Distopie od autora publikujícího jako Autor Matouš
30.04.2019
Ivo Fencl
Literatura
Někdy je to trochu záhada...
O pseudonymním autorovi začátkem roku 2019 vydané knižní novinky Text (má 194 stran) se dá prozradit, že vystudoval filozofii a pracuje na pražském magistrátě. Na třetí straně své knihy prozradil, že jeho práce názvem a „aliasem“ odkazuje k teorii intertextuality, podle které je spisovatel jen prostředník reorganizující a reprodukující texty ze „sítě. Ačkoli se v základě ztotožňuji se zmíněnou tezí,“ dodá Autor Matouš, „stavím se současně proti a paralogicky vnáším do odosobněného autorství textu sebe, své myšlení a cítění.“
Vše to zní vědecky a vědecké to je, sama kniha se však čte... Právě sama. Tak čiře, dobře je psána. Autorův komentář pokračuje až závěrem a Matouš zdůrazňuje, že svou prvotinou touží nastolit diskusi, podnítit přemýšlení a inspirovat. Věří pak, že nabídl více či méně osobitý koncept vyprávění příběhů a „sdílení úvah a idejí. Nejen psaním,“ však by se rád v životě v této zemi vymezit proti „hlavnímu proudu současných autorů“.
A Autor Matouš vyjadřuje vzápětí i pocit, že dnes píše až moc autorů jen pro zisk.
Děsivé Rusko
Distopická kniha začíná tou nejkratší z povídek nazvanou dle čtrnáctiletého hrdiny-vypravěče: Žiletka. Mladý muž je výjimkou v prostředí, kde existuje. Třeba už tím, že se pokouší o literární tvorbu. V úseku moskevského horkovodu a mezi zdrogovanou lůzou.
Aby se psychicky zachránil, předčítá venkovance Izabele, ale od první stránky víme, že dotyčná zemře. Žiletka ne. Prošel „Novgorodským nápravným ústavem pro mládež“, kde byl znásilňován, a posléze se za to pomstil dvojici trýznitelů (právě) upravenou žiletkou. V nákladním úspěšně uprchl do metropole a jsou různá nebezpečí, která naň číhají, ale největším „děsem“ chudinských ghett deptající Moskvy je mráz: „Fantom mrzačící pouliční chátru, který neopatrným bere prsty.“
Rok dění není udán, ale zvíme, že v Moskvě stejně žijí desetitisíce dětí, a Žiletkovi občas připadá, že mezi nimi jenom on „nečichá“. Na rozdíl od většiny má také pevný životní plán, i když i nad ním ustrneme, když jej ve finále předestře v děsivém pragmatismu. Podstatným článkem jeho budoucna je i několikaletý pobyt „za katrem“. Proč? „Pro chytrého chlapa z ulice je vězení jediný způsob, jak se stát někým.“
Hrůzy Konga
Jen o málo delší, ale ještě děsivější a depresivnější je fakticky hororová próza Krávu a dvě kozy. V zavaleném podzemí dolu v Kongu ji vypráví dvanáctileté děvče plné dětského optimismu a snící o malém hospodářství. Do úzkých chodbiček, jimiž prolezou jen děti, byla „africká princeznička“ přivezena proti vlastní vůli a trpí. Hladem, znásilňováním od hlídačů. Přesto plánuje s nekonečnou nadějí útěk; vzpomíná také na občanskou válku a vysvětluje čtenáři, jaké to - podle ní – bude v zaslíbené Evropě. Na vlastní oči viděla, jak zabili jejího pastora (který měl spoustu knih, z nichž jí předčítal), a modlí se, ale to úplně po svém. Hovoří s Bohem a sní, že budoucí její dvě děti budou hodně číst. I když dívku obklopuje bahno a další děti už se v něm zalkly, sama neztrácí naději a naprosto věří, že pro ni přijde bratr. Nepřipouští si až do konce ani na chvíli, že zemře. Tato povídka je pouze malým příspěvkem k úvahám o migrantech.
A Česko?
Jen o pár stran delší je próza Vzorec štěstí a dějiny jednoho malého světa. Vypráví ji hrdina narozený roku 1986 nebo 1987 a text působí velice autobiograficky. Hlavní postava získá povědomí o VZORCI, který dnes dělá člověka šťastným a plnohodnotným, a tyto názory nám předestře. „Uč se a poslouchej, abys mohl dělat práci, která ti přinese peníze a pohodlí a ostatním užitek.“
Na rozdíl od předchozích hrdinů se aktér narodil do bezpečných míst. Doma nechybí knihovna, rodiče jsou vzdělaní. A přece postupně ztrácí iluze, a to na rozdíl od holčičky z předchozí povídky.
Již na gymnáziu propadá nihilismu a „vzorec“ chování u něj vyvolává spíš opačný efekt. Chce být rebel. A přece chápe realitu: „Světu vládnou peníze, popularita a konvenčně určený parametr krásy.“
Studuje filozofii, ale stále je jiný. „Stejně jako jsem včas opustil diktát televizní obrazovky, vyvaroval jsem se naštěstí i trendu barevných displejů mobilů a telefon pro mě zůstal nástrojem na volání a odesílání zpráv,“ přizná, zatímco se dějiny přelomí mezi presidenty Klausem a Zemanem. A právě tehdy si hrdina vybaví patos a velké ideje roku 1990. Vnímá vytrácení nadšené vlny euforie a ptá se, zda je skutečně jediným smyslem života VZDOR proti absurditě. Původní vzorec si transformuje. „Pracuj tak, abys měl výsledky, a podřiď se požadavkům, protože tvá práce je tvou hodnotou, tvou obživou a tvým štěstím.“ Splnil vše, co vzorec chtěl, ale šťasten není; a přesto je tato distopie prolnuta do naší nejaktuálnější situace.
