Kousek přírody zpátkyKdyž ještě děcka četlaKill Bill v jednom filmuFejeton o tepleCo mě v dubnu zaujalo na NetflixuKdyž se země nadechne a srdce zrychlí tepMichael aneb Pouze pocitologie, ale rychleEva Veberová nezemře. Narozena před 100 rokyCo ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránkyTři nové pohádky pro malé i velké čtenářeCharmsova poezie prvně kompletníJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromují
| Jdu s kytarou omšelou pod okno Ti hrát, mou píseň nesmělou vyslechneš snad. Tma ze Tvé ložnice mou naději nesníží, za svitu měsíce v okně Tě vyhlížím. Začínám sloku třaslavým hlasem, srdce až v hrdle ve zpěvu mi brání. Tvůj pokoj konečně procitá jasem, snad nedáš mi košem, že ruším Ti spaní. Otvíráš okno a v ohnisku záře došel mi dech, nastal ve mně zkrat.
Z patra se na mne smějí dvě tváře, Ty a můj nejlepší kamarád. Srdce mým očím zoufale nevěří, zůstalo pod oknem, zbytek písně Ti dluží. Kytaru nechal jsem opřenou u dveří, do strun jsem zapletl kytici růží. Zdroj foto: pixabay.com |
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.