Pojď ke mně, já to věděla, že dodnes mohou se dít divy.
Že jednou potkám anděla a že ten anděl bude živý...

A tak, snad proto, že chci snít, i já věřím, že dodnes mohou se dít divy, a že vlastně ty anděly denně potkáváme, jen je prostě někdy nevidíme, že je míjíme na ulici, dotýkáme se jich pohledem, usmíváme se na ně, a když je potřeba, zjistíme, že vedle nás stojí...

Manon byla krásná, byla nevinná, byla možná trošku naivní, zhýčkaná, někdy snad i krutá, ale hlavně byla mladá a chtěla žít, tak moc chtěla žít...

Manon je můj osud, Manon je vše, co nepoznal jsem dosud, Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych...

... a tím je řečeno asi vše. Uplynulo víc jak 25 let, a já si ty verše stále pamatuji. Krásné, čisté, bolestné, tak krutě realistické, prostě - sám život...

Manon ach Manon, Manon z Arrasu,
Manon je moje umřít pro krásu...


Od října 2021 znovu v Národním divadle... Krásné představení laskající ducha i oko.