&Sestka začíná toto výzvou editora Jury Stegbauera: „V minulosti jsme opakovaně vybízeli ke spolupráci vedení
Sdružení přátel Jaroslava Foglara, leč v podstatě marně. Nyní se ale na předních funkcích SPJF částečně vyměnili lidé, takže lze v nějakou spolupráci doufat. Možná.“ A nejen prý snad symbolickou, ač právě symbolicky a naivně Stegbauer vnímá, že byl „celostátním předsedou“ zvolen Vojtěch Hanuš. „Kéž se jeho křestní jméno stane přídomkem aktivní obrody toho, co bylo v odkazu Vojtěcha Vonta,“ vzpomíná na (ryze fiktivního) hrdinu, ale i na větu, jíž Foglar kdysi vyjádřil něco podobného, přál-li si „aby žlutý kvítek navždy připomínal, že máme žít v míru a šlechetnosti“. S odstupem pak Stegbauer pokračuje: „Již delší čas nám přicházejí od přátel z Brna, Ostravy, Prahy i odjinud velmi příznivé zprávy o činorodém a zároveň velmi čestném chování a jednání Vojtěcha Hanuše a v daném smyslu držíme palce nejen jemu, ale celému vedení.“
Ve svém sborníku ovšem i lká. A nad čím že rozlitým? Foglar je prý dál bez „vysokého státního vyznamenání, které si dozajista zaslouží víc než leckteří jiní tvůrci“, a Nezávislí foglarovci budou proto dál bít v tympány a „znova a znova“ připomínat dluh.
Proč taky ne, že? „Když naši politici a zejména prezidenti nenašli už za života Jaroslava Foglara dost čestné soudnosti, aby spravedlivě ocenili dosah spisovatelovy tvorby na celé generace Čechů?“
Jiří Stegbauer tu navíc přetiskl svůj již před lety (23. 4. 2014) jinde uveřejněný „otevřený dopis“ Karlu Sýsovi a i další článek pro týdeník
LUK nazvaný
Život s Bratrstvem Kočičí pracky (17. 9. 2014). Obdobně tomu pak uvnitř 6. sborníku odhalíme hned dvě kapitoly Vučkovy knihy
Cesta za modrým světlem (2015) a Stegbauer rovněž komentuje už 11. 5. 1984 Foglarem načrtnutou stránku, již poskytl redakci Tomáš Maděra. Vzpomínka tohoto muže začíná: „Můj táta, který byl námořníkem, udržoval s Jaroslavem Foglarem přátelské kontakty (i když nevím odkdy) a mimo jiné mu vozil z plaveb víčka (tzv. korunky) zahraničních piv a limonád, které spisovatel sbíral a které si, pokud byly pomačkané, pomocí klacíku narovnával. A zjara 1982, bylo mi osm a půl, mě k Jestřábovi do Křišťanovy ulice poprvé vzal.“ - Momentální předseda
Svazu antikvářů Maděra navíc disponuje krátkým filmem z roku 1988, v němž mu kultovní autor s nesrozumitelným komentářem podepisuje knihu.
2.
Jestliže zmiňovaný editor sborníku chvilku lkal, nezůstal sám. Rovněž Ivo Jirásek totiž v článku smutní – a já dodám: „Po právu.“ Proč? Inu, zvlášť pedagogickou komunitou není Foglar dodnes takřka reflektován, avšak hlavně následkem skutečně frapantní soudobé metodiky hodnocení „výsledků výzkumných organizací“. A jak Ivo Jirásek poukazuje, mnohé monografie i články jsou odbornější a „vědecky hlubší“ než „výstupy“ vykazované díky pochybně prováděné evidenci v až tragicky „nedotažené“ databázi tzv.
Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Takže? „
Nelze využít drahý rejstřík placený z veřejných zdrojů, který by měl informovat o vědeckých výsledcích bádání o Foglarovi.“
3.
Hned následující článek Jiřího „Pedra“ Zachariáše si ovšem byrokracie vůbec nevšímá a zaujala mě v něm „spočtená“ vysoká pravděpodobnost toho, že se Foglar v souvislosti se známým Modrým životem (poprvé propagovaným knížkou
Přístav volá už roku 1934) inspiroval - vedle Amicisova (1846-1908)
Srdce (1886) - i méně známým a ne tak kvalitním pokračováním
Srdce, které se zove
Hlava (1887) a česky vyš1o prvně v roce Foglarova narození (1907) a podruhé i naposled roku 1936.
Tu knihu sepsal italský lékař Paolo Mantegazza (1831-1910) a Pedro upozorňuje taktéž na další zajímavou věc. Foglar se k Modrému životu překvapivě vrátil až po více než třiceti letech, a totiž v
Kronice Ztracené stopy (1967). A jistě, už v
Zápisníku 13 bobříků (1941) Modrý život zohlednil, ale ne výslovně. To teprve roku 1970 ve čtvrtém, přepracovaném vydání tohoto
Zápisníku, které osobně ilustroval.
