ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 8.10.2026, svátek má
Věra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíNěco o Štaflíku a ŠpagetkoviKdo byl Old Surehand?Kriminálka podle Jana MašatyZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíStříbrná svatba České republiky a Cinema CityKřtíme, čteme, podporujeme
Volvo, traktor a kočárek
14.03.2024 Tereza Čerbáková Společnost
Bylo mu už dvacet pět let, když ho můj muž adoptoval. Stal se hrdým otcem. Každý se ho ptal, jak k němu přišel. Všude s ním byl středem pozornosti. Pečoval o něho s mateřskou láskou. Dodnes je to jeho miláček, na kterého nedá dopustit. Volvo 245. Veterán. Rok výroby 1982.
Když ho adoptoval, měla jsem taky už dost najeto. Žádná limuzína. Taková spolehlivá ojetá česká Škodovka. No, v té době spíš traktor, protože jsem v břiše nosila budoucího řidiče. Nebo řidičku. Takže traktor po bouračce, a tím pádem s nafouknutým airbagem. Naším prvním airbagem v životě.
Po té bouračce nebyl můj podvozek v pořádku, tak mě ten servisman gynekolog zaparkoval doma. Aby náhodou airbag nerupnul dřív. No nazdar! Sice traktor, ale rozjetý. Výkonný. Už jen šlápnout na brzdu byl pro mě problém.
Po měsících nucené údržby jsem ale nahodila motor. Nutně, absolutně nutně jsem potřebovala nové zimní obutí. Zaparkovaná doma. Kde zatím nesněžilo. A mrzlo jen v mrazáku. Já si nevšimla, že mi svítí kontrolka hormonů, porucha řídící jednotky a termín porodu za měsíc. Nevšimla jsem si, že po měsících odstávky se mi zmenšuje oblečeni. Koupila bych si klidně i zimní řetězy.
Zapomněla jsem, že kozačky se prodávají jen na ty limuzíny. A teď do nich obujte traktor. Víte, že má traktor ten jeden pár kol obrovský? Tak na tenhle pár jsem se rozhodla, že ty kozačky prostě narvu. Nadechnout. Srolovat airbag. Nedýchat. Pod hladinu. Takhle jsem se potápěla v každém obchodě. Ani jeden zip jsem nedotáhla. Kompatibilita vyloučena. Každý ten obchod jsem opouštěla na svých sjetých gumách. A s každým přechodem mezi obchody se mé traktorové bérce jen přifukovaly.
A teď ještě ten kopec k Apolináři. Když postavíte horolezce pod kopec, nic ho k vrcholu nezastaví. A když pod něj postavíte traktor s minulostí horolezce? Nic ho nezastaví, jen ten výstup blbě vypadá. Dokázala jsem to. Vynesla jsem ten airbag. Jen teda během té exkurze porodních sálu jako by mi někdo říkal, že to chce taky vidět.
A hned v noci mi ten někdo klepal zevnitř na okýnko. Dělala jsem jakože nic. Potichoučku jsem zajela do myčky, kde jsem po krk v teplé vodě přemlouvala ten svůj airbag, aby ještě vydržel. Já přece nemohu jet rodit na těch sjetých gumách! Potřebuju kozačky!
Ve skutečnosti jsem potřebovala jen dvě věci. Posilovač a spojku. Řídit to bude ten náš autopilot.
Posilovač jsem našla v posteli. Pomalu vstal, minul mě v předklonu v kuchyni a s ledovým klidem přešel do koupelny. Nejspíš tam mu došlo, že nemá spojku. Naše spojka s porodnicí nechal zaparkovanouv práci. Volvo na Strahově. Půl hodiny od nás. A teď se čekalo, co já na to řeknu. Né, já na pěší výlet nemůžu! Nemám kozačky!
Moje řídicí jednotka byla totálně na šrot. Takže jsem odkývala mužův skvělý nápad, že pro Když ho adoptoval, měla jsem taky už dost najeto. Žádná limuzína. Taková spolehlivá ojetá česká Škodovka. No, v té době spíš traktor, protože jsem v břiše nosila budoucího řidiče. Nebo řidičku. Takže traktor po bouračce, a tím pádem s nafouknutým airbagem. Naším prvním airbagem v životě.
