Občas ale při něm prožívám chvilky nejméně radostné i neradostné. Ve svém vyprávění je nemohu vynechat, abyste si nemysleli, že je můj borderkoliácký život úplně růžový. Tak to tedy rozhodně není.
     „Ach jo, už zase zastavujeme," povzdychnu si, potkáme-li na procházce známé a panička-babička se s nimi dá do povídání, které mnohdy nebere konce. Přiznávám, že STÁT NA JEDNOM MÍSTĚ BEZ POVŠIMNUTÍ MĚ OPRAVDU NEBAVÍ. Jedinou nepatrnou radostí přitom je, že mohu zálibně pozorovat kolemjdoucí psí slečny. Otáčím se za nimi, dokud nezmizí z dohledu. „Kéž bych se mohl za nimi rozeběhnout!" přeji si. Na psy se pochopitelně mračím a semtam zavrčím.
    Někdy MUSÍM STRPĚT DELŠÍ ODPOČINEK U LAVIČKY, kde široko daleko nevidíte živáčka. Ještě než babička usedne, stačím pročichat a prověřit malý prostor kolem, kam až dosáhne prodloužené vodítko. To je celkem příjemné. A krátké odpočinutí také neuškodí.
    Pak ulehnu do trávy. Pokud nezadřímnu, civím jen tak před sebe. 
    „Tady je krásně, klid a nádherný výhled, viď, Johnnie!" rozplývá se babička. 
    „Nevím, co na tom vidí hezkého, spíš je tu PSÍ NUDA,“ myslím si. Nemohu běhat, ani si hrát s pejsky.
    Po dlouhé chvíli nicnedělání mi dojde trpělivost: „Uí!" zakňučím slabounce. Panička-babička dělá, že neslyší.
    „Uííí, uííí, uííí!" opakuji hlasitěji, táhle a naléhavě a to už většinou nevydrží a zvedne se z lavičky.
    „Hurá! Nastává radostnější okamžik! Konečně půjdeme dál!" dovtípím se.
    ČEKAT U OBCHODU PŘIPOUTANÝ VODÍTKEM K ZÁBRADLÍ – to by vám určitě také vadilo jako mně. Nic moc nepomůže babiččina domluva: „Pěkně tady počkej a neštěkej. Já hned přijdu.“ Stejně jsem neklidný, protože nevím, kdy se vrátí, a neustále visím očima na dveřích, jestli se v nich neobjeví. Kolem mě prochází lidé s nákupy a můj čenich určuje, z čeho se linou libé vůně: „Ááá! Tam v té tašce jsou jistě párky a tam možná kost, támhle se nese šunčička nebo salám, kousek dál skrývá igelitka kuřátko, z jiného nákupu zas cítím rybu,“ odhaduji například. „Kdyby mi tak někdo něco přihodil!“ napadá mě. Leč všechno žrádýlko se ode mě vzdaluje. Trochu si tím načicháváním aspoň krátím dlouhou chvíli.
    „Prší, Johnniesku!“ nebo „Leje jako z konve, ale nedá se nic dělat!“ oznámí někdy panička-babička a já vím, co bude následovat. To NEJKRATŠÍ VENČENÍ V DEŠTI. Lituji, že se nebudu moct pořádně proběhnout ani proválet a navíc zmoknu jako slepice. Jednu malinkou výhodu to nicméně přeci jen má: budu umytý a nemusím doma provádět psí očistu - olizovat si tlapky a nožky.
    Nejodpornější věc, kterou znám, je NÁHUBEK. Vidím-li ho v ruce páníčků, odvracím hlavu. Při jeho nasazování uhýbám, jak se dá. Není mi to však nic platné.
    „Johnnie, musíš si košíček vzít,“ přemluví mě babička vždycky na autobusové zastávce nebo u vlaku. Neumíte si představit, jak otravné a nesnesitelné je nošení tohoto nesmyslu. V tu chvilku jsem bezmocný. Nemůžu dobře čichat stopy, plazit jazyk, baštit dobrůtky, ani pít nebo štěkat. Krátce řečeno: TRPÍM! „Prosím, chci to sundat, nedělá mi to dobře!“ snažím se vyjádřit posmutnělým výrazem.
