David Grann ve své knize i scénáři zdařile akcentuje napětí mezi otcem a synem i vývojové peripetie vztahu. Ty si ve finále nezadají s klasickou tragédií. A že přeháním? Neřekl bych.
Ratolest zprvu otce odsuzuje za „rajzání“ světem (jak by to nazvala žena Emila Holuba u Cimrmanů), ale tyto výtky vyslovuje, když je ještě klučinou (a hraje ho jiný herec).
Nato dochází k vývoji. Otcovo podivuhodné ego je totiž mocné, ale i praktické a cílevědomé. Udeří syna před očima nás, diváků, pořádně, ale jen jedinkrát, a nato je ratolest rodu zpracovávána, zasvěcována a systematicky a umírněně již přesvědčována. A snad i matena.
Ale i synova vrozená láska k tatínkovi vystoupá k hladině krevního řečiště, jak shledáme, a ve výsledku umí dítě nejen lovit (a přesně mířit), ale následuje „starého fatalistu“ a fanatika co  věrný druh až do ukrutné nepohody. A co jen ukrutné? Do nepohody bez debat vražedné, až mezi smrtící nemoci, hmyz a kanibaly.
Aby se spolu s otcem nechal i sníst, což sice nevidíme, ale přinejmenším vraždou jich obou film podle všeho končí. Ani ji, pravda, nesledujeme, a jen spousty ohňů, nicméně Z nikde a nabízí se i kardinálnější otázka. Dochází Juniorovi, že se on a otec plahočí skoro určitě jen a jen za chimérou? A pokud mu to dochází, od kterého momentu?
Odpověď objevíme každý sám a já mám pocit, že plukovník nebyl snad vysloveně šílený, ale podobné diagnóze se blížil. A některé sekvence filmu (opera v džungli) lze vlastně interpretovat jen jako jeho bludné vize. I Fawcettův syn to více či méně podvědomě chápal, a přesto otce doprovodil (i při prorůstajícím jej tomhle vědomí), takže se z jeho strany a v konečných důsledcích jednalo o formu oddané oběti. Obdivuhodné? Sám bych řekl: „Zbytečné a absurdní.“ – Takřka až tak absurdní, jako když Fitzcarraldo přetahuje ve stejnojmenném Herzogově filmu svou lodici Amazonií od řeky k řece.
Film Zmizelé město Z jsem, dodám už jen, viděl ve chvíli, kdy byl můj vlastní otec dočasně hospitalizován kvůli „utkvělým vizím“, i když se, uznávám, asi jednalo o bludy podstatně umírněnější než ty Fawcettovy.
Dílo sice končí titulkem, díky němuž zvíme, že skutečně po letech našli cosi městu Z podobného, podobná informace ale je spíše šidítko. Z se NIKDY nenašlo a patrně neexistuje, Fawcettova posedlost omluvena není a tento muž obětoval pro vlastní šílenou ideu jednoho z vlastních synů.  A že tento syn (zpracován předem) putoval dobrovolně? To na realitě nic nemění a jen je možno obdivovat, nakolik Junior před našima očima překonává nejen strach ze smrti, ale i (a ještě obdivuhodněji) hrůzu z otcova (jistěže ne zcela prokazatelného) šílenství.
Oddanost dítěte? Ano. Krásná – a vítězí dokonce v souboji s chlapcovou neponičenou ještě racionalitou, se zdravě mladickým pohledem na realitu, ale... Běda! - A film stojí za vidění, nicméně problém má. Skutečnost se od té scenáristovy lišila. Roku 1925 nejel PHF do Ameriky jen se synem, nýbrž taky s jeho takřka stejně starým kamarádem, a jistěže můžete mávnout rukou: „Detail!“ Ale já se ptám: „Proč autor předlohy figuru mladého Rimmela vyretušoval?“
Snad na žádost Fawcettových potomků a pro klid britské duše? Pak ale pokrytecky a jen aby získal výše naznačenou, „čistotnou“ tragédii. Tenkrát se ovšem odehrála v džungli a hlavách tří Evropanů tragédie jiná a mně se bezděky vybavuje i pojetí vzpoury na lodi Bounty z filmu s Anthony Hopkinsem a Melem Gibsonem, jehož scénář kdysi napsal Robert Bolt. A není možná divu. A tam i tady se opakovaně jednalo spíš o přátelství mezi muži, než o tradičně netradiční vztahy otec-syn.

_{Zdroj foto: csfd.cz}