Neskutečně bolavé, hluboce lidské, drsné a krásné zároveň - příběh o dospívání, samotě, zmatku, bolesti i naději...

I ve smutku je krása... Jen se jí nebát...

Hodně emočně náročné, alespoň pro mne. Byly chvíle, kdy jsem prostě nedokázala číst dál, uvnitř mě to rvalo na maličké kousíčky a tak moc to bolelo... Každý střípek té utrápené naděje, každý nádech, každý záblesk slunce mezi stíny...

Některé věci neovlivníme a člověk musí čekat jen na to, co mu život dovolí...

Hořkost, bezmoc, stud. Nestěžujme si. Máme přece pořád dost. Máme víc, než bychom mohli doufat. Víc, než potřebujeme. A přece si toho nevážíme...

Naše oči se na chvíli potkaly. Bylo ticho, a přesto si cosi řekly...

Příběh jednoho života a zároveň příběh mnoha dalších. Příběh o radostech všedních dní, o maličkostech, které vás zvednou ze země a dají vám do dlaní naději. Křehkou, bolavou a přitom nevzdávající se...

Na některá rozhodnutí musí být člověk sám, i když nechce...

Štěpán to neměl lehké. A má můj obdiv. Skláním hlavu a doufám. Snad se mu budu moci jednou podívat do očí s hrdostí, že jsem také soběstačná...

Co bys chtěl?
Mámu...

Dostálová Zuzana, Soběstačný
nakladatelství Paseka, 2020