ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 12.12.2024, svátek má
Simona
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Online kurz tvůrčího psaníKráva a kreténJana Slaninová: Něco mi přeletí přes nos a řekne pišMEMENTO MORIListopad Spisovatelská inspirace
Nejčtenější za 14 dní
Ptáci, které krmíme pečivem, umírajíOnline kurz tvůrčího psaníCo mě v listopadu zaujalo na NetflixuLidé bez dějin jsou prachNeratov: Příběh kostela pro všechnyOta Filip jako ten poslední ze starých deníkůPůlnoc je nejtemnější hodina – jak pro koho...Filmový muzikál ČarodějkaFOTOREPORTÁŽ: Lake Nakuru a NaivashaLiška, delfín a špaček: Jak letouny Aero získaly svá zvířecí jménaListopadové literární poklady I advent může být hořký...
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 5.část: Štěně Johnnie
19.03.2023 Eva De Filippová Próza
Obrázek štěněte je z archivu autorky; obrázek Johnnieho s rodinou je od paní Karolíny Jermářové
Sluší se, abych vám také pověděl něco o mém věku štěněcím. Vezmu to pěkně od začátku.
V jednom pražském bytě se narodilo pět borderkoliích štěňátek – tři fenečky a dva psí kluci. Jedním z nich jsem byl já. V prvních chvílích mě zajímala jenom moje mamina a všechno, co nám poskytovala. Neskonale slastné krmení, tulení i péči o čistotu. Ó, jak se u ní spokojeně usínalo!
Po pár dnech se přidaly veselé hrátky se sourozenci. Hotové taškařice! „Štouch sem - šťouch tam, ťáp sem - ťáp tam, strk sem - strk tam, ždib sem - ždib tam, plác sem - plác tam! Hurááá, dovedu to taky jako ostatní!" radoval jsem se z rozverného skotačení.
„Jé, to jsou krásná štěňátka!" obdivovali nás lidé, kteří přicházeli na návštěvu. Mezi nimi i můj páníček. „Johnnie, pojď ke mně!" zavolal vždy a já k němu hned radostně přicupital. Mazlil se se mnou a semtam mi dopřál i nějakou tu dobrůtku. Bylo mi s ním moc hezky.
Jednou s sebou přivedl i rodiče. „Crrr, crrr!" probudil nás tehdy zvonek. Vzápětí otevřela naše chovatelka ohrádku a všichni jsme se vyhrnuli ven.
„No, to je nadělení! Taková malá roztomilá chlupatá klubíčka!" rozveselila se panička-babička. „Můžeme si je pochovat?" otázala se, když jsme se začali motat kolem nohou a dožadovali se lidské přízně. Chovatelka přikývla a v tu ránu babička nevěděla, s kým se má pomazlit dřív.
„Tak který bude tvůj?" zeptal se páníček-děda.
"Tenhle je Johnnie," ukázal mu páníček mou maličkost. Pak mě zvedl a vložil do rukou svého otce. Od té chvíle už mne páníčkovi rodiče nespouštěli z očí.
Nastal den, kdy jsem měl nadobro opustit svou rodinu i milou chovatelku. Když si pro mě páníček přišel, moje mamina mu zatarasila cestu a nechtěla ho pustit dál. Jako by tušila, co se stane.
„Neboj se, já ti slibuju, že budu na Johnnieska hodný," chlácholil ji páníček. Domlouval jí, hladil a hle! – najednou si dala si říct a ustoupila. Nato jsem si ještě chvilku pohrál se sestřičkami a bráškou a přitulil se k mámě. Netušil jsem, že to bylo naposledy.
„Tak jdeme, Johnnie," poznamenal páníček, popadl mne do náruče, rozloučil se s chovatelkou a vykročili jsme vstříc novému domovu.
„Musím si to tu pořádně označkovat,“ říkal jsem si doma u páníčka, dělaje jednu loužičku za druhou a někdy i hromádku. Za každou mi však páníček vyčinil, až konečně jsem začal chápat, že vyměšovat se smí jenom venku.
