vášnivě zvoní před naším prahem.
Z pusy jí nadávky srší.

Mel jsem být ve střehu, nedávat adresu,
měl jsem s ní mluvit na rovinu.
Bál jsem se reakce její.
Teď ve dveřích stojím, má rodina ve stresu,
dvě ženy, v podpaží lůžkovinu

a místnosti prázdnotou zejí.

Ztratil jsem důvěru životní lásky
kvůli jediné chvilce.
Ztratil jsem rodinu, zázemí.
Pro snadné náručí blonďaté krásky
vonící po vanilce.
Nestál jsem nohama na zemi.

Kdo by to řekl, že se poblázní,
že spálí mosty,
že se mnou bude chtít být.
Už nikdy nechci jet do lázní,
ačkoliv mám osteoporózu kostí.
Bez blbé blondýny dá se s tím žít.


Zdroj foto: pixabay.com