Petr Jachnin (*15. září 1958 v Českých Budějovicích) už byl v životě mnohým, i když nikoli vším zcela rád. A jak si vzpomenete, právě on kdys generoval pavučinu desítek secondhandů, jejíž prosperita k vrcholu doputovala mezi roky 1993-1995. Stal se guruem hadrů a králem ještě neoraného tu lánu. Ale málokterá firma stoprocentně šlape navždy a dnes je Petr Jachnin již „jen“ soudním znalcem přes užitý textil. Jako svému hobby se věnuje produkci Jachninovy sójové omáčky a především Jachninových taštiček; jak pojmenoval jednu z úspěšných svých knih, která ovšem nenáleží ranku beletrie.

Abych pokračoval i po dalších pár sekund ve výčtu byznysmenových úspěchů, už jen dodám, že je držitelem druhé ceny v televizní soutěži Recept na bohatství. - Ale víte co? Radši se pokorně vraťme strojem času. Kdysi byl totiž Petr Jachnin redaktorem Supraphonu a také středoškolským pedagogem (oboru scénografie) či asistentem Evalda Schorma v Laterně Magice, a to za času Kocábova Odyssea. Byl i filmovým režisérem, filmovým scenáristou, dramatikem a zůstává nepochybně nejméně spisovatelem. Už v deváté třídě základní školy tento muž ostatně vyhrál celorepublikovou literární soutěž s povídkou Tajný výlet a dílko bylo zveřejněno Učitelskými novinami. Cena obnášela tisíc korun a Jachnin ve své nejnovější knížce líčí rovněž to, jak si ji užil.

Sama kniha se zove Setkání s géniem a vyšla vloni. Nechť se tu stane objektem stručné recenze, která si nebude brát servítky. Navzdory tomu, že byl Jachninův táta můj kamarád.

Setkání s géniem hodnotím jako mistrně promarněnou šanci a nedodělek. Jestliže Jachnin text rozšíří, doplní a reedituje, může to být výborná věc, ale tady jde pouze o jeho paměti, které měly šanci na víc. Existují co útlý svazeček a formou šestnácti povídek chtěly přiblížit výseče života jedné rodiny. Pohříchu doplatily na zkratkovitost, uspěchanost a autorovo insiderství. Jako by totiž Jachnin dopředu předpokládal, že co čtenáři musíme znát veškeré kontexty. Kdyby však toto dílko vyšlo v zahraničí, stalo by se tamnímu čtenáři záhadou.

„Nesrozumitelné,“ psalo by se. U nás je nesrozumitelným méně, avšak též. Na druhé straně...

Zrovna takto patrně píší své opusy osobnosti, které jsou na psaní knih až moc inteligentní. Za čelem jim to odsýpá, myslí podnikatelsky a dopředu a to vše se na papíře zhmotňuje na úkor průzračnosti. I uchopme třeba jen centrální prózu svazečku Růžový levhart a hle. Jejím titulním hrdinou zůstává trabant, a kdyby se autor ukáznil aspoň ve dvou z tří oddílů tohoto textu na stranách 31-42 (a kdyby dal sám sobě čas k propracování detailů), výsledek bychom mohli směle srovnat s nějakou z povídek Oty Pavla. Ouha však. A jednoduše mám pocit, že autor tyto vzpomínky na dětství nahrnul do počítače z jedné vody načisto. Kdo ví, zda se k textu vůbec vrátil? „Každá kniha se píše třikrát,“ poučoval mě kdysi jeho otec, avšak Jachnin mladší Setkání s géniem možná nepřepsal ani jedinkrát. Tenkou mez mezi vzpomínkami a povídkami rozhodně nepřekročil a kniha zůstává pouhým výstřelkem schopného frajera a (mírně provokativním) výstřelem do prázdna.

Neobstojí podle mého názoru ani zmatku plné kapitoly Agitační plakát či Pelmeně ve vaně. Už tituly zavádějí a pravdivě opilecké historky tu zachycené nešláply na brzdu. To jistě nemusely všude, ale občas to bylo na místě. Ony však uhánějí. A to, co kdysi bylo díky podroušenému stavu mnoha ze zúčastněných skvělou zábavou, po přesunutí na papír už moc nefunguje. Nu, a sice sledujeme rožnění a mejdany poměrně lidové, avšak prizmatem do nadhledu umístěného intelektu. Je to náčrt, je to dokument, ale na beletrii si to pouze hraje.
I zbývá poslední deviza. A zde bych řekl, že ta knihu do značné míry přece zachraňuje. Tou devizou je (už zmíněný) autorův otec. Byl podobně jako syn osobností fascinující, i když zůstal lehce nedoceněn, a například zde si můžete přečíst jeden z mých rozhovorů s ním: http://neviditelnypes.lidovky.cz/rozhovor-jachnin-zemrel-ale-zustava-dvp-/p_kultura.aspx?c=A110623_220215_p_kultura_wag.

A Setkání s géniem, kterým je vlastně právě Jachnin starší? Lze je naštěstí studovat i jako vzpomínky na Borise Jachnina a jeho rodinu. A neprohloupíte. Navzdory tomu, že je protirežimní odpor naznačován jen vágně a obyčejně ústí do taškařic. A tak padají i jména Kohout, Havel, Pecka a Jiří Žák, anebo Viktor Faktor, nicméně spěje se honem jinam.

I to líčení první Jachninovy návštěvy u Wericha na Kampě (v kapitole Velký Jan) se pak pohybuje na hraně extravagance a to již mi přirozenější (a méně pozérská) přijde (hned předchozí) kapitola František Pelé. Odkud zvíme, že Petr chodil do třídy s fotbalovým esem Františkem Strakou. Nepřijde mi však nejšťastnější, jsou-li tu četné celebrity opravdu jen efektně zmíněny - a víc se k nim už nevrátíme. Takto a jen tak se zde mihnou Zdeněk Podskalský a výtvarník Jiří &Salamoun a režiséři Jan Němec i Mirek Macháček a Jiří Brdečka a Kachyňa i Ivan Vyskočil, Július Satinský či Emanuel Frynta (psaný Frinta). A třeba i (budějovický) režisér Antonín Bašta. I ten Jaroslav Dietl však je omylem prezentován co Dietel!

A právě řečené neplatí snad jen pro Věru Chytilovou (zachycenou kapitolou Génius chutí). Jenže zase je vzpomínka uťata a autor zvládl zabít dokonce i sám konec své knihy. Tím měl totiž být příběh o jeho slovenském spolužákovi a příteli, který si vyrazil do Rožmberka na svatební cestu. Pouhá stránka a půl, která tu chce cosi s tím souvisejícího vyjádřit, by nicméně selhala, i kdybyste psali jako sám Sherwood Anderson.

Otci, matce i Rožmberku, kde měli chalupu, však autor těmito vzpomínkami pomníček vybudoval.

Petr Jachnin: Setkání s géniem.
Ilustrace Josef Velčovský.
Vydal F. P. Print. České Budějovice 2016.
96 stran. ISBN 978-80-270-0597-0