Těmi začněme. Macek se popasoval v říši básnické mimo jiné s Poem (ten tu ale zrovna není), Chaucerem (O nelítostné kráse), Andreasem Gryphyem (Vše je marnost), královnou Alžbětou I. (Když bývala jsem pohledná a mladá), Goethem (Vyvolená zvířata), Keatsem (Poslední sonet), Elizabeth Browningovou (Portugalský sonet X), Byronem (Odpověděl jsem jedné dámě, která se mne ptala, proč jsem na jaře opustil Anglii), Burnsem (Protest proti bolesti zubů), Blakem, Heinrichem Hoffmannem (Příběh kluka s palcem v puse), Puškinem (Noc) a v neposlední řadě s Verlainem (Podzimní píseň).

A co se próz týče? Neznavitelný metador si jako překladatel hraje s Mlčením lady Anny Munra-Sakiho i s Třemi muži ve člunu, kteří jsou dle něj „biblí“, neboť obsáhly odpovědi na všechny otázky světa. Ne náhodou napsal Macek pokračování této knihy, která zůstává spolu se Saturninem jednou z jeho nejoblíbenějších.

Vlastní tvorbu uvádí textem V ordinaci otištěným předtím v Dikobrazu (1980) a následují příspěvky do Lidových novin, Reflexu i Radiožurnálu. Co víc? Třináct Mackových básní. Mezi nimi i gazel, pantoum, akrostich a nějaké ty rondeauy a sonety. Podle mého názoru je oproti těmto dílům diskutabilní Medicínsko-literární úvaha nad překladem Poeova Krkavce, v níž se Macek snaží doložit, že psal Poe Havrana co alkoholik ve zcela konkrétním stadiu.

Následují dvě povídky z Mackovy knihy Starožitník a ženy a bez uzardění tu můžeme konstatovat, že titulní hrdina musí čtenáři připomínat Casanovu.

Svazek všestranného muže uzavírá divadelní hra o dvou dějstvích, adaptace povídky O. Henryho Muž ve vyšším postavení. Vraťme se nicméně k vlastním Samomluvám. Vzpomínková část knihy byla dopsána už 9. listopadu 2015 v Zábřehu na Moravě a přičinlivý Miroslav Macek se ve čtyřiceti kapitolách prezentuje také co čtenář, který část dětství a mládí proležel v knihách, respektive s nohami v krbové mříži.

Kapitola Čtenářův svět ovšem neoslní, na to je strohá. Odhalí navíc autorovu nedobrou imunitu vůči sci-fi a podobně budovaným fikčním světům. Nejedná se naštěstí o imunitu vůči fantazii a v dětství Macka dost prodchly pohádky H. Ch. Andersena a bratří Grimmů.

Samomluvy se ovšem nevěnují jen hltání a sbírání knih či vzácných tisků, takže například v kapitole Filatelie (a ještě jinde) projevuje autor výrazný obchodní nadhled. Utkví úvaha o bankovkách krajně nizounké nominální hodnoty, které stačí někam uschovat na sto let a prodat je s takřka milionovými zisky.

Kapitola Kočky (předřazená kapitole Dívky) odhalí další povahové fasety autora a překvapivě narazíme na historku, kterou nás přesvědčí o nevysvětlitelných schopnostech léčitelů. I jako lékař si mnohých váží po jisté zkušenosti. A připojí dva momenty svého života, kdy se podruhé a potřetí narodil.

Autor neopomene zdůraznit možné příčiny sebevědomí lovců žen. Po přečtení Samomluv, obsahujících mimo jiné samostatnou kapitolu Filokartie, nabudete zřejmě dojmu, že muž tolika zájmů by ani nestačil vztahy k ženám. Není tomu tak.

Zaujalo mě, že MM od nějakých pětatřiceti intenzivně běhá, ba vypracoval se k maratonům. A dílo? Ač jsou vědci přesvědčeni, že kvalita se rodí z utrpení, Mackův případ to nebude a pokračování Saturnina není špatná kniha. Původní dál rozvíjí. Do určité míry tu jde o atmosféru a Macek ji udržuje.

V knize vypráví i anekdotu. Personalista mrští polovinou haldy žádostí do koše a na dotčenost reaguje: „Nechceme přece dělat s lidmi, kteří v životě očividně nemají štěstí.“