Jedna z prvních dětských knížek, kterou jsem kdy četl, bylo Dobrodružství s větrníkem. Došlo na to krátce po jejím vydání, ale to jsem netušil. Úvodní kapitoly mě pohltily. Nadchly. Nejprve jsem šel za mámou a požádal ji o krabici od bot, protože taky Alexandr Kliment o krabici od bot vypráví. Dostal jsem krabici. Našel jsem inkoustovou tužku a pravítko. Podle pravítka jsem udělal na dně krabice kříž. Potom jsem si řekl: „Tak. Teď jen počkat, až přijede k nám do městečka pouť. Ve střelnicích určitě budou mít větrníky, jeden získám a přesně podle návodu v knížce ho zapíchnu do průsečíku čar v krabici. A jakmile zafouká vítr, začne to lítat.“
Skutečně jsem tomu věřil! Papírovou krabici s křížem jsem ale zatím zasunul pod gauč. Chvíli tam čekala marně na ten svůj větrník a v dětství je taková chvíle věkem. Už si nepamatuji, kdy jsem krabici vzal a vhodil ve sklepě do kamen. Už jsem skoro zapomněl, kdy to bylo, ale je dobře možné, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestal věřit, že by opravdu létala. V tom momentě vlastně i skončilo mé rané dětství.
Od té doby mám Alexandra Klimenta (1929-2017) rád, i když jsme se osobně setkali jen jednou. Stalo se to při vyhlašování Literární ceny Knižního klubu. Alexandr Kliment byl v porotě a řekl mi, že se mu má próza Smíš zůstat mrtev (knižně 2006 a dnes také zde http://www.romanyzdarma.cz/?autor=25) líbí, a kdyby bylo po jeho, tak by vyhrála.
Vzápětí k nám přistoupil jeho známý. „Tak se na to snad napijem.“ Byl jsem tenkrát mladý, nezkušený, ostýchavý a domníval se možná právem, že ten muž hovoří čistě k panu Klimentovi, takže jsem je nechal odejít k baru ve dvou.
Ale později jsme si s Alexandrem Klimentem psali, a ještě než vyšly skvělé Tři žíně (knižní interview), chtěl jsem s ním taky udělat rozhovor pro jeden pražský literární časopis.
„Vaše pohádky někdy připomínají oživlé sny,“ napsal jsem mu tenkrát a je to prostě fakt. Zvlášť to platí pro Žábu na prameni, Horoděje, příběh Strom lidožrout a pro Pavouky, v nichž se však obyvatelé jednoho hradu nechají slyšet: „My nesníme. My lenošíme. A kdyby se nám něco zdálo, ráno bychom o tom museli přemýšlet.“ Z toho mají strach.
Žába na prameni mi trochu připomíná některé Čtvrtkovy příběhy o „loupežnickém synku Cipískovi“ a vodníku Volšovečkovi, ale to je pouze matná aluze, anžto Kliment byl vždycky původní a svůj. Byť... Ano, Strom lidožrout je ovlivněn jak pohádkou o &Sípkové Růžence, tak Poeovou Maska červené smrti. Stejně jako v případě Horoděje se navíc jedná o ryzí a čistokrevný horor, ale na otázky „Nu, nebylo to strašné? Nebylo to hrozné?“ se tu odpovídá: „Bylo to i krásné.“
Horoděj nebo pohádka Černá nit jsou ovšem nejen příběhy strašidelné, ale i notně surreálné a vizuálně působivé. S jistotou vím, že se jednou stanou skvělými filmy. Tou nejtragičtější z Klimentových Modrých pohádek je pak &Silhavec a sivý kůň. Nad ním pochopíme hrůzu osamění mrzáka, ale vyděsí i motivem jen dočasného hráčského štěstí. Ve výsledku jen malinko, avšak připomene Tilleho pohádku Facír Pipán - a řekl bych, že Ladou ilustrovaných Dvanáct pohádek z onoho světa disponuje podobně taženou „nábožnou nití“ jako některé příběhy Klimentovy. Ale ještě k mému pokusu o rozhovor.
„Je tragédií světa, že nejde ženu rozříznout na dvě, jako se to naopak povedlo ve finále Stromu lidožrouta?“ zeptal jsem se tenkrát. „A není snad ještě větší tragédií, jak city mnohých lidí postupně uvadají?“
Kliment neodpověděl.
Položil si doma otázky na stůl, jak mi sdělil, a byly v pořadí. I ponořil jsem se opět do jeho Modrých pohádek a znenadání jsem odhalil, že jsou komponovány symetricky. Nevěříte? Věřte. Poněvadž právě ta prostřední z jedenácti je nejpůsobivější Strom lidožrout (známý i ze svazku Uzel pohádek, kam mj. přispěl Václav Havel). - Ale co víc: před příběhem o Lidožroutovi i za tím příběhem vždy najdete báchorku, ve které figuruje právě číslo jedenáct. (&Silhavec je totiž z jedenácti dětí a v Pečetním prstenu se sejde přesně jedenáct tajných radů, mezi nimiž ovšem nedokážeme identifikovat toho nejtajnějšího.)
