ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 9.10.2024, svátek má
Štefan a Sára
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
Nejčtenější za 14 dní
TENKRÁT V MEXIKU - TV tip – mstitel s kytarovým pouzdrem znovu na scéně85 roků by bylo spisovateli Jiřímu NavrátiloviUmění prostého života? Návod k použitíPravda o medu: Nenechte se zmást mýtyPříběh monstra 20. století – GoebbelsKdyž baron práší po MosteckuJeď, Britt-Marie, jeď!Ukrajina, děti a zvon časuDítě prachu zrozené ve válceCo mě v září zaujalo na NetflixuTvorba Adrieny Šimotové a Adély Součkové na jedné výstavěNesnězeno přichází s novou spoluprací
Jiří Č. Ulrich o třech dívkách atakovaných nádory
08.10.2019 Ivo Fencl Literatura
Jiří Č. Ulrich (*1936 ve Strakonicích) je původním povoláním vědecký pracovník, ale dnes především dramatik, režisér, herec a spisovatel. Mimo jiné stvořil knihy Věž a mlýn, Povídky z pouti, Stíny za jevištěm či Flétnistka, ale pravda, ani jedna neměla celých 562 stran jako Tři dívky v ohrožení.
Jejich vydání významně podpořil Plzeňský kraj, a zatímco mnohý jiný autor by udělal z titulního tria dam zoufalé, ne-li sténající bytosti, dramatik Ulrich potře běžný pohled na boj lékařů a pacientů s nádorovými onemocněními a doslova do čtenáře pumpuje optimismus. „Abych zvýšil zábavnost, stvořil jsem postavy jako mnohomluvné a se sklonem ke šroubované, emotivní mluvě; s tendencí vytvářet groteskní situace,“ tvrdí v Úvodním slovu a briskně předpokládá, že se mezi čtenáři (a čtenářkami) najdou i ti s podobným onemocněním.
Tři dívky v ohrožení (2019) s pozoruhodnými ilustracemi Ivany Danhoferové napsal tedy herec a současně „inženýr ze &Skodovky“. Ze strany „vědecké“ se přitom jedná o poměrně odvážnou science fiction a kniha je i psychologickou studii oněch tří - jen zdánlivě „střelených“ - nešťastnic.
Ač se jejich příběh rozvíjí ve Spojených státech a sledujeme, jakým způsobem se může v USA uchytit český lékař, veškeré zeměpisné určení je při konečné pohledu irelevantní. Proč? Řeší se problematika všesvětová, a to až detektivním způsobem. Je však otázkou, zda neměl autor přece provést některé změny v konstrukci zápletky a zasadit děje do známějšího nám, českého prostředí. Ale co! Je fakt, že nádory vraždí Čechy a Češky stejnou měrou jako Američany a Američanky; chudáky stejně jako boháče.
Realitou zůstane i to, že existují státy, kde je výzkum v těch směrech napřed, a plzeňský lékař Jiří Macháček to ví. Nepřicestoval do USA náhodou a ve fiktivním městečku Ellwood, disponujícím vlastnostmi pohádkového Gothamu či našeho Kocourkova, doplní svou osobností excentrický tým tvořený ještě místním onkologem Allanem Robertsem.
Oběma slouží co zkušebna gigantická nemocnice se špičkovým onkologickým oddělením a otázkou zůstane, nakolik si zde autor uvědomoval, že řadou prvků (a hlavně metodami podivného profesora Chamberse) asociuje klasického Frankensteina.
Dvaačtyřicet jím sepsaných kapitol je uvedeno mottem „Když nejde na nemoc jít rozumem lékařské vědy, musí se zaútočit přes bláznění“, a končí se citací z knihy Henniga Mankella &Svédské holínky: „Pravdy jsou vždycky provizorní, kdežto lži se většinou nedají zvrátit.“
Obě ty myšlenky skutečně i náleží k ústřední linii příběhu, v němž čteme:
„Vytvořil jsem přesně mířené ozařování s vlastním vnitřním zdrojem a můj útočník a průzkumník zhoubné buňky na dálku naverboval a naváděl na cíl také přívod dalších paprsků. Já říkám paprsky, ano, ale neexistují většinou samy. Jsou přivěšeny k svému tělu jako další komponenty obranných sil organismu a v budoucnu se snad podaří na ně navěsit jedy, jež budou jednodušeji ničit génové rakovinné části.
