ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 7.7.2025, svátek má
Bohuslava
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Kdo mi pije časOdcházeníS osamostatňováním dětí to nepřehánějmeBarevný světVenkovská tancovačkaOtcovi psí smrt (díl pátý)
Nejčtenější za 14 dní
Osmdesátiletý Ondřej Neff3 vychytávky pro pohodové dovolenkové létoTen druhý aneb Horor, který raději obejděteToulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 3Život sám napsal román Kdo mi pije časKroniky prachuNadále fascinující Edgar PoeDiktoval Al Pacino své paměti?Přežijete jako jediný katastrofu? Je zadělánoFormule 1 s Bradem PittemZtracené vzpomínkyŽádné dobré zprávy
Mravní dějiny českého národa I.
25.10.2024 redakce Společnost
Existuje řada kritérií, podle nichž lze hodnotit vyspělost národa. V dnešní době ovládané chimérickou honbou za stále větším ekonomickým růstem, se povětšinou státy a jejich obyvatelé hodnotí právě z pozice ekonomické síly, jindy síly válečné (což je snad ještě horší měřítko), dle dodržování lidských práv a občanských svobod či dalších věcí. Těch kritérií, která můžeme za účelem srovnávání použít, je téměř neomezené množství – a lidé jako by v sobě měli zakořeněnou odvěkou potřebu neustálého srovnávání. Osobně pak za nejnáročnější měřítko považuji mravní vyspělost národa.
Zde je třeba vzít v úvahu dvě strany mince – národ jako celek a elity, jež ho reprezentují. Tyto nádoby jsou neoddělitelné – v demokratických zřízeních politické elity povstávají z národa, který jim ve volbách udělí mandát k řízení a reprezentaci země. I v totalitních režimech nese lid větší či menší díl spoluúčasti na získání a udržení si moci v rukou úzké skupiny totalitních sil. Taková pomoc lidu může být přímá (vítězství ve volbách, revoluce, kolaborace) nebo nepřímá (čekání, že to za nás vyřeší někdo jiný, uhýbání pohledem, ohýbání páteře), resp. kombinace obojího.
Dovolím si nyní malou odbočku k politickým elitám v demokratických zřízeních… Opravdu platí, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží? Není to tak jednoduché, protože při pozornějším zkoumání narazíme na zarážející paradox volebního systému. V naprosté většině případů tzv. většinové volby se totiž vůdčí elitou stane ten, koho ale vlastně většina občanů nechce! Pokud totiž daný jedinec (prezident, senátor apod.) nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů (a osobně bych dodal ještě výraznou, ne 51%), znamená to, že většina oprávněných voličů danou osobu odmítá – ale stejně vyhraje! V poměrných volbách dochází k obdobnému paradoxu, jen s tím rozdílem, že zde vítězná strana posbírá k vládnutí povětšinou spíše trpaslíky, kteří by jinak byli bez šance na faktické ovlivňování reality, a k moci se tak dostává i ten, kdo je zcela na periférii zájmu voličů a jen málokdo si ho přeje – a zrovna on je třeba tím pomyslným jazýčkem na misce vah při zásadních rozhodnutích. Paradoxní, že? Ale jak pronesl Winston Churchill, demokracie je nejhorší způsob vlády – s výjimkou všech ostatních, které jsme už vyzkoušeli.