Po té bouračce nebyl můj podvozek v pořádku, tak mě ten servisman gynekolog zaparkoval doma. Aby náhodou airbag nerupnul dřív. No nazdar! Sice traktor, ale rozjetý. Výkonný. Už jen šlápnout na brzdu byl pro mě problém.
Po měsících nucené údržby jsem ale nahodila motor. Nutně, absolutně nutně jsem potřebovala nové zimní obutí. Zaparkovaná doma. Kde zatím nesněžilo. A mrzlo jen v mrazáku. Já si nevšimla, že mi svítí kontrolka hormonů, porucha řídící jednotky a termín porodu za měsíc. Nevšimla jsem si, že po měsících odstávky se mi zmenšuje oblečeni. Koupila bych si klidně i zimní řetězy.
Zapomněla jsem, že kozačky se prodávají jen na ty limuzíny. A teď do nich obujte traktor. Víte, že má traktor ten jeden pár kol obrovský? Tak na tenhle pár jsem se rozhodla, že ty kozačky prostě narvu. Nadechnout. Srolovat airbag. Nedýchat. Pod hladinu. Takhle jsem se potápěla v každém obchodě. Ani jeden zip jsem nedotáhla. Kompatibilita vyloučena. Každý ten obchod jsem opouštěla na svých sjetých gumách. A s každým přechodem mezi obchody se mé traktorové bérce jen přifukovaly.
A teď ještě ten kopec k Apolináři. Když postavíte horolezce pod kopec, nic ho k vrcholu nezastaví. A když pod něj postavíte traktor s minulostí horolezce? Nic ho nezastaví, jen ten výstup blbě vypadá. Dokázala jsem to. Vynesla jsem ten airbag. Jen teda během té exkurze porodních sálu jako by mi někdo říkal, že to chce taky vidět.
A hned v noci mi ten někdo klepal zevnitř na okýnko. Dělala jsem jakože nic. Potichoučku jsem zajela do myčky, kde jsem po krk v teplé vodě přemlouvala ten svůj airbag, aby ještě vydržel. Já přece nemohu jet rodit na těch sjetých gumách! Potřebuju kozačky!
Ve skutečnosti jsem potřebovala jen dvě věci. Posilovač a spojku. Řídit to bude ten náš autopilot.
Posilovač jsem našla v posteli. Pomalu vstal, minul mě v předklonu v kuchyni a s ledovým klidem přešel do koupelny. Nejspíš tam mu došlo, že nemá spojku. Naše spojka s porodnicí nechal zaparkovanouv práci. Volvo na Strahově. Půl hodiny od nás. A teď se čekalo, co já na to řeknu. Né, já na pěší výlet nemůžu! Nemám kozačky!
Moje řídící jednotka byla totálně na šrot. Takže jsem odkývala mužův skvělý nápad, že pro Volvo zajede. Skvěle! Naštěstí super rychlým emhádéčkem. Skvěle! V noci. Paráda! Že bych jela s ním? Né! Nemám ty kozačky!
Když muž odcházel, můj výkon byl ucházející. Znervózněla jsem až s únikem oleje. Prasknul airbag! Tlačit jsem mohla jen ručičku na tachometru tramvaje. Když už jsem myslela, že snad porodím převodovku, seděla jsem ve Volvíčku.
Volvo 245. Perfektní stav. Zakoupeno prvním majitelem v Paříži. Druhý majitel seděl teď za jeho volantem. Byla to tehdy láska na první pohled. Miláček. To Volvo. Dokonalá karosérie, zachovalý interiér, dokonalé polstrování. A na něm sedící traktor s prasklým airbagem a únikem oleje ze všech dutin. Jen ty kontrakce mě odváděly od představy, jak to bude novopečený otec čistit ušošťourama a kartáčkem na zuby pod mikroskopem.
V servise u Apolináře byli klidní. I můj muž. Jeho by rozhodila jen olejová skvrna pod Volvem. Spíš to vypadalo, jako by zařadil zpátečku.
Zaparkovali nás do křesílek. A napojili mě na mobilní stojan. Tak tankuju. Všude je ticho. Jen traktor do ticha občas zahouká s kontrakcí. Řídící jednotka vymazaná. Kompletně to přebral autopilot. A poslal mě na záchod.
