Nejsenzačnější chvíle prožívám v horském městečku s mou nejmilejší kamarádkou, československou vlčicí Airou.
    Sotva panička-babička vyřkne: „Johnnie, dnes půjdeme za Airuškou,“ jsem ten nejnedočkavější pejsek. Čichám, jestli už není náhodou za dveřmi, a když ne, tak venku zrychluji chůzi, jak se dá, abych byl co nejdřív v její blízkosti. „Ty jsi blázínek, Johnnie, vždyť mě uženeš, však se dočkáš,“ provází babička slovy mou ukvapenost.
    Ponejvíce se scházíme na cestě pod kopcem. „Volno!“ zvolají páníčkové téměř současně a pustí nás z vodítka, načež si bleskurychle běžíme vstříc. Vítáme se radostným zakňučením, očicháním, očumáčkováním, oždibováním a poskakováním kolem sebe. Pak vyjdeme nebo s páníčkem Airy vyběhneme po serpentinkách na kopec, kde pořádáme okolo páníčků naše oblíbené tryskohoničky. Až do únavy. Za poslouchání povelů jsme odměňováni malými pamlsky. Ó, v těchto okamžicích jsem tak šťastný, to si nedovedete představit!
    Veselé hrátky spřádáme někdy i u nás na zahrádce. Kromě honiček a aportování hraček se rádi taháme o růžový kroužek, který mi kdysi darovala panička mé milé kamarádky Bibi, když k nám přišla s fenkou na návštěvu.



    Donedávna panička-babička nevěřila, že se psi smějí, a přela se se svým synem. „Mami, věř tomu, opravdu se smějí. Copak to nevidíš?“ argumentoval můj páníček. „Ne, mě nepřesvědčíš, připadá mi, že mají tlamu otevřenou pořád stejně,“ vedla si svou babička. „Tak si Johnnieho víc všímej při nějaké veselejší situaci a poznáš to,“ nedal se můj páníček.
    Brzy poté došlo skutečně na jeho slova. Páníček Airušky chtěl pořídit nějaká společná fota mě a jeho fenky. Zpod terasy na naší zahrádce ukázal na plot a zavelel: „Airo, Johnnie, hop,hop!“ V tu ránu jsme oba vyskočili, přidrželi se dřevěné plaňky a patřičně zapózovali. „Cvak, cvak, hotovo!“ zaslechli jsme mobil a páníčkův pokyn, že již můžem hupsnout dolů.
    „Jééé! Aira se směje! A jak! Poprvé vidím rozesmátého psa!“ zvolala babička překvapeně, když jí páníček feny ukázal snímek. „Ale Johnnie se taky směje," doplnil. „A jó, máte pravdu, jenže ten trochu míň,“ rozlišila babička úsměvy. „Ta fotka se vám moc povedla,“ pochválila ještě páníčkovo dílko.
    Pár dní nato si přijel pro mě do horského městečka můj páníček. Panička-babička mu hned ukázala a okomentovala výše zmíněnou fotku: „Podívej se, tohle mě fakt dostalo. Uznávám, že psi se opravdu smějí, měl jsi pravdu.“ Páníček se na to koukl. „Ha ha ha ha ha ha ha!“ zasmál se dlouze, až se z toho svalil na gauč, div se nepopadal za břicho. „No oba jsou doslova vysmátí, zvlášť Aira!“ pochechtával se. „Tuhle fotku mi, mami, pošleš, viď?“ zažadonil. Babička odsouhlasila: „Určitě a ještě k ní nějaké přidám, protože páníček Airušky jich pořídil víc a všechny jsou skvělé.“
    Nejen že poslala, ale tu nejhezčí nechala vyvolat, zvětšit a zarámovat. Byl z toho pěkný dárek k páníčkovým narozeninám, jenž nyní spočívá doma v Praze na poličce a připomíná nám mé nejveselejší venčení v horském městečku.
    Uzavírám své vyprávění o nejradostnějších momentech. Jakmile se mi nahromadí nějaké zajímavé zážitky, zcela jistě vám zas o nich napíšu.