V 19. století, skrze boj za záchranu češtiny a v rámci vypjatých národnostních sporů mnohonárodnostního rakouského mocnářství se emancipoval moderní český národ. Hodnocení 19. století z českého pohledu je problematické, místy bolavé, jindy obdivuhodné, ve výsledku pak s převládajícími pozitivy. Zformovaly se během něj politické elity jako Palacký či Rieger, které daly národu cíle jeho existence, za pět minut dvanáct byla hrobníkovi z lopaty vyrvána čeština, ten neuvěřitelně krásný a bohatý jazyk, rozšířilo se národní povědomí a hrdost, oprášily se zatuchlé a často skoro zapomenuté české dějiny, vznikla řada nesmrtelných uměleckých děl… Na druhou stranu se vlastenectví zvrhávalo v nacionalismus a ve slepý, nenávistný boj proti Němcům (žijícím zde po generace už od přemyslovských králů), k vylhávání vlastní velkolepé minulosti (idealizovaný fenomén husitství či spory o Rukopisy královedvorský a zelenohorský), k vymezování se vůči všemu „neslovanskému / nečeskému“, a dokonce i nechutný antisemitismus (hilsneriáda) zapustil v Čechách kořeny…
Navzdory této dvojakosti si český národ 19. století a osobnosti, které zrodil, zaslouží značný respekt. Z podhoubí „dlouhého století“ totiž vyrostla i ona slavná „I. republika“, dvacetiletá éra mezi dvěma světovými válkami, kdy Československo patřilo k nevyspělejším státům světa z mnoha hledisek - z pohledu rozvoje občanských práv, ekonomiky, umění a dalších. Byla to doba, kdy vyvrcholily vlastenecké snahy 19. století vytvořením samostatného, hrdého státu, doba, kdy v čele tohoto státu stanul bojovník za pravdu T. G. Masaryk, ve 20. letech obdivovaný, ale v 19. století dvakrát tím samým národem nenáviděný, když se nejprve postavil proti nekriticky přijatým Rukopisům (které byly podvrhy, jak předpokládal) a poté se zastal Žida Leopolda Hilsnera v případu vraždy Anežky Hrůzové a de facto zabránil jeho justiční vraždě. Nyní tedy tatíček osvoboditel, hrdina, předtím vlastním národem proklínán a posílán s Hilsnerem na šibenici… („zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku“). Ve všech případech přitom Masaryk sledoval jediné – ne popularitu, nýbrž pravdu. A heslo „Pravda vítězí“ vetknul i do prezidentské standardy. &Skoda, že takoví lidé se rodí jednou za sto, dvě stě let. A na jednoho Masaryka připadají stovky a tisíce … (doplňte si dle libosti).
Hilsner před soudním tribunálem | Reprofoto - Petr Podroužek
Samozřejmě i Masaryk měl řadu chyb, spoustu nedostatků a neduhů měla i ona dnes do značné míry idealizovaná a přikrášlovaná „I. republika“, ovšem faktem zůstává, že to byla doba, kdy český národ (mýtus československého národa nechme spát) snesl přísná měřítka a není bez zajímavosti, že až do hořkého konce třicátých let byl jedním z posledních ostrůvků svobody, práva a demokracie v rychle se fašizující Evropě a ve svém geopolitickém prostoru zůstal nemilosrdně obklíčený a odsouzený k pádu do temnoty. Nacistická Třetí říše, autokratické Polsko a Maďarsko, fašizovaní hlinkovci na Slovensku… – ti všichni se jen klepali na to, až zardousí československou demokracii.
Mnichovská dohoda a její akceptace vládnoucími elitami, prezidentem Benešem a vládou, znamenala zásadní dějinný zlom. Mnichov přinesl začátek hluboké a dlouhé morální devastace českého národa. Na otázku, zda jsme se měli bránit, se odpověď neskládá lehce s vědomím historických souvislostí. Ono po bitvě je každý generál… Nemělo by se ale předně zapomínat na to, že Mnichov byl jednak selháním celoevropským, selháním demokracie ustupující totalitě, ale i selháním samotného Československa. Britové nás obětovali, Francouzi nás zradili, Hitler se nás rozhodl zničit – ale vymlouvat se na to? Byl to prezident Beneš, který sedmnáct let jako ministr zahraničních věcí a tři roky jako prezident nesl hlavní díl odpovědnosti za to, v jaké neřešitelné mezinárodní situaci se Československo ocitlo. Byl to on, kdo jako vrchní velitel armády nevydal rozkaz k tomu nejzákladnějšímu, co každý národ musí – braňte svou hrdost, identitu, hranice. Bránit se, či nebránit… Ano, v ten moment to na faktické likvidaci I. republiky, navíc kolabující i vnitřně (sudetští Němci, hlinkovci na Slovensku) a mezinárodně opuštěné, nemohlo nic změnit. Ať tak či onak, její existence skončila. Ale to rozhodnutí nebylo jen o jednom státu a jedné epoše dějin – bylo i (nebo zejména?) o morálce a dalším směřování národa. I kdybychom se postavili na odpor jen symbolicky, i kdyby to bylo vykoupeno mnoha životy, nestálo by to gesto národní hrdosti a vzdoru zlu za to? Vzdát se bez boje, odevzdat národ, který měl motivaci a chtěl bojovat do rukou nepříteli a následně ponížený, rozčarovaný a zlomený národ v kritickém okamžiku opustit – ano, i to je dědictví prezidenta Edvarda Beneše. To, že další prezident Hácha nuceně souhlasil s vytvořením Protektorátu, to už byla jen hořká kapka na dně číše zla a završení nevyhnutelného lovu, když byla bestie vypuštěna z klece.