Po mamině se mi ještě nějaký čas stýskalo, ale páníček mi ji brzy vynahradil. Dával mi dobré krmení, hodně se se mnou mazlil a hlavně – chodili jsme spolu několikrát denně ven. Rychle jsem k němu přilnul a učil se poslouchat první pokyny. „Dej pac, druhou! Sedni! Lehni! Ke mně! Čekej!“ velel a já všechno dychtivě plnil. „Jsi šikovný, hodný!“ chválil mé snažení. Jasně že jsem se činil hlavně za pamlsky.
Z každé hračky, kterou mi koupil, jsem měl náramnou radost. Nejvíc mě bavilo honit se za míčkem a přetahovat se o kroužek. Jedno mi ale přece jen vadilo. Štval mě pískací kohout. Dlouze odporně skřehotal. Nevím, proč se jeho táhlému protivnému zvuku páníček pořád smál. Moje uši trpěly. Trochu jsem se té příšerné hračky bál a snažil se před ní někam zmizet.
„Počkej tady, Johnnie, já přijdu, musíš to tu vydržet sám,“ pravil jednoho dne páníček a odešel do práce. Jenže vydržet se to nedalo. „Haf, haf, uííí, uííí!“ štěkal a vyl jsem zoufale. „Co když se páníček nevrátí?“ děsilo mne pomyšlení. „Musím se dostat ven! Ale jak? Dveřmi to nejde, zkusím to podlahou,“ zauvažoval jsem a pustil se do kousání lina. Prohryzal jsem se až na samý beton a zjistil, že tudy cesta nevede.
„Co to je, Johnnie, cos to provedl?“ zhrozil se páníček při příchodu domů a přidržel mi čenich u kousku rozedrané podlahové krytiny. Styděl jsem se a raději zalezl pod stůl.
Nicméně nezůstalo jen u jednoho průšvihu. Páníček odcházel pryč každé ráno a já se nechtěl jenom povalovat a nic nedělat. Také mě stresovala samota. A tak neplecha střídala neplechu. Vyškrábal jsem kousek zdi, opět v domnění, že se dostanu ven, z dlouhé chvíle jsem ožižlával nohy židlí, prokousával hračky ze slabšího materiálu a za své vzaly i několikeré pantofle a bačkory, které se díky mým zoubkům proměnily v rozcupované chuchvalce. To víte, že jsem to vždycky od páníčka jaksepatří schytal, než jsem pochopil, že se to nesmí. A věřte, měl jsem pak co dělat, abych se mu zase vlísal do přízně.
„Tady to vypadá, jako by tu řádila demoliční četa,“ ohodnotil jednou mé domácí nekalé počínání páníček-děda, když přijel na návštěvu. Inu, nebyl daleko od pravdy.
Byl jsem prostě nezvedené štěně. Snad se to dá omluvit tím, že jsem nesnesl být sám.
Občas mě venčil také páníček-strejda, bratr mého páníčka, který s námi bydlel. „Jé, to zas půjdu do vody!“ odtušil jsem, ještě než jsme vyšli z domu. Viděl mi totiž na očích, jak moc vodu miluji, a tak mi dovoloval v parku skákat do malých rybníčků a brodit se spojovacími kanálky mezi nimi. Rovněž mě často nechával přátelit se s jinými pejsky a pohrát si s nimi blízko venkovní restaurace, kam většinou zabrousil na pivko.
Pokud k nám zavítala panička-babička, ráda se mnou chodila na psí hřiště. „Dávej, mami, pozor na psy, radši tam s ním jdi, až tam nikdo nebude,“ upozornil ji páníček, nežli jsme šli poprvé. „Nedávno mi jeden hafan Johnnieho pokousal a on se od té doby psů bojí,“ dodal.
Někdy jsme s babičkou dost dlouho čekali, až se hřiště vyprázdní. Obcházeli jsme kolem, a jakmile babička zjistila, že jsou tam pouze psí holky, tak mě tam pustila. „Hurááá! Konečně se můžu s fenečkami pořádně očichat, proběhnout a pohrát si,“ jásal jsem. „Tak ukaž, Johnniesku, co už umíš,“ vybídla mě babička, když jsme tam osaměli. A pak žasla, jak jsem bleskurychle přelézal a přeskakoval překážky. Pochopitelně za pochvalu a dobrůtky – jak jinak, že?