Situace v Itálii a Anglii
Texty z Itálie a Británie představují nejkvalitnější část Matoušovy knihy. V jednom vstoupíme do života čtyřiadvacetileté Neapolitánky, když si nechává nastřelit už padesátý piercing. Ten vedený skrze klitoris má přitom právě dva roky - a následoval po potratu. Současně se jednalo o moment, kde tato žena začala spát jen se ženami.
Neapolitánka není díky náhlému dědictví chudá, i pronajme si porno-kino, kde mimo jiné vystavuje své obrazy. Jeden nazve Úhyn čtenářů. Lidé si na něm fotografují celou haldu tlejících knih, přičemž plíseň už rozežírá i lidi samotné. Tato Matoušova italská postava přitom náleží k těm, kterým dřívější svět připadá při pohledu zpátky „opravdovější“.
Kino chce zničit naproti žijící invalidní dělník, který neřest propojil ve své mysli s nástupem papeže Františka. Atentát se nepodaří, ale biograf stejně zaniká.
Finální příběh Matoušovy knihy je vylíčením osudů britského autora jediného bestselleru, který nepřekročil vlastní stín. Přece se o to ale dál snaží - na děsivém okraji Liverpoolu. Začíná příliš pít, ale prahne i dál napsat román o lidské zrůdě. Hledá takovou ve Waltonské věznici.
Setká se tam se třemi zvláštními muži, ale současně se v tisku dočte o mrtvole děvky. Pátrá mezi jejími souputnicemi a zajímá se o jejich zkušenosti s touhou mužů po moci. Příběh nám připomene zkazky o Rozparovači i díla Clive Barkera.
Náhle se hrdina sám stává podezřelým a co je podivnější, není pro něj těžké ve vlastní vinu uvěřit. Ač je pravý vrah dopaden, spisovatel Sebastian to nepřijímá. Cítí se vinen. Je internován v „Ashworthské nemocnici pro psychicky nemocné“ a umírá roku 1985. Dílo, jež takřka dokončil, vydá jeho žena pod titulem &Sílenství. Po dvě léta jde o nejprodávanější knihu v Británii a roku 1990 se stane světovým bestsellerem přeloženým posléze do 32 jazyků. Tato povídka má až kafkovské prvky a čiší z ní trochu dech Dostojevského.
Až čítankový vývoj vztahu on a ona
Matoušově knize se stylově vymyká jenom text On a ona, který má charakter rozboru a interpretace divadelního melodramatu o čtyřech dějstvích. Hru však poznáme jen skrz komentované ukázky a jsou analyzovány i vnitřní dialogy muže a ženy.
Hrdinové projdou učebnicově vzorovou cestou života od vlastních snů po scestí. Seznamují se v knihovně, která jim byla záchranou, a stávají se svými vlastními doplňky. Ale třetí dějství přináší obraz Stereotypu.
Dochází k mechanizaci vztahu a sexu, došlo k „odložení masek“ a následuje pokus o roztříštění stereotypu. Místo rozchodu jsou nakonec rozhodnuti užít přece jen čas ve dvou a sdílet sny. Oba jsou individuality a nemají tytéž cesty, ale (snad) půjdou bok po boku.
A pohled do budoucnosti Paříže?
Z celku knihy se také vymyká vynikající dickovská distopie Brýle.
Líčí den v Paříži třetí třetiny 21. století, kdy budou titulní pomůcku nosit přes oči všichni. Hlavním hrdinou je učitel šesti až osmiletých dětí Pierre Poncelet, další z Matoušových rebelů. Narodil se v čase, kdy se BRÝLE ještě nenosily. „Byli bychom bez nich ale slepí,“ říká se tu, ale Pierre tuší, že ony okuláry lidstvo naopak oslepují. Všichni se totiž natolik zaměřili na podněty „rozšířené reality“, že skutečnost nechtějí vnímat, a veškerá kulturní města Evropy sice zakonzervovala a umrtvila svá historická centra, ale jinak se ty metropole futuristicky pnou vzhůru a dolů do podzemí. Je to megalomanie a metropole jsou aseptické. Lidé skrz ně však putují v brýlích a rychle, takže co?
Když si Pierre pomůcku na chvíli sundá, zahlédne krásnou dívku, která zrovna udělala totéž. Užasne nad jejíma očima a vzpomíná na normální cestu vlakem v dětství do Barcelony.
A dnes? Učí 317 žáků takřka bezkontaktně a považuje to za „nejlepší z možných světů“. A věří, že tento nej-svět budoucnost má, a že „jednou jistě svedeme vytvořit prožitek tak silný a percepci tak skutečnou a jedinečnou, jako byl pohled do nádherných dívčiných očí, které jsem dnes ráno spatřil“.
TEXT. Napsal a ilustroval „Autor Matouš“. Nakladatel neuveden. Praha 2019. 194 stran