Během okupace se ukázalo, že národ stále měl své odhodlané hrdiny, ale také zrádce. A tak zatímco část statečných bojovala v cizině i doma, vycvičení vojáci i „obyčejní“ lidé riskovali vše za vyrvání vlasti ze spárů netvora, obětovali životy vlastní i blízkých, zatímco tito lidé končili v rukou gestapa, SS, v mučírnách a na popravištích, jiní kolaborovali, udávali a zrazovali, a další se učili být neviditelnými a uhýbat pohledem, nevidět a neslyšet. A zatímco pro některé se mravnost a pravda staly důvody pro položení vlastního života, pro mnohé další se morálka stala čímsi velice relativním, přizpůsobivým situaci a v posledním důsledku obtížným břemenem, které je záhodno setřást. Během druhé světové války tak ztratil národ mnoho cenných, nenahraditelných hrdinů, vzorů a vlastenců, čímž se otevřela krvácející rána a usnadnila cesta nástupu další totalitě.
Téhle totalitě ale opět značně pomohla i jedna z nejkontroverznějších osobností našich dějin – prezident Beneš, který už v roce 1943 podepsal se Stalinem smlouvu o poválečné spolupráci obnoveného Československa a Sovětského svazu. O budoucím vývoji tedy bylo rozhodnuto dávno před únorem 1948… Tento krok je jedním z nejneobhájitelnějších činů – kdo v roce 1943 netušil, co je Stalin zač? I kdyby nic jiného, spolu s Hitlerem byl v první fázi války agresorem, který zaútočil na Polsko, Pobaltí, Finsko…A to opravdu „kdyby nic jiného“ a zapomnělo se na předchozí čtvrt století v bývalém carském Rusku. Kdo mohl Stalinovi věřit, že se do poválečného vývoje ČSR nebude vměšovat? Věřil mu Beneš, byl tak neuvěřitelně naivní? Nebo byl tak zahořklý z předválečného vývoje a neschopný věcného úsudku? Nebo si to vyhodnotil jako jedinou cestu, jak se po válce udržet u moci a zaprodal zbídačený národ pro vlastní ego – vždyť neváhal Stalinovi „věnovat“ Podkarpatskou Rus? Nebo doopravdy věřil, jakožto národní socialista, že činí správně a že komunismus je cesta budoucnosti? Můžeme spekulovat o Benešově pozici při Mnichovu 1938 či únoru 1948, souhlasit či nesouhlasit s jeho kroky, tato smlouva je ale neodpustitelná. Kdoví, jak by probíhal další vývoj a kde by byla stanovena demarkační linie, kdyby vůbec někdo z československé politické reprezentace měl zájem, aby Prahu osvobodili západní spojenci a ne rudý kormidelník z východu… Jenže on ten zájem nikdo neměl. Smutné, velmi smutné.