Jednou za čas jsme jezdili s páníčkem na bordershow, jinak řečeno - na setkávání borderkolií a jejich páníčků. Na obrovské louce jsme předváděli, jak dovedeme páníčky poslouchat, honili jsme se i jen tak pobíhali a čmuchali, přetahovali se o hračky, aportovali míčky, no prostě jsme si užívali společenství našeho plemene, jak se dalo. Bylo to fantastické!
Při jedné takové letní show jsem nevydržel horko a skočil do místního rybníčka. Můj páníček přiběhl ke břehu. „Co tam děláš?“ vyhrkl zděšeně. „Ke mně, Johnnie!“ zavolal několikrát naléhavě. Jenomže mně se to ve vodě tolik moc líbilo! Dělal jsem, že neslyším, a kliďánko si poplavával dál. Mezitím se seběhly všechny borderkolie i s páníčky, aby se mrkly, co se to děje. „Ty jsi šikovný a jak umíš plavat!“ ozval se kdosi. Obdiv diváků jsem si patřičně vychutnával. Když můj páníček viděl, že se netopím, poněkud se uklidnil. Netušil, že suverénně plavu již od doby, kdy mne páníček-strejda začal venčit a pouštěl mě do rybníčku v parku blízko našeho bydliště.
„Johnnie, jdeme!“ vykřikl páníček ještě jednou důrazně a simuloval odchod pryč. Nato jsem se ihned vynořil z vody. „Jak to, že nedostávám za svůj plavecký výkon pochvalu a dobrůtku?“ divil jsem se. Sklidil jsem však opak. Páníček mě tak moc vyhuboval za neposlušnost, že jsem onehdy odcházel z bordershow zahanbeně, s hlavou až u země.
„Zvu vás na procházku s rodinou Johnnieho,“ zatelefonovala jednou moje chovatelka páníčkovi. „Jé, to si necháme líbit, viď, Johnnie?!“ zaradoval se. Ve chvilce jsme byli připraveni a vydali se na výlet.
„Jejda, tam je moje mamina!“ uhodl jsem, spatřiv skupinku borderkolií, když jsme dorazili na místo. Rozeběhl jsem se k ní. To bylo shledání! Tak dlouho jsme se neviděli! Z radosti jsme se očumáčkovali – rozumějte – dali jsme si pár psích hubiček a trochu se spolu proběhli. Když jsem pak nedůvěřivě očichával velkého psa, který vedle ní usedl, pravil páníček: „To je tvůj táta, Johnnie, víš?“ „Nevím, co znamená slovo ´táta‘, a tohohle psa vidím poprvé. Asi se po mně chce, abych se s ním skamarádil,“ pomyslel jsem si. „To tedy ne, stačí snad, že ho respektuji, ale přibližovat se k němu už moc nemusím, když to není fenka,“ uvažoval jsem. Potom jsem se honil a skotačil se dvěma fenečkami – prý to byly mé sestřičky, jedna vlastní a druhá nevlastní. No to už jsem nepoznal, protože hodně vyrostly. Bráška ani dvě další sestřičky se na setkání nedostavili, protože bydleli se svými páníčky hodně daleko.
Poslední zábavou bylo závodivé aportování míčku. Kdo ho první dostihl a přinesl, dostal dobrůtku.
Abych nezapomněl, nakonec nás panička mé nevlastní sestřičky vyfotila. Vzadu, připoutaný ke stromu, to jsem prosím já. Zleva přede mnou stojí táta, máma, nevlastní sestra a řadu uzavírá sestřička vlastní.