Ale to jsem v euforii odbočil,“ odkládal si vychutnání konečného efektu. „Nuže, a tady si jej užiji!“
Nádor zasyčel, zaškvířil se a... zmizel, jako když roztává sníh na horské plotně.
„Hurá, už dovedu ničit rakovinné buňky!“
Doktor Macháček a jeho přítel se v boji s rakovinou naplno, a přece s humorem přiblíží k hranici sebeobětování a nelze popřít, že jejich - jako by na nás chrlený pohled na život - je antidepresivum, které by snad oživilo mrtvolu.
A lékařská etika? V jejich postojích není porušována a pojí se s empatií i krajně pozitivním myšlením, takže také přítelkyně-pacientky Jane, Mary a Elisabeth nepůsobí v rukou lékařů NIJAK NEPATŘIČNĚ v rolích „mušketýrek“, jak to Ulrich nezývá. A přístup, který tu je ražen? Zůstává takřka normální psychoterapií, v níž sehraje roli i jakési myšlenkové placebo.
Nad druhou a takříkajíc „policejní“ linií příběhu s děsivou „Ellwoodskou bestií“ oproti tomu zprvu váháme. nicméně také ona se zdá být ve finále solidně vkloubena v celek. Co víc, stává se kvalitním kontrapunktem ke zmíněnému veselí. A rubem smíchu u dívek jsou jejich noční úzkosti, zatímco „BESTIE“ je i „temnou stranou“ světa nemocnice...
Předlouho přitom netušíme, kdo je vrah, ale řešení je skutečně překvapivé.
Při psaní Ulrich vycházel z díla C. G. Junga a na některých místech z Camusova Cizince. Aniž by mu to však stačilo, nechal svůj vizionářský příběh prostoupit satirou na zneužívání politické, policejní a vojenské moci. Pohrává si dokonce s šancí ovlivňovat lidskou mentalitu, ba identitu, a nebojí se her s lobotomií a vygumováním paměti. „Pokusil jsem se zachytit i cosi tajemného v mozku a děje, které tam mohou probíhat právě při ztrátě paměti,“ prohlašuje sebevědomě na straně 7. „Existuje něco tajemného, hlouběji uloženého ještě pod podvědomím? A jakou ideou se stane víra v možnost nalézt v budoucnu nové vědecké léčebné přístupy a poukázat i na možnosti zneužití vědy?“
Do jedné z postav zatavil obratně i sebe a s mírným překvapením čteme tuto autorskou zpověď: „Nikdy jsem se s rakovinou nesetkal, ani bohužel neměl možnost konzultovat s onkologem problematiku nádorových onemocnění; pouze jsem si přečetl pár knížek. Především vzpomínky bývalých pacientů na mne mocně zapůsobily. Mé medicínské znalosti a přístupy jsou však laické a nové léčebné metody v knížce uváděné jsou mnou vymyšlené. Toto dílo tedy nelze brát za literaturu faktu anebo memoáry. Je beletrií z oblasti medicínské sci-fi.“
Závěrem citujme ještě jednou z úvodu, ve kterém však je autor k sobě snad až zbytečně přísný, když čtenáři výslovně navrhuje, že může číst jeho dílo klidně i „na přeskáčku“.
Zvlášť finále předmluvy pak lze asi brát jen jako žert, a to takový, jaký si jen málokterý spisovatel kdy dovolil. Cituji:
Za objemnost mého románu může i občasné opakování myšlenek a jistých výrazů.
Lze však říci, že právě opakování je matkou moudrosti a že „sešívá“ text, přispívá k udržení povědomí o postavách a urychluje četbu v „odpočinkových“ pasážích.
Tento román přitom není vhodný pro „rychlo-čtenáře“, pídícího se po svižném rozvíjení děje. Spíš se hodí pro čtenáře neuspěchaného, který má chuť, čas a trpělivost zamyslet se a prociťovat lidské osudy. A že jde o z nouze ctnost?
Nu, příčinou rozsáhlosti a upovídanosti skutečně byla i naprostá zapomnětlivost sklerotického a ješitného autora, který si chtěl prokázat, že je ještě ve dvaaosmdesáti schopen napsat román. A ten je pak i jeho osobním bojem s depresí a pocitem vyřazenosti.
Ano, ano! Bylo by hezké, kdyby se Ulrichova kniha dala vážně užít co manuál proti rakovině. A jistě, bylo by prima, kdyby se mohla stát podnětem k diskusi o psychoterapeutické praxi. Tím prvním beze sporu není, druhým snad; ale určitě je manuálem k pozdvižení sebevědomí a víry a generátorem bytostné aktivity. A jak tedy postupovat proti zhoubné nemoci, když vás napadne?