O období let 1945-1948 sice hovoříme jako o „III. republice“, ale o demokracii můžeme mluvit čím dál tím méně. Toto období patří k nejtemnějším v národních dějinách. Již během války byl naplánován další vývoj ve spolupráci demokratických stran a KSČ. Jenže demokratické strany selhaly a košický vládní program proto naplňoval priority KSČ. Do toho nad vším čněl prezident Beneš, který svými dekrety veškeré kontroverzní změny posvětil. Je to období nevyrovnání se s válkou, období otřesného odsunu sudetských Němců či znárodňování průmyslu, období pozemkové reformy a sílící socializace. Je až s podivem kolik úděsných věcí se během těch několika let stihlo udát… A třeba i to, jak se „bratrům“ Slovákům zapomnělo, že byli hitlerovským kolaborantským státem a aktivně přispěli k rozbití předválečného Československa či jak se za války podíleli na holocaustu – jistě, přece byli ve vleku malé hrstky slovenských fašistů kolem Jozefa Tisa, většina za nic nemohla, a také si připsali na konto slovenské národní povstání… takže vlastně vše v pořádku. Zato kdo byl Němec…
Autor článku: Tomáš Zářecký
Zdroj: seniortip.cz, ilustrace: deník.cz
Dovolím si nyní malou odbočku k politickým elitám v demokratických zřízeních… Opravdu platí, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží? Není to tak jednoduché, protože při pozornějším zkoumání narazíme na zarážející paradox volebního systému. V naprosté většině případů tzv. většinové volby se totiž vůdčí elitou stane ten, koho ale vlastně většina občanů nechce! Pokud totiž daný jedinec (prezident, senátor apod.) nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů (a osobně bych dodal ještě výraznou, ne 51%), znamená to, že většina oprávněných voličů danou osobu odmítá – ale stejně vyhraje! V poměrných volbách dochází k obdobnému paradoxu, jen s tím rozdílem, že zde vítězná strana posbírá k vládnutí povětšinou spíše trpaslíky, kteří by jinak byli bez šance na faktické ovlivňování reality, a k moci se tak dostává i ten, kdo je zcela na periférii zájmu voličů a jen málokdo si ho přeje – a zrovna on je třeba tím pomyslným jazýčkem na misce vah při zásadních rozhodnutích. Paradoxní, že? Ale jak pronesl Winston Churchill, demokracie je nejhorší způsob vlády – s výjimkou všech ostatních, které jsme už vyzkoušeli.
V 19. století, skrze boj za záchranu češtiny a v rámci vypjatých národnostních sporů mnohonárodnostního rakouského mocnářství se emancipoval moderní český národ. Hodnocení 19. století z českého pohledu je problematické, místy bolavé, jindy obdivuhodné, ve výsledku pak s převládajícími pozitivy. Zformovaly se během něj politické elity jako Palacký či Rieger, které daly národu cíle jeho existence, za pět minut dvanáct byla hrobníkovi z lopaty vyrvána čeština, ten neuvěřitelně krásný a bohatý jazyk, rozšířilo se národní povědomí a hrdost, oprášily se zatuchlé a často skoro zapomenuté české dějiny, vznikla řada nesmrtelných uměleckých děl… Na druhou stranu se vlastenectví zvrhávalo v nacionalismus a ve slepý, nenávistný boj proti Němcům (žijícím zde po generace už od přemyslovských králů), k vylhávání vlastní velkolepé minulosti (idealizovaný fenomén husitství či spory o Rukopisy královedvorský a zelenohorský), k vymezování se vůči všemu „neslovanskému / nečeskému“, a dokonce i nechutný antisemitismus (hilsneriáda) zapustil v Čechách kořeny…
Navzdory této dvojakosti si český národ 19. století a osobnosti, které zrodil, zaslouží značný respekt. Z podhoubí „dlouhého století“ totiž vyrostla i ona slavná „I. republika“, dvacetiletá éra mezi dvěma světovými válkami, kdy Československo patřilo k nevyspělejším státům světa z mnoha hledisek - z pohledu rozvoje občanských práv, ekonomiky, umění a dalších. Byla to doba, kdy vyvrcholily vlastenecké snahy 19. století vytvořením samostatného, hrdého státu, doba, kdy v čele tohoto státu stanul bojovník za pravdu T. G. Masaryk, ve 20. letech obdivovaný, ale v 19. století dvakrát tím samým národem nenáviděný, když se nejprve postavil proti nekriticky přijatým Rukopisům (které byly podvrhy, jak předpokládal) a poté se zastal Žida Leopolda Hilsnera v případu vraždy Anežky Hrůzové a de facto zabránil jeho justiční vraždě. Nyní tedy tatíček osvoboditel, hrdina, předtím vlastním národem proklínán a posílán s Hilsnerem na šibenici… („zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku“). Ve všech případech přitom Masaryk sledoval jediné – ne popularitu, nýbrž pravdu. A heslo „Pravda vítězí“ vetknul i do prezidentské standardy. &Skoda, že takoví lidé se rodí jednou za sto, dvě stě let. A na jednoho Masaryka připadají stovky a tisíce … (doplňte si dle libosti).
