nadějných vyhlídek, byť to je jistě Dickensovo dílo klíčové.
Podle mě například správně nepochybuje o tom, že titul tohoto románu není míněn ironicky, avšak četná další díla viktoriánského klasika jako by Irvingem zůstala nedotčena, ne-li nedočtena. I vraťme se k povídkám. Některé snad můžou budit až pocit, že postrádají pointu, ale pravda to není. Je vůbec místné uvědomit si právě i při této příležitosti, co pointa vlastně obnáší a jak je nutno ji definovat. Pointa může bez debaty spočívat např. už v prvních odstavcích textu a pak stačí slovo umně vsazené do závěru a ono ji teprve vybalí, osvítí a zpřístupní. To je, pravda, věc známá a já si i v této souvislosti opravdu nemyslím, že by snad John Irving v Pokusu o záchranu Čuňáka Sneeda využíval víc i méně předělané odřezky vlastních románů.
Pokud přece? Není to patrno. Není! A třeba pozoruhodný text Málem až v Iowě si zaslouží pozornost už jen jako brilantní průlom do autistního hrdinova vidění. Je to povídka o cestě reálem a za volantem, ale ona se pouť odehraje i v nitru. A trochu jinam.
Za majstrštyk pak mám jen zdánlivě prostou povídku Brennbarovy bláboly (v překladu Ivana Ryčovského pouze na stránkách 93 až 100) a sice se jedná o pouhý záběr do konverzace na téma, která z menšin vlastně je nejvíc utiskovaná nejvíc (a zda to náhodou nejsou inteligentní lidé), nicméně jde o ohromující vítězství zkratky, kdy autor na minimálním prostoru vystihl jeden z klíčových problémů světa; a pokud bych chtěl být ještě nadnesenějším, odvážil bych se dokonce říct: „Je-li jedinou podstatnou otázkou filozofie skutečně problém sebevraždy, jedinou či hlavní otázku praktického života ve společnosti, jak ho dnes a denně žijeme a musíme snášet, vtiskl Irving do Brennbarových blábolů.
Jež lze, vím, přelouskat v metru, aniž nám co dojde. Nu, ale vi tomu se zřejmě dá říkat skrytá pointa.
John Irving: Pokus o záchranu Čuňáka Sneeda
Přeložili Hana Mayerová, Viktor Janiš, Richard Podaný, Milda Nováková, Ivan Ryčovský, Linda Bartošková, Radoslav Nenadál a Miroslav Jindra.
Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon. Praha 2010 (v češtině třetí vydání). 160 stran. ISBN 978-80-207-1322-3