    Když konečně vystoupíme z dopravního prostředku, pokouším se ihned pacičkami košík sundat. Jak jsem zklamaný, když panička-babička pronese: „Ještě si košík nech, pojedeme dál.“



    „Ó, ta úleva!“ vydychnu pokaždé při odstranění té protivné klícky z hlavy.
    Nedávno jsem zažil s rodiči mého páníčka i CHVÍLE NEJSMUTNĚJŠÍ. Věřte, nechtěl jsem o nich psát, avšak nelze se jim vyhnout.
    Možná vám přijde divné, že jsem už dlouho nenapsal nic o páníčkovi-dědovi. To proto, že  onemocněl. Přestal s námi chodit na dlouhé procházky a pouze večer za tmy mě vybízel: „Tak pojď, Johnnie!“ Došel se mnou jenom na kratičké vyvenčení a hned zas zpátky. V dalších dnech už ani nevycházel ven, byl stále unavenější a polehával. Panička-babička z toho dost posmutněla, takže si se mnou moc nehrála ani doma, ani venku. Pro mě to byly časy věru neradostné.
    Jednoho dne panička-tetička, sestra mého páníčka, odvezla dědu do nedalekého města, do ústavu pro hodně nemocné lidi. „Johnnie, ty jsi tady taky! To jsi hodný, že ses přijel za mnou podívat!“ přivítal mě a pohladil vždycky, když jsme za ním přijeli. Bylo z toho patrné, že mě vidí rád.
    U dědy v pokoji jsme mohli i přespávat.
    Nevím, čím jsem si zasloužil, že si mě oblíbily všechny paní doktorky i pečovatelky, které za dědou přicházely. To bylo pořád: „Ahoj, Johnnie, jak se máš? Pojď sem, fešáku! Ty jsi hodný pejsek! Vůbec tě neslyšíme štěkat! Dej mi pac! Tady máš dobrůtku, na!“ a tak podobně si mě předcházely a lichotily mi. „Můžeme si ho pohladit?“ ptaly se babičky. „Samozřejmě,“ přikyvovala. No sám o sobě – hlazení a  mazlení nikdy neodmítám – je mi při tom náramně dobře.
    Venčit mě babička chodívala do rozlehlého parku, kde jsme se procházeli kolem řeky. 
    „Jémine, to je vody! A co se na ní všechno pohybuje!“ překvapovalo mě. Byl jsem šťastný, když jsem se v mělké zátoce mohl trochu vykoupat. V tu chvíli mi ani nevadilo, že jsem na vodítku.
    V městečku jsme zašly s babičkou do Zverimexu. Těch pamlsků, co tam měli! Čichání mě pohánělo od jednoho ke druhému. Hračky mě tolik nezajímaly. Přesto jednu babička zakoupila, abych se měl v pokoji u dědy čím zabývat.
    „Na, tady máš méďu,“ pravila a podala mi plyšáčka. „Jo, ten je krásný, má oči jako živé zvířátko,“ pomyslel jsem si, popadl ho do zubů a odnesl z krámu.
    O několik týdnů později jsme náhle přestali za dědou jezdit.
    Až jednoho dne se sešli u babičky všichni páníčkové v černém oblečení. Můj páníček, páníčkové strejdové a panička-tetička.
    „Pojedeme se rozloučit s dědou, Johnniesku,“ pronesla tesklivě babička.
    Ve velké síni plné lidí jsem ale dědu nikde neviděl. Ležel jsem v tichosti před svým páníčkem, pootáčeje hlavu směrem k plačící babičce a tetičce. Chtěl jsem k nim, soucítit s nimi, ale musel jsem zůstat na místě.
„Nechápu to. Co se to děje?“ kladl jsem si otázku.
    Od té doby jsem již nikdy a nikde páníčka-dědu nespatřil. Doma u babičky jsem ale ještě nějaký  čas procházel všechny místnosti a dědu hledal. Chyběl mi, protože jsem ho měl rád.
    Když jsem pozoroval, že je babička moc smutná, chodil jsem si lehat na noc vedle její postele. Vycítil jsem, že je jí v mé společnosti o něco líp. „Můžeš tu zůstat, Johnniesku, dobrou noc,“ zašeptala a oba jsme usínali klidněji.
    Dny největšího smutku pomalu odnášel čas a venčení se stávalo opět veselejším.
    Tímto bych chtěl skončit vyprávění o nejméně radostných, neradostných a smutných chvílích. Doufám, že už o takových nebudu muset psát.