Zvednu ten těžký traktor, teď už i s přívěsem. Vezu si ten mobilní stojan s pohonnými hmotami na kolečkách. Kdybych byla Volvo 245, byl by můj muž okamžitě v pozoru. Seděl. To dám. Dala jsem to až ke dveřím. Než jsem narazila na zradu. Jsou věci velké, které do malých prostě nestrčíte. Traktor do kozaček a teď zas ten přívěs do garáže pro Škodovku. Tak koukám na ten stojan, co významně převyšuje výšku dveří. Výborně, a ještě práh. Ježek v kleci. Posilovač sedi v křesílku jako v kině a kouká, zda vyluštím tu záhadu hlavolamu. Nabídla bych mu popcorn, ale teď tady mám zrovna nějakou práci. Zahoukám s kontrakcí. Když už to vypadalo, že budu první rodící traktor, který skočí o tyči, vítězoslavně prostrkuji ježka z klece. Na náladě mi nepřidá, že mě čeká ještě cesta zpátky. Ale to už mě vysvobodil Mirek Dušín v bílém plášti.
Napojili mě ma diagnostiku. Za chvíli už budeme koukat do tváře dědici Volva 245. Nebo dědičce.
Když začal ten závod s časem, když začala ta Velká cena, celá moje stáj fungovala jako dobře seřízený motor. Reflektory se rozsvítily. Na závod se přišel podívat celý autoclub i s fanoušky. Že já blbec to podepsala. Ale fandili. Protože věděli, že já jsem ta odbornice, která strká věci velké do malých.
A posilovač? Když sedíte v monopostu a valíte to rychlostí 300 km/hod, přitlačí vás to přirozeně do sedačky. A na to trénink ve Volvu zkrátka nestačí. Tak nějak to v tom fofru bylo s mým miláčkem posilovačem. Jako páté kolo u traktoru.
Bylo mu už třicet tři, když se stal hrdým otcem. Řídil tehdy Volvo 245. A Mutsy čtyřkolku. Všude, kde se s ní objevil, byl středem pozornosti. Bylo jasné, jak k ní přišel. Dodnes je to jeho miláček, na kterého nedá dopustit. Julie. Rok výroby 2007. Kdybych nutně nepotřebovala to zatracené zimní obutí, psala bych teď 2008.
***
Zdroj ilustrací: https://pixabay.com/cs https://www.piqsels.com/cs
Po té bouračce nebyl můj podvozek v pořádku, tak mě ten servisman gynekolog zaparkoval doma. Aby náhodou airbag nerupnul dřív. No nazdar! Sice traktor, ale rozjetý. Výkonný. Už jen šlápnout na brzdu byl pro mě problém.
Po měsících nucené údržby jsem ale nahodila motor. Nutně, absolutně nutně jsem potřebovala nové zimní obutí. Zaparkovaná doma. Kde zatím nesněžilo. A mrzlo jen v mrazáku. Já si nevšimla, že mi svítí kontrolka hormonů, porucha řídící jednotky a termín porodu za měsíc. Nevšimla jsem si, že po měsících odstávky se mi zmenšuje oblečeni. Koupila bych si klidně i zimní řetězy.
Zapomněla jsem, že kozačky se prodávají jen na ty limuzíny. A teď do nich obujte traktor. Víte, že má traktor ten jeden pár kol obrovský? Tak na tenhle pár jsem se rozhodla, že ty kozačky prostě narvu. Nadechnout. Srolovat airbag. Nedýchat. Pod hladinu. Takhle jsem se potápěla v každém obchodě. Ani jeden zip jsem nedotáhla. Kompatibilita vyloučena. Každý ten obchod jsem opouštěla na svých sjetých gumách. A s každým přechodem mezi obchody se mé traktorové bérce jen přifukovaly.
A teď ještě ten kopec k Apolináři. Když postavíte horolezce pod kopec, nic ho k vrcholu nezastaví. A když pod něj postavíte traktor s minulostí horolezce? Nic ho nezastaví, jen ten výstup blbě vypadá. Dokázala jsem to. Vynesla jsem ten airbag. Jen teda během té exkurze porodních sálu jako by mi někdo říkal, že to chce taky vidět.