Štěněcí věk pomalu mizel do nenávratna a já se měnil v borderkoliáka dospělého. V té době jsme začali s páníčkem častěji jezdit za babičkou a dědou do horského městečka. Zatím jen na víkend. „Teda, ty jsi zase vyrostl, Johnnie!“ vítali nás pokaždé. Těšil jsem se s nimi na každou lesní procházku a především na to, že jsem se mohl brouzdat mělkými potůčky a vykoupat se v rybníku.
Řekl bych, že jsem vám toho o svém štěnětství – neboli psím dětství - pověděl až až dost, a proto je na čase vyprávění skončit.
V jednom pražském bytě se narodilo pět borderkoliích štěňátek – tři fenečky a dva psí kluci. Jedním z nich jsem byl já. V prvních chvílích mě zajímala jenom moje mamina a všechno, co nám poskytovala. Neskonale slastné krmení, tulení i péči o čistotu. Ó, jak se u ní spokojeně usínalo!
Po pár dnech se přidaly veselé hrátky se sourozenci. Hotové taškařice! „Štouch sem - šťouch tam, ťáp sem - ťáp tam, strk sem - strk tam, ždib sem - ždib tam, plác sem - plác tam! Hurááá, dovedu to taky jako ostatní!" radoval jsem se z rozverného skotačení.
„Jé, to jsou krásná štěňátka!" obdivovali nás lidé, kteří přicházeli na návštěvu. Mezi nimi i můj páníček. „Johnnie, pojď ke mně!" zavolal vždy a já k němu hned radostně přicupital. Mazlil se se mnou a semtam mi dopřál i nějakou tu dobrůtku. Bylo mi s ním moc hezky.
Jednou s sebou přivedl i rodiče. „Crrr, crrr!" probudil nás tehdy zvonek. Vzápětí otevřela naše chovatelka ohrádku a všichni jsme se vyhrnuli ven.
„No, to je nadělení! Taková malá roztomilá chlupatá klubíčka!" rozveselila se panička-babička. „Můžeme si je pochovat?" otázala se, když jsme se začali motat kolem nohou a dožadovali se lidské přízně. Chovatelka přikývla a v tu ránu babička nevěděla, s kým se má pomazlit dřív.
„Tak který bude tvůj?" zeptal se páníček-děda.
"Tenhle je Johnnie," ukázal mu páníček mou maličkost. Pak mě zvedl a vložil do rukou svého otce. Od té chvíle už mne páníčkovi rodiče nespouštěli z očí.
Nastal den, kdy jsem měl nadobro opustit svou rodinu i milou chovatelku. Když si pro mě páníček přišel, moje mamina mu zatarasila cestu a nechtěla ho pustit dál. Jako by tušila, co se stane.
„Neboj se, já ti slibuju, že budu na Johnnieska hodný," chlácholil ji páníček. Domlouval jí, hladil a hle! – najednou si dala si říct a ustoupila. Nato jsem si ještě chvilku pohrál se sestřičkami a bráškou a přitulil se k mámě. Netušil jsem, že to bylo naposledy.
„Tak jdeme, Johnnie," poznamenal páníček, popadl mne do náruče, rozloučil se s chovatelkou a vykročili jsme vstříc novému domovu.
„Musím si to tu pořádně označkovat,“ říkal jsem si doma u páníčka, dělaje jednu loužičku za druhou a někdy i hromádku. Za každou mi však páníček vyčinil, až konečně jsem začal chápat, že vyměšovat se smí jenom venku.
Po mamině se mi ještě nějaký čas stýskalo, ale páníček mi ji brzy vynahradil. Dával mi dobré krmení, hodně se se mnou mazlil a hlavně – chodili jsme spolu několikrát denně ven. Rychle jsem k němu přilnul a učil se poslouchat první pokyny. „Dej pac, druhou! Sedni! Lehni! Ke mně! Čekej!“ velel a já všechno dychtivě plnil. „Jsi šikovný, hodný!“ chválil mé snažení. Jasně že jsem se činil hlavně za pamlsky.
