K opeře měl Zeffirelli vždy blízko, protože inscenoval řadu z nich na divadelním jevišti. Vždy cítil problém jak statický divadelní tvar převést do dynamické filmové řeči. Dokonale se mu to povedlo až v jeho přepisu jiného Verdiho díla OTELLO v roce 1986. Zkušený režisér, který se učil od velikánů italské kinematografie jako byl třeba Visconti a vystudovaný architekt se smyslem pro architekturu, hudbu, kostýmy a náladu renesanční doby, zde spojil všechny tyto oblasti umění do jednotného celku, který dodnes patří mezi mimořádná ztvárnění opery ve filmu.

Shakespearova předloha – známá z  dramatických inscenací v mnoha divadlech a hlavně pak mimořádným filmem z roku 1952, který režíroval a hlavní postavu ztvárnil Orson Welles – zde dostává nový rozměr. Verdiho dynamická hudba (OTHELLO je jeho předposlední opera) je umocněna silně působivým filmovým výrazem, který statičnost a omezený prostor divadla rozpíná do obrovské šíře. Už v úvodní scéně, kdy se dóžecí místodržící Otello  vrací v prudké bouři lodí na Kypr, cítíte dynamické napětí, údernost a působivost, jíž doplňují úzkostné pohledy jeho milé Desdemony z břehu. Poměrně jednoduchý a pro většinu diváků známý příběh benátského hrdiny z bojů proti Turkům, maurského vojevůdce Otella, který má na Kypru čelit nájezdům musulmanů. Ale musí čelit zcela jiným, lidským intrikám svého pobočníka Jaga. Ten žárlí na mladého, krásného Cassia a nejen, že dostane zpět jeho místo zástupce velitele, ale tak dlouho ponouká Otella „důkazy“ o Cassiově poměru s Desdemonou, až vyprovokuje tragédii, která postihne jak Desdemonu, Jaga a nakonec i samotného Otella. Titulní roli svěřil režisér již tehdy věhlasnému Placidu Domingovi, tenoru s tmavým hlasem a hřmotnou postavou, s nímž už předtím točil TRAVIATU. Za jeho partnerku si vybral světlovlasou štíhlou herečku dívčího zjevu Katiu Ricciarelliovovou, která vystupovala v této roli s Domingem v hamburské Státní opeře, Jaga ztvárnil portorický basbarytonista a Zeffirelliho přítel Justino Diaz. Roli Cassia hraje potomek starého italského šlechtického rodu Urbano Barberini a zpívá Ezio Di Cesare. Hraje a zpívá orchestr a sbor Teatro alla Scala v podání amerického dirigenta Lorina Maazela. Pozoruhodná je výtvarná složka, na níž si Zeffireli jako profesionální výtvarník dal opravdu záležet a nešetřil finanční prostředky. Všechny exteriéry a interiéry točené v italské pevnosti Barletta v jihovýchodní Itálii, krétské pevnosti a přístavu Herakleion jsou architektonicky nadmíru krásné (spolupracoval architekt Gianni Queranta). V nich se pak pohybuje více jak pětisetčlenný kompars (včetně lidových tanečníků) v historicky autentických kostýmech. Do natáčení zasáhla přírodní katastrofa – zemětřesení, které zasáhlo Mexiko City, kde žila Domingova rodina. Zoufalý tenorista se s o to větším elánem vrhl do práce, aby utišil smutné myšlenky a uvádí se, že tento v Mexiku vychovaný &Spaněl věnoval značnou sumu na obnovu své druhé vlasti. Film „renesančního“ umělce Franca Zeffireliho potěší nejen příznivce opery, Verdiho a Shakespeara, ale je nesporně dílem doslova pro každého, kdo má rád jak hudbu, tak divadlo, výtvarné umění a film. A je i pro ty, kdož milují krásu ve všech podobách, romantiku, rytířské příběhy – prostě dokonalý, vkusný film, který potěší každou uměnímilovnou duši.
Foto: csfd.cz, imdb.com, ceskatelevize.cz