Jeho výjimečný autor byl synem francouzského lékaře, vystudoval práva a své nejproslulejší dílo o jednom oslu a jisté dámě původně tvořil coby pustou provokaci. Nebo, řekněme, hřích mládí. Vzniklo v jeho pětadvaceti a tento úspěch nikdy více nepřekonal.
Když začínal psát, mělo se jednat o parodii na gotický román i další literární a paraliterární stereotypy doby, ale svobodomyslný a zajištěný Janin se neovládl a všemi stereotypy zůstal okouzlen. Podlehl zkrátka a dobře sám tomu, co by jiný odbyl a zesměšnil, a stal se neplánovaně králem té frenezie, kterou chtěl parodovat.

Půvabné, byť místy morbidní dílo (jiný překlad jeho sekvence přineslo před lety číslo výtečného měsíčníku Plav) má devětadvacet kapitol s tituly jako Morgue, Galvanismus, Paměti oběšence, Nevěstinec či Pojednání o mravní ošklivosti a každá ze „scén“ je tu velmi stylově uvedena jednoduchým úslovím ve stylu „nic nového pod sluncem“. Anebo přiléhavými a jistě i méně přiléhavými motty.
Zde jde o citáty vyňaté kupříkladu z Bible, Vergilia, Shakespeara, La Fontainových bajek, ale i z francouzského trestního zákoníku či (klidně) z díla brakového autora Fréderica Soulié (1800-1847), jenž se později proslavil osmisvazkovými Ďáblovými pamětmi (1837-1838).
Mezi těmihle úvody si ovšem všimněte i prostinké větičky z knihy klasika Charlese Nodiera, která nám ironicky říká: „Skutečně nevinné dívky nejsou v tomto světě běžné.“

A Janinova knížka samotná? Ovšemže kupí stejně neběžně hrůzy; ale jak už v předmluvě upozorňuje Martin Jiroušek, není to hromadění ani zdaleka jen surreálné či pouze náhodné. Přímo mistrným tahem se pak stal moment, díky němuž disponuje v příběhu tímtéž jménem (titulní) kat (titulní) hrdinky i její - v momentě popravy již dávno zabitý - osel.
Janinovo makabrózní dílko je dnes úvodem doplněno třemi předmluvami.
Jednak tou Jirouškovou (poutavou, i když snad poněkud eklektickou, neboť znalý autor nachází souvislosti téměř všude), jednak dvěma dnes bizarními a dobovými, přičemž jen poslední z nich pochází z pera autora samého, zatímco ta předposlední předcházela původně celým Janinovým Sebraným spisům.
Překlad od Jany Němcové bohužel nikdo nezbavil občasných překlepů.
A Janin? Byl ve své době možná nejvlivnějším divadelním kritikem a dokonce sepsal šestisvazkové Dějiny dramatické literatury (1853-1858); ale chodí to na světě zvláštně, takže Mrtvého osla a gilotinovanou ženu to nezastínilo.