4.
Další část sborníku se věnuje dávnému časopisu
Správný kluk.
Takzvaní
Hoši od Bobří řeky (tj. skautský oddíl
Dvojka) totiž byli, ač to bývá raději tutláno, po jeden čas i hned druhým čtenářským kroužkem dotyčné tiskoviny.
Onu skutečnost připomíná badatel Petr Vyleta: okamžitě po atentátu na Heydricha ohlásili okupanti vznik
Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a toto kuratorium začalo dozírat, aby se děti mezi deseti a osmnácti podrobovaly mimoškolní výchově v nacistickém duchu.
Musel se podřídit i ten, kdo nechtěl? To je otázka! A Foglarovým působením v onom
Správném klukovi se sice už zaobírá vynikající knížka Zdeňka Pírka
Čtenářské kluby Jaroslava Foglara (1990), nicméně Petr Vyleta vše zajímavě shrnul na řadě stran a přetiskuje spousty dobových hlášení tzv. kroužků, což někdy byly dosavadní kluby zrušeného Mladého hlasatele.
Například jeden pětičlenný kroužek redakci
Kluka píše (na podzim 1943): „Všichni rádi chodíme na povinnou službu. Ještě ani jeden nevynechal tu dvojhodinovku cvičení, her a zpěvu. V neděli dopoledne jsme se ve Svojkovicích připravovali na ukázkovou hodinku, na které byl přítomen pan pověřenec z Brandýsa nad Labem a několik instruktorů.“
Jde o upřímné věty? Kdo ví. Ale snad ano. Většinou se totiž členové kroužků soustředili na sportovní část věci. A v Památníku národního písemnictví najdete okolo pětasedmdesáti dopisů, v nichž Foglar až do konce roku 1943 reaguje na dotyčná hlášení. V tom z 21. prosince tvrdí, že
Správný kluk má už
dvě stě tisíc čtenářů, a dost možná se nemýlí, přičemž mnozí tihle čtenáři navíc byli členy tehdy snad už
čtyř tisíc kroužků.
Ouha ale – a nedlouho se dá občas chodit pro vodu, takže už začátkem příštího roku Foglarovi prostě a jednoduše napsali domů, aby do redakce víc nepřicházel a telefonicky agendu předal.
Proč vlastně, se zcela jistě neví, je nicméně očividným, že spolu s jeho vynuceným odchodem se stránka kroužků začala vytrácet a nedošlo sice na striktní zákazu, ale „vyšuměla“.
V třetím ročníku, který se na stáncích objevoval od jara 1945 do konce války, o nich rozhodně není zmínky a ta poslední zmínka se skryla už ve 23. čísle ročníku předchozího.
Co horšího, jedenáctým pokračováním skončil i v pořadí už třetí komiks, na kterém se Foglar kdy podílel,
Svorní gambusíni. Uveřejňováni byli od 21. června 1943 do 12. ledna 1944, ale nahradil je seriál
Lví srdce od scenáristy (a v podstatě kolaboranta) Františka Smrčka.
5.
Hned několik partií nového sborníku je věnováno Zdeňku Burianovi, jenž ilustroval pět foglarovek: Aleš Durčák přispěl článkem
Zdeněk Burian a Pošumavský hlasatel a Jaroslav Holub vzpomíná hlavně prostřednictvím snímků na dvě Foglarovy návštěvy Burianovy někdejší výstavy v Ústředním domě armády 21. února a 21. března 1963. A co zaujme nejvíc?
Kopie Foglarova dopisu Burianově dceři z 26. 1. 1985, ve kterém spisovatel vzpomíná, že na obálce
Historie Svorné sedmy malíř zachytil chlapce, jehož tváři úmyslně vtiskl podobu syna nakladatele Kobese (Míly), zahynuvšího v Terezíně v květnu 1945. Originál obálky „má dnes doma paní Kobesová na jeho památku a nechce jej prodat nikomu,“ upřesňuje Foglar, přičemž originál Burianovy obálky
Hochů od Bobří řeky kdysi „starý pan Kobes prodal v Plzni jakémusi trampovi do jeho chaty na říčce Střele za sto korun (!!), a když ji pak chtěl od něj koupit zpět, trampíř mu řekl:
Ani za deset tisíc korun!“
6.
Ale nemá smysl tu suplovat vlastní
Sborník, tak jen dodám, že krátká reportáž Jana Machálka připomněla loňské práce výtvarníka Pavla Čecha na jednom brněnském domovním znamení, které má podobu ježka v kleci(!), a že sešit uzavírá úvodní strana komiksu Svatopluka Hrnčíře a Marka Čermáka
Ostrov Uctívačů ginga.
Sborník nezávislých foglarovců č. 6. Nakladatelství Ostrov. Praha 2017. 32 stran. ISBN 978-80-86289-82-3