Samo sebou, že především vlastním psychickým vzdorem. Nemusí stačit, ale aspoň jsme to zkusili. A víc detailů už vyhledejme v Ulrichově románu.
Jiří Ulrich: Tři dívky v ohrožení. Ilustrace Ivana Danhoferová. Vydal Jiří Ulrich, Paper Jam. Praha 2019. 562 stran
Knihu lze elektronicky získat na adresách torben@seznam.cz či vivak@post.cz a lze ji také objednat na adrese Jiří Ulrich, Macháčkova 50, 318 00 Plzeň
Ač se jejich příběh rozvíjí ve Spojených státech a sledujeme, jakým způsobem se může v USA uchytit český lékař, veškeré zeměpisné určení je při konečné pohledu irelevantní. Proč? Řeší se problematika všesvětová, a to až detektivním způsobem. Je však otázkou, zda neměl autor přece provést některé změny v konstrukci zápletky a zasadit děje do známějšího nám, českého prostředí. Ale co! Je fakt, že nádory vraždí Čechy a Češky stejnou měrou jako Američany a Američanky; chudáky stejně jako boháče.
Realitou zůstane i to, že existují státy, kde je výzkum v těch směrech napřed, a plzeňský lékař Jiří Macháček to ví. Nepřicestoval do USA náhodou a ve fiktivním městečku Ellwood, disponujícím vlastnostmi pohádkového Gothamu či našeho Kocourkova, doplní svou osobností excentrický tým tvořený ještě místním onkologem Allanem Robertsem.
Oběma slouží co zkušebna gigantická nemocnice se špičkovým onkologickým oddělením a otázkou zůstane, nakolik si zde autor uvědomoval, že řadou prvků (a hlavně metodami podivného profesora Chamberse) asociuje klasického Frankensteina.
Dvaačtyřicet jím sepsaných kapitol je uvedeno mottem „Když nejde na nemoc jít rozumem lékařské vědy, musí se zaútočit přes bláznění“, a končí se citací z knihy Henniga Mankella &Svédské holínky: „Pravdy jsou vždycky provizorní, kdežto lži se většinou nedají zvrátit.“
Obě ty myšlenky skutečně i náleží k ústřední linii příběhu, v němž čteme:
„Vytvořil jsem přesně mířené ozařování s vlastním vnitřním zdrojem a můj útočník a průzkumník zhoubné buňky na dálku naverboval a naváděl na cíl také přívod dalších paprsků. Já říkám paprsky, ano, ale neexistují většinou samy. Jsou přivěšeny k svému tělu jako další komponenty obranných sil organismu a v budoucnu se snad podaří na ně navěsit jedy, jež budou jednodušeji ničit génové rakovinné části.
Ale to jsem v euforii odbočil,“ odkládal si vychutnání konečného efektu. „Nuže, a tady si jej užiji!“
Nádor zasyčel, zaškvířil se a... zmizel, jako když roztává sníh na horské plotně.
„Hurá, už dovedu ničit rakovinné buňky!“
Doktor Macháček a jeho přítel se v boji s rakovinou naplno, a přece s humorem přiblíží k hranici sebeobětování a nelze popřít, že jejich - jako by na nás chrlený pohled na život - je antidepresivum, které by snad oživilo mrtvolu.
A lékařská etika? V jejich postojích není porušována a pojí se s empatií i krajně pozitivním myšlením, takže také přítelkyně-pacientky Jane, Mary a Elisabeth nepůsobí v rukou lékařů NIJAK NEPATŘIČNĚ v rolích „mušketýrek“, jak to Ulrich nezývá. A přístup, který tu je ražen? Zůstává takřka normální psychoterapií, v níž sehraje roli i jakési myšlenkové placebo.
Nad druhou a takříkajíc „policejní“ linií příběhu s děsivou „Ellwoodskou bestií“ oproti tomu zprvu váháme. nicméně také ona se zdá být ve finále solidně vkloubena v celek. Co víc, stává se kvalitním kontrapunktem ke zmíněnému veselí. A rubem smíchu u dívek jsou jejich noční úzkosti, zatímco „BESTIE“ je i „temnou stranou“ světa nemocnice...
Předlouho přitom netušíme, kdo je vrah, ale řešení je skutečně překvapivé.
