Tak to prázdné nic naplňme láskou, se kterou je pustíme do světa, i když to bolí a je to někdy těžké, hodně těžké. Naplňme to nic radostí z maličkostí, z letmých úsměvů, štěstím - už jen proto, že jsme sami měli to štěstí a dostali jsme od života dary nejvzácnější - a to rodinu, přátele, kolegy, kteří jsou víc než jen tím... Jsou rodina, báječná, veselá, silná, někdy poštěkávající, hádající se, ale pořád naše - i se všemi chybami (protože kdo je nemá?) a přešlapy.

Dejme tomu nic novou tvář a vložme tam všechno. Smích, něhu, krásu, lásku, trošku toho bláznovství, všechny ty obyčejné okamžiky před usnutím, kdy už ty "malé" nezaháníme do postelí, ale stojí nad námi v obrácené roli a kázající: "Koukej, kolik je hodin! Neměla bys už jít spát? Na to nádobí se vykašli..." A s odpovědí: "Už dočtu jen poslední kapitolu" se nespokojí. ("No jo, to znám, ty tvoje kapitoly...")

Tak pro všechny, kteří jsou mou rodinou, a že vás je, ale i pro ty, které neznám, ale naslouchají, cítí a touží: přeju vám to všechno, co se tváří jako zdánlivé nic, ať jste šťastní, zdraví, spokojení, milovaní a váš život je plný těch každodenních zázraků, které možná za zázraky nepovažujeme, ale přesně tím život vlastně je: zázrak. Ten jediný, který stojí opravdu za to.