A hned v noci mi ten někdo klepal zevnitř na okýnko. Dělala jsem jakože nic. Potichoučku jsem zajela do myčky, kde jsem po krk v teplé vodě přemlouvala ten svůj airbag, aby ještě vydržel. Já přece nemohu jet rodit na těch sjetých gumách! Potřebuju kozačky!
Ve skutečnosti jsem potřebovala jen dvě věci. Posilovač a spojku. Řídit to bude ten náš autopilot.
Posilovač jsem našla v posteli. Pomalu vstal, minul mě v předklonu v kuchyni a s ledovým klidem přešel do koupelny. Nejspíš tam mu došlo, že nemá spojku. Naše spojka s porodnicí nechal zaparkovanouv práci. Volvo na Strahově. Půl hodiny od nás. A teď se čekalo, co já na to řeknu. Né, já na pěší výlet nemůžu! Nemám kozačky!
Moje řídicí jednotka byla totálně na šrot. Takže jsem odkývala mužův skvělý nápad, že pro Když ho adoptoval, měla jsem taky už dost najeto. Žádná limuzína. Taková spolehlivá ojetá česká Škodovka. No, v té době spíš traktor, protože jsem v břiše nosila budoucího řidiče. Nebo řidičku. Takže traktor po bouračce, a tím pádem s nafouknutým airbagem. Naším prvním airbagem v životě.
Po té bouračce nebyl můj podvozek v pořádku, tak mě ten servisman gynekolog zaparkoval doma. Aby náhodou airbag nerupnul dřív. No nazdar! Sice traktor, ale rozjetý. Výkonný. Už jen šlápnout na brzdu byl pro mě problém.
Po měsících nucené údržby jsem ale nahodila motor. Nutně, absolutně nutně jsem potřebovala nové zimní obutí. Zaparkovaná doma. Kde zatím nesněžilo. A mrzlo jen v mrazáku. Já si nevšimla, že mi svítí kontrolka hormonů, porucha řídící jednotky a termín porodu za měsíc. Nevšimla jsem si, že po měsících odstávky se mi zmenšuje oblečeni. Koupila bych si klidně i zimní řetězy.
Zapomněla jsem, že kozačky se prodávají jen na ty limuzíny. A teď do nich obujte traktor. Víte, že má traktor ten jeden pár kol obrovský? Tak na tenhle pár jsem se rozhodla, že ty kozačky prostě narvu. Nadechnout. Srolovat airbag. Nedýchat. Pod hladinu. Takhle jsem se potápěla v každém obchodě. Ani jeden zip jsem nedotáhla. Kompatibilita vyloučena. Každý ten obchod jsem opouštěla na svých sjetých gumách. A s každým přechodem mezi obchody se mé traktorové bérce jen přifukovaly.
A teď ještě ten kopec k Apolináři. Když postavíte horolezce pod kopec, nic ho k vrcholu nezastaví. A když pod něj postavíte traktor s minulostí horolezce? Nic ho nezastaví, jen ten výstup blbě vypadá. Dokázala jsem to. Vynesla jsem ten airbag. Jen teda během té exkurze porodních sálu jako by mi někdo říkal, že to chce taky vidět.
A hned v noci mi ten někdo klepal zevnitř na okýnko. Dělala jsem jakože nic. Potichoučku jsem zajela do myčky, kde jsem po krk v teplé vodě přemlouvala ten svůj airbag, aby ještě vydržel. Já přece nemohu jet rodit na těch sjetých gumách! Potřebuju kozačky!
Ve skutečnosti jsem potřebovala jen dvě věci. Posilovač a spojku. Řídit to bude ten náš autopilot.
Posilovač jsem našla v posteli. Pomalu vstal, minul mě v předklonu v kuchyni a s ledovým klidem přešel do koupelny. Nejspíš tam mu došlo, že nemá spojku. Naše spojka s porodnicí nechal zaparkovanouv práci. Volvo na Strahově. Půl hodiny od nás. A teď se čekalo, co já na to řeknu. Né, já na pěší výlet nemůžu! Nemám kozačky!