Hilsner před soudním tribunálem | Reprofoto - Petr Podroužek
Samozřejmě i Masaryk měl řadu chyb, spoustu nedostatků a neduhů měla i ona dnes do značné míry idealizovaná a přikrášlovaná „I. republika“, ovšem faktem zůstává, že to byla doba, kdy český národ (mýtus československého národa nechme spát) snesl přísná měřítka a není bez zajímavosti, že až do hořkého konce třicátých let byl jedním z posledních ostrůvků svobody, práva a demokracie v rychle se fašizující Evropě a ve svém geopolitickém prostoru zůstal nemilosrdně obklíčený a odsouzený k pádu do temnoty. Nacistická Třetí říše, autokratické Polsko a Maďarsko, fašizovaní hlinkovci na Slovensku… – ti všichni se jen klepali na to, až zardousí československou demokracii.
Mnichovská dohoda a její akceptace vládnoucími elitami, prezidentem Benešem a vládou, znamenala zásadní dějinný zlom. Mnichov přinesl začátek hluboké a dlouhé morální devastace českého národa. Na otázku, zda jsme se měli bránit, se odpověď neskládá lehce s vědomím historických souvislostí. Ono po bitvě je každý generál… Nemělo by se ale předně zapomínat na to, že Mnichov byl jednak selháním celoevropským, selháním demokracie ustupující totalitě, ale i selháním samotného Československa. Britové nás obětovali, Francouzi nás zradili, Hitler se nás rozhodl zničit – ale vymlouvat se na to? Byl to prezident Beneš, který sedmnáct let jako ministr zahraničních věcí a tři roky jako prezident nesl hlavní díl odpovědnosti za to, v jaké neřešitelné mezinárodní situaci se Československo ocitlo. Byl to on, kdo jako vrchní velitel armády nevydal rozkaz k tomu nejzákladnějšímu, co každý národ musí – braňte svou hrdost, identitu, hranice. Bránit se, či nebránit… Ano, v ten moment to na faktické likvidaci I. republiky, navíc kolabující i vnitřně (sudetští Němci, hlinkovci na Slovensku) a mezinárodně opuštěné, nemohlo nic změnit. Ať tak či onak, její existence skončila. Ale to rozhodnutí nebylo jen o jednom státu a jedné epoše dějin – bylo i (nebo zejména?) o morálce a dalším směřování národa. I kdybychom se postavili na odpor jen symbolicky, i kdyby to bylo vykoupeno mnoha životy, nestálo by to gesto národní hrdosti a vzdoru zlu za to? Vzdát se bez boje, odevzdat národ, který měl motivaci a chtěl bojovat do rukou nepříteli a následně ponížený, rozčarovaný a zlomený národ v kritickém okamžiku opustit – ano, i to je dědictví prezidenta Edvarda Beneše. To, že další prezident Hácha nuceně souhlasil s vytvořením Protektorátu, to už byla jen hořká kapka na dně číše zla a završení nevyhnutelného lovu, když byla bestie vypuštěna z klece.
Během okupace se ukázalo, že národ stále měl své odhodlané hrdiny, ale také zrádce. A tak zatímco část statečných bojovala v cizině i doma, vycvičení vojáci i „obyčejní“ lidé riskovali vše za vyrvání vlasti ze spárů netvora, obětovali životy vlastní i blízkých, zatímco tito lidé končili v rukou gestapa, SS, v mučírnách a na popravištích, jiní kolaborovali, udávali a zrazovali, a další se učili být neviditelnými a uhýbat pohledem, nevidět a neslyšet. A zatímco pro některé se mravnost a pravda staly důvody pro položení vlastního života, pro mnohé další se morálka stala čímsi velice relativním, přizpůsobivým situaci a v posledním důsledku obtížným břemenem, které je záhodno setřást. Během druhé světové války tak ztratil národ mnoho cenných, nenahraditelných hrdinů, vzorů a vlastenců, čímž se otevřela krvácející rána a usnadnila cesta nástupu další totalitě.
