Knížka vypadá útle, ale je nabitá vtipnými hláškami, něžnou romantikou počínající lásky, citovými zmatky i chybami, kterých se nedopouští jen mladí, ale leckdy i ti, jenž by měli jít příkladem - rodiče. Skoro 200 stran příběhu jsem zhltla téměř na jedno skousnutí, tak moc se mi příběh Anety, jejího dvojčete Beaty, stejně starých kamarádek i kluků z průmyslovky, co spolu nečekaně mají trávit tři týdny na vodě, zažral pod kůži.

Příběh nás vtáhne do děje někdy koncem školního roku, kdy sledujeme věčné rozmíšky dvou sester, co by měly stát při sobě - ale nestojí. Kdy nakoukneme pod pokličku vztahů rodiny, která navenek působí stabilně, ale pod povrchem to začíná vřít a vratká zem se všem zaklepe pod nohama. Aneta z toho radost vůbec nemá - a kdo by také měl, když se rodiče stále jen hádají a na obzoru visí rozvod?

Možná i proto vítá nečekanou výhru v soutěži jako únik od reality. Navíc, když je poblíž kluk, v jehož očích se nečekaně dokáže úplně ztratit.

Letní příběh, kterých už tu bylo plno, ale přece jen něčím jiný. I přes neustálé rozmíšky věčně rozhádaných holek nebo mezi sebou soupeřících kluků jsem ze stránek cítila pohodu, mezi řádky náklonnost, mezi hořkými slovy touhu po lásce a naději. A tu nám autorka Petra Martišková přináší vrchovatě. Co přináší navíc jsou opravdu vtipné situace, kdy se smějete tak, až vám slzy vhrknou do očí. Alespoň já jsem to tak měla. V podstatě až na jediný okamžik, kdy mi naopak hrůzou naskákala husí kůže - autorka prostě umí psát. Odlehčí situaci tam, kde by to zavánělo kýčem, a přidá trošku napětí tam, kde by to lehce sklouzlo do všednosti. Tím se její příběh stává nevšedním a právě takovým příběhem, ke kterému se rozhodně budete chtít vracet. Třeba zase příští léto...

Já už se těším...

Petra Martišková, Léto na vodě, Alpress, 2018