Z každé hračky, kterou mi koupil, jsem měl náramnou radost. Nejvíc mě bavilo honit se za míčkem a přetahovat se o kroužek. Jedno mi ale přece jen vadilo. Štval mě pískací kohout. Dlouze odporně skřehotal. Nevím, proč se jeho táhlému protivnému zvuku páníček pořád smál. Moje uši trpěly. Trochu jsem se té příšerné hračky bál a snažil se před ní někam zmizet.
„Počkej tady, Johnnie, já přijdu, musíš to tu vydržet sám,“ pravil jednoho dne páníček a odešel do práce. Jenže vydržet se to nedalo. „Haf, haf, uííí, uííí!“ štěkal a vyl jsem zoufale. „Co když se páníček nevrátí?“ děsilo mne pomyšlení. „Musím se dostat ven! Ale jak? Dveřmi to nejde, zkusím to podlahou,“ zauvažoval jsem a pustil se do kousání lina. Prohryzal jsem se až na samý beton a zjistil, že tudy cesta nevede.
„Co to je, Johnnie, cos to provedl?“ zhrozil se páníček při příchodu domů a přidržel mi čenich u kousku rozedrané podlahové krytiny. Styděl jsem se a raději zalezl pod stůl.
Nicméně nezůstalo jen u jednoho průšvihu. Páníček odcházel pryč každé ráno a já se nechtěl jenom povalovat a nic nedělat. Také mě stresovala samota. A tak neplecha střídala neplechu. Vyškrábal jsem kousek zdi, opět v domnění, že se dostanu ven, z dlouhé chvíle jsem ožižlával nohy židlí, prokousával hračky ze slabšího materiálu a za své vzaly i několikeré pantofle a bačkory, které se díky mým zoubkům proměnily v rozcupované chuchvalce. To víte, že jsem to vždycky od páníčka jaksepatří schytal, než jsem pochopil, že se to nesmí. A věřte, měl jsem pak co dělat, abych se mu zase vlísal do přízně.
„Tady to vypadá, jako by tu řádila demoliční četa,“ ohodnotil jednou mé domácí nekalé počínání páníček-děda, když přijel na návštěvu. Inu, nebyl daleko od pravdy.
Byl jsem prostě nezvedené štěně. Snad se to dá omluvit tím, že jsem nesnesl být sám.
Občas mě venčil také páníček-strejda, bratr mého páníčka, který s námi bydlel. „Jé, to zas půjdu do vody!“ odtušil jsem, ještě než jsme vyšli z domu. Viděl mi totiž na očích, jak moc vodu miluji, a tak mi dovoloval v parku skákat do malých rybníčků a brodit se spojovacími kanálky mezi nimi. Rovněž mě často nechával přátelit se s jinými pejsky a pohrát si s nimi blízko venkovní restaurace, kam většinou zabrousil na pivko.
Pokud k nám zavítala panička-babička, ráda se mnou chodila na psí hřiště. „Dávej, mami, pozor na psy, radši tam s ním jdi, až tam nikdo nebude,“ upozornil ji páníček, nežli jsme šli poprvé. „Nedávno mi jeden hafan Johnnieho pokousal a on se od té doby psů bojí,“ dodal.
Někdy jsme s babičkou dost dlouho čekali, až se hřiště vyprázdní. Obcházeli jsme kolem, a jakmile babička zjistila, že jsou tam pouze psí holky, tak mě tam pustila. „Hurááá! Konečně se můžu s fenečkami pořádně očichat, proběhnout a pohrát si,“ jásal jsem. „Tak ukaž, Johnniesku, co už umíš,“ vybídla mě babička, když jsme tam osaměli. A pak žasla, jak jsem bleskurychle přelézal a přeskakoval překážky. Pochopitelně za pochvalu a dobrůtky – jak jinak, že?
Jednou za čas jsme jezdili s páníčkem na bordershow, jinak řečeno - na setkávání borderkolií a jejich páníčků. Na obrovské louce jsme předváděli, jak dovedeme páníčky poslouchat, honili jsme se i jen tak pobíhali a čmuchali, přetahovali se o hračky, aportovali míčky, no prostě jsme si užívali společenství našeho plemene, jak se dalo. Bylo to fantastické!