Moje řídící jednotka byla totálně na šrot. Takže jsem odkývala mužův skvělý nápad, že pro Volvo zajede. Skvěle! Naštěstí super rychlým emhádéčkem. Skvěle! V noci. Paráda! Že bych jela s ním? Né! Nemám ty kozačky!
Když muž odcházel, můj výkon byl ucházející. Znervózněla jsem až s únikem oleje. Prasknul airbag! Tlačit jsem mohla jen ručičku na tachometru tramvaje. Když už jsem myslela, že snad porodím převodovku, seděla jsem ve Volvíčku.
Volvo 245. Perfektní stav. Zakoupeno prvním majitelem v Paříži. Druhý majitel seděl teď za jeho volantem. Byla to tehdy láska na první pohled. Miláček. To Volvo. Dokonalá karosérie, zachovalý interiér, dokonalé polstrování. A na něm sedící traktor s prasklým airbagem a únikem oleje ze všech dutin. Jen ty kontrakce mě odváděly od představy, jak to bude novopečený otec čistit ušošťourama a kartáčkem na zuby pod mikroskopem.
V servise u Apolináře byli klidní. I můj muž. Jeho by rozhodila jen olejová skvrna pod Volvem. Spíš to vypadalo, jako by zařadil zpátečku.
Zaparkovali nás do křesílek. A napojili mě na mobilní stojan. Tak tankuju. Všude je ticho. Jen traktor do ticha občas zahouká s kontrakcí. Řídící jednotka vymazaná. Kompletně to přebral autopilot. A poslal mě na záchod.
Zvednu ten těžký traktor, teď už i s přívěsem. Vezu si ten mobilní stojan s pohonnými hmotami na kolečkách. Kdybych byla Volvo 245, byl by můj muž okamžitě v pozoru. Seděl. To dám. Dala jsem to až ke dveřím. Než jsem narazila na zradu. Jsou věci velké, které do malých prostě nestrčíte. Traktor do kozaček a teď zas ten přívěs do garáže pro Škodovku. Tak koukám na ten stojan, co významně převyšuje výšku dveří. Výborně, a ještě práh. Ježek v kleci. Posilovač sedi v křesílku jako v kině a kouká, zda vyluštím tu záhadu hlavolamu. Nabídla bych mu popcorn, ale teď tady mám zrovna nějakou práci. Zahoukám s kontrakcí. Když už to vypadalo, že budu první rodící traktor, který skočí o tyči, vítězoslavně prostrkuji ježka z klece. Na náladě mi nepřidá, že mě čeká ještě cesta zpátky. Ale to už mě vysvobodil Mirek Dušín v bílém plášti.
Napojili mě ma diagnostiku. Za chvíli už budeme koukat do tváře dědici Volva 245. Nebo dědičce.
Když začal ten závod s časem, když začala ta Velká cena, celá moje stáj fungovala jako dobře seřízený motor. Reflektory se rozsvítily. Na závod se přišel podívat celý autoclub i s fanoušky. Že já blbec to podepsala. Ale fandili. Protože věděli, že já jsem ta odbornice, která strká věci velké do malých.
A posilovač? Když sedíte v monopostu a valíte to rychlostí 300 km/hod, přitlačí vás to přirozeně do sedačky. A na to trénink ve Volvu zkrátka nestačí. Tak nějak to v tom fofru bylo s mým miláčkem posilovačem. Jako páté kolo u traktoru.
Bylo mu už třicet tři, když se stal hrdým otcem. Řídil tehdy Volvo 245. A Mutsy čtyřkolku. Všude, kde se s ní objevil, byl středem pozornosti. Bylo jasné, jak k ní přišel. Dodnes je to jeho miláček, na kterého nedá dopustit. Julie. Rok výroby 2007. Kdybych nutně nepotřebovala to zatracené zimní obutí, psala bych teď 2008.
***
Zdroj ilustrací: https://pixabay.com/cs https://www.piqsels.com/cs
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Křtíme, čteme, podporujeme
Rakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznaky
Lucie Ernestová: Miluj svůj život 2027
Lago di Garda: Italský rekordman vás okouzlí svou malebností
Téměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánik
Slyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkami
Jak pracuje AI
Zpráva z hořící laboratoře: Výzkum pidimozku
S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkem
Šok z umělé inteligence
David Copperfield má kulatiny
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.