Téhle totalitě ale opět značně pomohla i jedna z nejkontroverznějších osobností našich dějin – prezident Beneš, který už v roce 1943 podepsal se Stalinem smlouvu o poválečné spolupráci obnoveného Československa a Sovětského svazu. O budoucím vývoji tedy bylo rozhodnuto dávno před únorem 1948… Tento krok je jedním z nejneobhájitelnějších činů – kdo v roce 1943 netušil, co je Stalin zač? I kdyby nic jiného, spolu s Hitlerem byl v první fázi války agresorem, který zaútočil na Polsko, Pobaltí, Finsko…A to opravdu „kdyby nic jiného“ a zapomnělo se na předchozí čtvrt století v bývalém carském Rusku. Kdo mohl Stalinovi věřit, že se do poválečného vývoje ČSR nebude vměšovat? Věřil mu Beneš, byl tak neuvěřitelně naivní? Nebo byl tak zahořklý z předválečného vývoje a neschopný věcného úsudku? Nebo si to vyhodnotil jako jedinou cestu, jak se po válce udržet u moci a zaprodal zbídačený národ pro vlastní ego – vždyť neváhal Stalinovi „věnovat“ Podkarpatskou Rus? Nebo doopravdy věřil, jakožto národní socialista, že činí správně a že komunismus je cesta budoucnosti? Můžeme spekulovat o Benešově pozici při Mnichovu 1938 či únoru 1948, souhlasit či nesouhlasit s jeho kroky, tato smlouva je ale neodpustitelná. Kdoví, jak by probíhal další vývoj a kde by byla stanovena demarkační linie, kdyby vůbec někdo z československé politické reprezentace měl zájem, aby Prahu osvobodili západní spojenci a ne rudý kormidelník z východu… Jenže on ten zájem nikdo neměl. Smutné, velmi smutné.
O období let 1945-1948 sice hovoříme jako o „III. republice“, ale o demokracii můžeme mluvit čím dál tím méně. Toto období patří k nejtemnějším v národních dějinách. Již během války byl naplánován další vývoj ve spolupráci demokratických stran a KSČ. Jenže demokratické strany selhaly a košický vládní program proto naplňoval priority KSČ. Do toho nad vším čněl prezident Beneš, který svými dekrety veškeré kontroverzní změny posvětil. Je to období nevyrovnání se s válkou, období otřesného odsunu sudetských Němců či znárodňování průmyslu, období pozemkové reformy a sílící socializace. Je až s podivem kolik úděsných věcí se během těch několika let stihlo udát… A třeba i to, jak se „bratrům“ Slovákům zapomnělo, že byli hitlerovským kolaborantským státem a aktivně přispěli k rozbití předválečného Československa či jak se za války podíleli na holocaustu – jistě, přece byli ve vleku malé hrstky slovenských fašistů kolem Jozefa Tisa, většina za nic nemohla, a také si připsali na konto slovenské národní povstání… takže vlastně vše v pořádku. Zato kdo byl Němec…
Pokračování článku zítra
Autor článku: Tomáš Zářecký
Zdroj: seniortip.cz, ilustrace: deník.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Jak Češi vnímají svátek Cyrila a Metoděje?
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 3
Přežijete jako jediný katastrofu? Je zaděláno
3 vychytávky pro pohodové dovolenkové léto
Malý festival, velké zážitky
Jak pečovat o ženské zdraví v létě?
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 2
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 1
Jak putovat světem
Self-care: Klíč k harmonii v moderním světě
Pět roků uteklo od smrti Mirka Kováříka
Praha zažila opět plno radosti a štěkotu. Psí den přilákal i Helenu Vondráčkovou
Odpoledne plné barev a radosti
Už jste v Praze potkali komiksovou tramvaj?
Chodit za Výstavištěm čili Svět knihy
Dům tanečního umění otevřel své brány
V Kutné Hoře ožijí středověké legendy a herní historie
Festival TANEC PRAHA se vrací!
Jak se starat o své duševní zdraví v pracovním prostředí?
Tip na výlet: Na Novopacku se pěstoval spiritismus
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.