Při psaní Ulrich vycházel z díla C. G. Junga a na některých místech z Camusova Cizince. Aniž by mu to však stačilo, nechal svůj vizionářský příběh prostoupit satirou na zneužívání politické, policejní a vojenské moci. Pohrává si dokonce s šancí ovlivňovat lidskou mentalitu, ba identitu, a nebojí se her s lobotomií a vygumováním paměti. „Pokusil jsem se zachytit i cosi tajemného v mozku a děje, které tam mohou probíhat právě při ztrátě paměti,“ prohlašuje sebevědomě na straně 7. „Existuje něco tajemného, hlouběji uloženého ještě pod podvědomím? A jakou ideou se stane víra v možnost nalézt v budoucnu nové vědecké léčebné přístupy a poukázat i na možnosti zneužití vědy?“
Do jedné z postav zatavil obratně i sebe a s mírným překvapením čteme tuto autorskou zpověď: „Nikdy jsem se s rakovinou nesetkal, ani bohužel neměl možnost konzultovat s onkologem problematiku nádorových onemocnění; pouze jsem si přečetl pár knížek. Především vzpomínky bývalých pacientů na mne mocně zapůsobily. Mé medicínské znalosti a přístupy jsou však laické a nové léčebné metody v knížce uváděné jsou mnou vymyšlené. Toto dílo tedy nelze brát za literaturu faktu anebo memoáry. Je beletrií z oblasti medicínské sci-fi.“
Závěrem citujme ještě jednou z úvodu, ve kterém však je autor k sobě snad až zbytečně přísný, když čtenáři výslovně navrhuje, že může číst jeho dílo klidně i „na přeskáčku“.
Zvlášť finále předmluvy pak lze asi brát jen jako žert, a to takový, jaký si jen málokterý spisovatel kdy dovolil. Cituji:
Za objemnost mého románu může i občasné opakování myšlenek a jistých výrazů.
Lze však říci, že právě opakování je matkou moudrosti a že „sešívá“ text, přispívá k udržení povědomí o postavách a urychluje četbu v „odpočinkových“ pasážích.
Tento román přitom není vhodný pro „rychlo-čtenáře“, pídícího se po svižném rozvíjení děje. Spíš se hodí pro čtenáře neuspěchaného, který má chuť, čas a trpělivost zamyslet se a prociťovat lidské osudy. A že jde o z nouze ctnost?
Nu, příčinou rozsáhlosti a upovídanosti skutečně byla i naprostá zapomnětlivost sklerotického a ješitného autora, který si chtěl prokázat, že je ještě ve dvaaosmdesáti schopen napsat román. A ten je pak i jeho osobním bojem s depresí a pocitem vyřazenosti.
Ano, ano! Bylo by hezké, kdyby se Ulrichova kniha dala vážně užít co manuál proti rakovině. A jistě, bylo by prima, kdyby se mohla stát podnětem k diskusi o psychoterapeutické praxi. Tím prvním beze sporu není, druhým snad; ale určitě je manuálem k pozdvižení sebevědomí a víry a generátorem bytostné aktivity. A jak tedy postupovat proti zhoubné nemoci, když vás napadne?
Samo sebou, že především vlastním psychickým vzdorem. Nemusí stačit, ale aspoň jsme to zkusili. A víc detailů už vyhledejme v Ulrichově románu.
Jiří Ulrich: Tři dívky v ohrožení. Ilustrace Ivana Danhoferová. Vydal Jiří Ulrich, Paper Jam. Praha 2019. 562 stran
Knihu lze elektronicky získat na adresách torben@seznam.cz či vivak@post.cz a lze ji také objednat na adrese Jiří Ulrich, Macháčkova 50, 318 00 Plzeň
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Lovecraft očima Michela Houellebecka
Září v knihách
Řeky Otomara Dvořáka
Evoluce českého jídla – mimořádně záslužná a erudovaná publikace
Dítě prachu zrozené ve válce
Ukrajina, děti a zvon času
Tajnůstkáři
Stačí si počkat
Jeď, Britt-Marie, jeď!
Léto v síti
Umění prostého života? Návod k použití
85 roků by bylo spisovateli Jiřímu Navrátilovi
Zatloukání hřebů – znepokojivý horor Viléma Koubka
Jubilejní Velký knižní čtvrtek – každý si najde svoje
Když jsme byli sirotci
Oceán si chrání svá tajemství (a dobře dělá)
DOPORUČUJI fantasy do sychravého počasí
Mandaly pro meditaci a vnitřní rovnováhu
Prostor pro víc než člověka - kniha, o které nevíte
Godzilla ve spáru Masarykovy univerzity
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.