Při jedné takové letní show jsem nevydržel horko a skočil do místního rybníčka. Můj páníček přiběhl ke břehu. „Co tam děláš?“ vyhrkl zděšeně. „Ke mně, Johnnie!“ zavolal několikrát naléhavě. Jenomže mně se to ve vodě tolik moc líbilo! Dělal jsem, že neslyším, a kliďánko si poplavával dál. Mezitím se seběhly všechny borderkolie i s páníčky, aby se mrkly, co se to děje. „Ty jsi šikovný a jak umíš plavat!“ ozval se kdosi. Obdiv diváků jsem si patřičně vychutnával. Když můj páníček viděl, že se netopím, poněkud se uklidnil. Netušil, že suverénně plavu již od doby, kdy mne páníček-strejda začal venčit a pouštěl mě do rybníčku v parku blízko našeho bydliště.
„Johnnie, jdeme!“ vykřikl páníček ještě jednou důrazně a simuloval odchod pryč. Nato jsem se ihned vynořil z vody. „Jak to, že nedostávám za svůj plavecký výkon pochvalu a dobrůtku?“ divil jsem se. Sklidil jsem však opak. Páníček mě tak moc vyhuboval za neposlušnost, že jsem onehdy odcházel z bordershow zahanbeně, s hlavou až u země.
„Zvu vás na procházku s rodinou Johnnieho,“ zatelefonovala jednou moje chovatelka páníčkovi. „Jé, to si necháme líbit, viď, Johnnie?!“ zaradoval se. Ve chvilce jsme byli připraveni a vydali se na výlet.
„Jejda, tam je moje mamina!“ uhodl jsem, spatřiv skupinku borderkolií, když jsme dorazili na místo. Rozeběhl jsem se k ní. To bylo shledání! Tak dlouho jsme se neviděli! Z radosti jsme se očumáčkovali – rozumějte – dali jsme si pár psích hubiček a trochu se spolu proběhli. Když jsem pak nedůvěřivě očichával velkého psa, který vedle ní usedl, pravil páníček: „To je tvůj táta, Johnnie, víš?“ „Nevím, co znamená slovo ´táta‘, a tohohle psa vidím poprvé. Asi se po mně chce, abych se s ním skamarádil,“ pomyslel jsem si. „To tedy ne, stačí snad, že ho respektuji, ale přibližovat se k němu už moc nemusím, když to není fenka,“ uvažoval jsem. Potom jsem se honil a skotačil se dvěma fenečkami – prý to byly mé sestřičky, jedna vlastní a druhá nevlastní. No to už jsem nepoznal, protože hodně vyrostly. Bráška ani dvě další sestřičky se na setkání nedostavili, protože bydleli se svými páníčky hodně daleko.
Poslední zábavou bylo závodivé aportování míčku. Kdo ho první dostihl a přinesl, dostal dobrůtku.
Abych nezapomněl, nakonec nás panička mé nevlastní sestřičky vyfotila. Vzadu, připoutaný ke stromu, to jsem prosím já. Zleva přede mnou stojí táta, máma, nevlastní sestra a řadu uzavírá sestřička vlastní.
Štěněcí věk pomalu mizel do nenávratna a já se měnil v borderkoliáka dospělého. V té době jsme začali s páníčkem častěji jezdit za babičkou a dědou do horského městečka. Zatím jen na víkend. „Teda, ty jsi zase vyrostl, Johnnie!“ vítali nás pokaždé. Těšil jsem se s nimi na každou lesní procházku a především na to, že jsem se mohl brouzdat mělkými potůčky a vykoupat se v rybníku.
Řekl bych, že jsem vám toho o svém štěnětství – neboli psím dětství - pověděl až až dost, a proto je na čase vyprávění skončit.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Kráva a kretén
Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989
Spisovatelská inspirace
Duše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Náročný den
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Švagrová v pubertě
Nezapomenutelná ostuda
S bráškou
Řetěz zrůdnosti
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 7.část: Venčení nejveselejší
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 6.část: Potřebná socializace
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 4.část: Chvilky nejméně radostné i neradostné
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.