Podněty, které vštěpuje mozkové kůře internet, jsou minimálně vizuální, audiální a somasenzorické. Jejich tok má odezvu i zpětnou vazbu, které psychologie říká pozitivní upevnění. Síť z nás ovšem udělala něco na způsob pokusného králíka či myši, která si častým mačkáním páčky zajišťuje přísun granulí, přičemž granule jsou metaforou intelektuální potravy. Je pravda, že podobnou závislost vytvářely už kdysi dávno ranní noviny.

Pak rádio. Od padesátých let televize. I autor knihy Nebezpečná mělčina (česky 2017) Nicholas Carr toto ví a chápe, nicméně teprve internet ovládl naši pozornost nejnaléhavěji a co médium umí mysl přímo pohltit. Chorobnost té závislosti se plaví na téže lodi se závislostí na mobilu, například, a psychoterapie následkem toho už dávno zjišťuje, nakolik se „mladí“ bojí, že zůstanou „mimo“ a „neviditelní“, když přestanou odesílat esemesky či e-maily.

Naši předci se ani zdaleka nesetkávali s tolika podněty a jistěže mnozí soustředěně četli, čímž také unikali z reality, nicméně tohle dnes je mentální stimulace mohutnějšího kalibru.

Trvale tříští pozornost a může bránit v hlubším přemýšlení. Jak se však zdá, internet má i moc vyvolat změny v našem duševním založení a naše „hlavy“ se funkčně i fyzicky mění. Zevnitř. Užívání internetu má totiž neurologické následky.

Taky objevy psychiatrie (konkrétně třeba profesora Gary Smalla) svědčí o tom, že každodenní užívání různých vyhledávačů podněcuje dokonce změny mozkových buněk.

Zatímco jisté nervové dráhy posiluje, jiné oslabí. Nový typ média totiž vždy mění vzorce vnímání a patrně transformuje i celý nervový systém.
Roku 2008 provedl Small pokus a dokázal, že „zkušení“ uživatelé webu výrazně užívají síť v levé přední části mozku, které se říká „dorzolaterální prefrontální kortex“, a že mají zdejší dráhy vyvinutější. Mozková aktivita čtenáře knihy je oproti tomu (samozřejmě) zdrženlivější a dokonce nakonec zjistíme, že při četbě zanedbáváme stimulaci smyslů dosti výrazně. Nemění to ovšem pranic na tom, že mysl zkušeného čtenáře knih je myslí nepřelétavou a tedy v mnohém hodnotnější. „Co se týče neuronálních spojů,“ dodá Carr, „bylo by chybou se domnívat, že více je lépe.“

U internetu dostává šanci často jen krátkodobá paměť, ale nestihne nové informace přenášet do schémat, takže se schopnost učení zpovrchňuje. Těžší je taky rozlišit irelevantní informace a vnímatel se může změnit v bezduchého či těkajícího konzumenta dat-loutku. „Zkuste číst knihu při luštění křížovek,“ dodává Carr. „Přesně to je intelektuální prostředí internetu.“

A každé nové médium nás skutečně mění. Už v osmdesátých letech zavládlo nadšení z výhod digitalizace a řada pedagogů měla za přínosné, když se do textu vkládaly „hyperlinky“. Už na konci desetiletí ale entuziasmus opadl. Výzkum ukázal, že dešifrování tzv. hypertextu významně zvyšuje kognitivní zátěž čtenáře a obvykle oslabí schopnost chápat a udržet to, co čteme. A internet?

Umět se orientovat zde znamená platit za „stálé přepínání“.

Řada studií už dokázala, že právě přeskakování mezi úkony může kognitivní zatížení navyšovat až prekérně. A brzdí proud myšlení. Zvyšuje se pravděpodobnost, že mylně interpretujeme... třeba právě nejpodstatnější informaci. Koncentrace chybí, na rozjímání není čas a mnoho z nás následkem toho ani nezavadí o kontext. Nelze ovšem popřít, že i schopnost umět „proletět text“ a vytáhnout si potřebné informace je podstatná a že „veliký“ Google může značnou část knih nahradit. Víc než uspokojivě. I sám Carr se ostatně přizná, že je co introvert na webu závislý.

Nicméně mu to nezabránilo, aby nedal své práci (dokončené roku 2009) právě titul Nebezpečná mělčina (The Shallows, what the internet is doing to our brains), a Pulitzerova cena mu unikla jen o vlas. Snad i proto, že výrazně a odpovědně pracuje s pokusy a citacemi jiných. Kniha se ovšem stala bestsellerem a je skvělým kompilátem prodchnutým i Carrovým myšlením. Inspiruje ve světě už takřka deset let a problematiku prodává v pouhých deseti kapitolách - a čtyřech tzv. Odbočkách (i včetně té o problematičnosti měření hodnoty IQ).

Autor se přitom dotkl řady vědních oblastí a závěrem doporučuje mnoho dalších knih. Zabývají se jak myšlením čtenáře, tak mozkem jako takovým (a jeho „plasticitou“). A konečně i technologií intelektuálních dějin.
O to se přece snažili už Martin Heidegger, Marshall McLuhan, Lewis Mumford či Neil Postman, který (ovšem) nenapsal jen (dvakrát už česky vydanou) práci Ubavit se k smrti.

Zánik lineárního myšlení předpověděl McLuhan sice už roku 1964, ale teprve dnes žijeme v čase střetu dvou technologií; té Gutenbergovy a té elektronické. Co bude dál?

O tom lze spekulovat. Ale vždy jsme byli - jako lidé - determinováni technologiemi a v reakci na zkušenosti docházelo ke změně struktury našich mozků. Například i při nástupu filmu. „Strašná sebedůvěra média rozptýlí každou pochybnost,“ napsal filmový kritik David Thomson a... Nemělo by to být negativum a snad to nepřinese katastrofu (možná právě naopak), ale naše děti pravděpodobně už teď přemýšlejí jinak než my a samy přitom nemají ponětí, jak budou jednou přemýšlet jejich děti.

Nicholas Carr: Nebezpečná mělčina.
Jak internet mění náš mozek. Vydalo nakladatelství Dauphin.
Praha 2017. 1000 výtisků. 320 stran. ISBN 978-80-7272-780-3

Zdroj foto: databazeknih.cz