Modré pohádky, dodejme, vyšly oficiálně teprve roku 1994 a jejich odpovědným redaktorem byl tehdy Michal Viewegh! Všechny začínají velmi stylově a klasicky, a totiž souslovími „byl jednou jeden“ nebo „byla jednou jedna“ či „bylo jednou jedno“. Často se v nich vyskytují šperky, perly, zlato a různé drahé kamení, ale zrovna tak práce. To i Klíma Ivan psal o svých „řemeslech“, ale není sám a rovněž šňůra Klimentových pohádek mapuje povolání šikovných.
Cukrářství, košíkářství, krejčovství, ševcovství, malířství... Jeho hrdinové vůbec bývají pracovití, ale je tu ale. Kliment brojí proti zbytečnému „setrvávání v pohybu“ a v Pavoucích dokonce vystupuje jistý král, cenící si individuální vzpoury proti „stálé práci“. Sám Alexandr Kliment nás pak ve svém Protestním desateru (Salon Práva 21. 9. 2000) vyzval:
„Nepracuj! Přijímej přebytky luxusu.“
Ale do pohádek. Krejčovská Černá nit je i prvotřídní lekcí, a to nejen v elegantním nošení obleku. Také je lekcí, jak se nebát smrti a jak být schopen zemřít elegantně. A když Kliment tohle všechno i mnohé další psal, tak jako by vyšíval. Měl dokonalý styl a bylo cítit, že je při psaní šťasten. Modré pohádky navíc ilustrovala jeho žena. Jako už Dobrodružství s větrníkem (1969), ke kterému i navrhla obálku, ba i předsádku a vazbu. O této báječné knize poprvé psala Irena Zítková už ve Zlatém máji (1970/str. 538) a Alexandr Kliment zde vztahům mezi „pouhými“ panáky na hraní poskytl neuvěřitelnou lidskost. Svým způsobem tu navíc líčí i jakýsi milostný trojúhelník, podobně jako pak v pohádce Strom lidožrout, a Modré pohádky (poprvé vydané už roku 1976 v Petlici) koneckonců označil za dílo pro dospělé. Ale ještě k Dobrodružství s větrníkem, kde je každá kapitola stylově zakončena autorským komentářem, který pokaždé začíná stejně: „Je však třeba poznamenat.“
A co poznamenáme závěrem my?
Čtyřmi nejvýraznějšími objevy literatury dvacátého století bylo podle Klimenta podvědomí, subjektivita, časová nesouvislost a absurdita, což jsou, jak dodává, zároveň znaky protestních hnutí.

Ukázka z knihy Dobrodružství s větrníkem
Jenže Panenka a Bumbásek, tito dva Pepíkovi hračkoví kamarádi, náhle zůstali nehybní a studenější než kamení. A tak si hoch sedl vedle a jen se tak díval na své dva panáčky, z nichž vyprchal život. Zrada, černá zrada! bušila mu v hlavě kladívka. A to já je zradil a opustil. To proto mi vychladli.
Ale třeba ještě není pozdě. Snad vás ještě rozehřeju. A honem si k hračkám klekl a třel Panence ruku a Bumbáskovi ucho. Rychle a silně hladil Panence tváře a naklepával Bumbáskovi břicho. Poklekl mezi ně a dýchal jim na hlavy, na ruce a na kolena. Bylo to však marné.
A tak se s nimi schoulil do klubíčka, zahříval je vlastním tělem a přikryl se senem jako peřinou. I to bylo marné.
Vystavěl z kamení zídku a zatáhl ty dva do závětří, aby se do nich mohlo pořádně opřít slunce - a zase čekal. I to bylo marné.
Ne, nebyli už studení, ale nebyli ani teplí. Zůstávali vlažní. A přece už Pepík cítil, jak z nich zbylé teplo s přibývající tmou uniká, a tak honem utíkal do zámku, kde si od holčiček půjčil různé košile, svetry a kabátky pro panenky. Ale když se vráti1, leželi Panenka a Bumbásek ve své krabici skoro vychladlí. Rychle je tedy oblékal a pro jistotu se s nimi znovu stočil do klubíčka, aby je mohl celou noc zahřívat. Sám oka nezamhouřil a sahal jim každou chvíli na čela, zda už jsou dost teplí. Ale ačkoli měli na sobě košili i svetr a kabát a Pepík je navíc zahříval tělem, do svítání mu ti dva zase vychladli, takže je potom musel každé ráno koupat v teplé vodě, aby je měl zase jako živé. Bylo s tím nekonečně starostí, ale Pepík opravdu dělal, co mohl. Však ani nemohl dělat nic jiného.

Alexandr Kliment zemřel letos 22. března ve věku 88 let.