"... ale každý si zaslouží v životě prožít alespoň něco dobrého. Já to své prožil. Víc než jednou..."

Když čtete Kdysi, nemyslíte si to. Ale Felix to vidí jinak. A to vás rozseká. Pohled malého dítěte na ty, kteří kdysi dávno také byli dětmi - jen na to už zapomněli...

"Copak to nechápeš?
Ne, já nechápu už vůbec nic."

Ani já to nechápu. A žádný normální člověk tohle chápat prostě nemůže. Je to čtivé, bolestné, bez příkras. Je to život očima dítěte, život, jaký byste svým dětem nepřáli. Je to život, jaký byste nechtěli prožít ani vy.

Ale i když je to drsný život, jsou okamžiky, které vám do srdce vypálí jizvy, protože prostě víte, že ačkoli je vám strašně, je vám zároveň i krásně...

"Tentokrát máme na výběr jen ze dvou možností... Ale aspoň si můžeme vybrat..."
Někdo nemá ani to.

... a někdy se přes slzy pousmějete nad ironií života.

"To je moje maminka a tatínek," oznamuje Zelda. "Jsou mrtví. Zabil je polský orloj."

V jednom okamžiku krátké, drsné stisknutí srdce bolestí a v tom dalším - úsměv...

Kdysi jsem na tuhle knihu náhodou narazila... Kdysi jsem si řekla: To si musím přečíst. A rozhodně nelituji, protože Kdysi za to stálo...

Kniha druhá: Potom

Co bylo potom?

... jestliže mě Kdysi naplnilo smutkem (i nadějí), jestli mě bolelo ho číst, tak tohle... mě rozsekalo. Nádherné, ale tak kruté, že ačkoli jsem se od stránek nedokázala odtrhnout, zároveň mě tak moc bolelo číst dál...

Od půlky knihy jsem brečela - a nemohla přestat. Od půlky knihy jsem tušila... doufala... bála se...

Příběh plný hluboké lidské lásky, bolesti, utrpení, příběh o tom, že někdy je všechno jinak - že osud se nedá oklamat, že jsou ti, kteří vám pomáhají a ti, co vás nenávidí (bez zřejmého důvodu).

Příběh o lásce, smrti, víře, naději. Někdy dostáváte víc, než ztrácíte, a někdy zase... Někdy musíte žít, i když nechcete.

"Tohle je moje maminka s tatínkem. Jsou nacisti. Říkají, že je jim to líto..."

Na jedné straně chlapec, na druhé holčička. Dívají se na sebe...

Myslím, že všichni, kdo četli, to chápou... Potom vás zkrátka bude bolet srdce... Hodně.

Kniha třetí: Když

... když jsem začala číst, věděla jsem, že mě bude hodně bolet srdce... Asi proto jsem to odkládala... Ono mít srdce sevřené v ocelové obruči od první stránky do té poslední - fakt bolí. Ale pořád se to dá vydržet. Felix musel vydržet - a přežít - daleko (daleko!) horší věci...

"Znáte to, jak se za války schováváte dva roky v jámě, aby vás nenašli nacisté?"

Ne, neznáme. Spoustu toho neznáme. A já teď nenacházím slova, kterými bych vyjádřila, jak moc rozbitá si připadám, jak moc bylo těžké tenhle příběh dočíst - a vědět... všechno...

Jenže ani tak vlastně všechno nevíme.

"Vidím to tak, že stejně nevím, co se s námi stane po smrti, ale ať se se mnou stane cokoliv, to samé se přihodilo i mamince s tatínkem. Takže svým způsobem, jestli zemřu, shledám se s nimi..."

Když je příběhem chlapce, který Kdysi začal hledat maminku s tatínkem a Potom pochopil, že hledání těch, kdo vám vrostou do srdce, nikdy nekončí. Že každý z nás potřebuje mít svou rodinu, protože kdo nemá rodinu, nemá nic...

Pochopil vlastně spoustu věcí (a já s ním).

"Nic není tvrdší než diamant. Snad jen s výjimkou nacistického srdce..."

Takže, na shledanou, milý Felixi, děkuju, žes byl součástí mého života... I když jen na chvíli.

Protože v mém srdci zůstaneš napořád...



Morris Gleitzman: Kdysi, Potom, Když
vydalo nakladatelství Argo 2016
www.argo.cz