Zatímco šest kapitol prvního díla se jmenovalo Borek, Lucie, Emilka, Franta, Jindra a Jarka, druhá kniha má 27 kapitol a kniha třetí dokonce 59. Vtip názvů kapitol prostřední knihy přitom tkví v tom, že jde o jména polévek. I pročítáme pórkovou, fazolovou, hovězí, houbovou, krupičkovou, „školní“, gulášovou, mangoldovou, vločkovou, čočkovou, rajskou, boršč, kulajdu z májovek, bramboračku, polévku zabijačkovou, kapustňačku s masovými knedlíčky, polévku „jarní“ i „absurdistánskou“.

První část svazku začíná vzpomínkami na dědečka Borka, který autorce říkával Makůvko, a v neposlední řadě pro ni odevzdaně psal a kreslil, ba veršoval; a kdybych teď pokračoval v reflexi stylem „a další rodinný příslušník“, ještě bych se do toho zamotal. I sama autorka před tím ostatně varuje, i postupujme jinak a jenom konstatujme, že je Klára spřízněna se spisovatelem Václavem Řezáčem (1901-1956).

Trilogie, o které referuje i přední kritik Vladimír Novotný v posledním existujícím čísle Dobré adresy, nám umožní setkání se skutečnou plejádou osobností. Objevují se Jiří Gruša, Pavel Kohout, Milan Uhde, Jarmila Emmerová, rodina Topolova (v kapitole o Topolové polévce) anebo sochař Jan Koblasa, jinak též manžel autorčiny tety, který svého času uhnětl z hlíny velice pěknou studii hlavy Klářina otce Tomáše Řezáče.

Klára Gočárová chodila do školy s Janem Nekovářem, přednášejícím dnes v Paříži, a jejím dědem byl (plachý dramatik) Jiří Gočár, který rozkošně ráčkoval a disponoval systémem kapes na obleku. Ale neuměl dát najevo city. Klára jej milovala přesto či právě pro to.

Druhou Jiřího ženou byla herečka a asistentka režie Renata Gočárová, jíž se stala závislost na prášcích a alkoholu natolik osudnou, až spáchala sebevraždu. Ale ani osud autorčina děda nebyl růžový, byť jej, řekl bych, spisovatelka předestírá až moc melodramaticky. Hle:

„Láska ho dohnala k smrti. Svou ženu už nemiloval a novou milovat nesměl. Puklo mu srdce. Zemřel na infarkt, bylo mu 66 let.“

Jako celek nemají vzpomínky Kláry Gočárové naštěstí s melodramaty společného nic. Ba naopak; a mimo jiné fascinujících způsobem zachytily dobovou atmosféru na rozličných místech Prahy včetně Malé Strany. Kniha obsahuje i fotografickou sekvenci, ale ta není solidně okomentována a její smysl zcela nemusíte pochopit ani po pečlivém přečtení svazku. Tato sekvence obsahuje i fotografii, na které sedí u stolu spisovatel Václava Řezáče s chotí. Sedí nad kávou nebo čajem a nikoho dalšího nevidíme. Je to prý snímek ze setkání s prezidentem Benešem.

Voslí můstky jsou přesto ukázkou toho, co je výsledkem rozhodnutí přehnaně nebeletrizovat; i ač autorka (paradoxně) označuje nejméně prostřední jejich část za román.

Je očividné, že Klára Gočárová vyšla z nějakých deníků a zápisků, které si vedla od dětství, ale nevadí to díky jakési vroucné oddanosti jejího podání.
Různých perliček tu také najdeme přehršli a např. na straně 41 odstavec věnovaný domu Cyrila Boudy. Právě tam si chodívala hrát do zahrady s jeho vnukem Martínkem, který tu měl vlastní malý domek s veškerým zařízením. Nikdo děti z okolí uvnitř nerušil, když se scházely, a Klára vzpomíná taktéž na pouštění vláčků v domě u Boudů. Inicioval je malířů syn, rovněž moc hezky malující (a hlavně právě železnice) Jiří Bouda (1934-2015), jehož Svět na kolejích vyšel právě v roce autorčina narození.