ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 12.12.2024, svátek má
Simona
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Online kurz tvůrčího psaníKráva a kreténJana Slaninová: Něco mi přeletí přes nos a řekne pišMEMENTO MORIListopad Spisovatelská inspirace
Nejčtenější za 14 dní
Ptáci, které krmíme pečivem, umírajíOnline kurz tvůrčího psaníCo mě v listopadu zaujalo na NetflixuLidé bez dějin jsou prachNeratov: Příběh kostela pro všechnyPůlnoc je nejtemnější hodina – jak pro koho...Ota Filip jako ten poslední ze starých deníkůFilmový muzikál ČarodějkaLiška, delfín a špaček: Jak letouny Aero získaly svá zvířecí jménaFOTOREPORTÁŽ: Lake Nakuru a NaivashaListopadové literární poklady I advent může být hořký...
Nezapomenutelná ostuda
20.11.2023 Eva De Filippová Próza
Minivzpomínka na dětská léta jako krátká povídka k tématu "Naše průšvihy" ve skromné knížečce nazvané jako 7 kamenů.
Vzpomínám-li na průšvihy dětství, některé z nich vyplouvají na povrch mysli intenzivněji. Například tento:
Jako šestiletá holčina pobývám již druhý měsíc u tety a strejdy na Kladně. Maminka mě sem odložila, protože musela na operaci a neměl by mě kdo hlídat.
„Za pár dní budeš s dětmi přednášet v kostele," sděluje mi jednoho dne přísná teta striktně. „Naučíš se tuhle báseň," doplňuje a ukazuje mi popsaný list papíru.
Následuje každodenní mordovačka s několikaslokovým textem. Učím se, procvičuji, opakuji, je ze mne hotový kolovrátek.
Nastává kýžený čas velké kostelní slavnosti. „Jééé, maminka přijela!" volám jásavě, když ze dvorka zahlédnu svou nejmilejší osobu. To je fajn, myslím si, určitě půjde s námi do kostela. Běžím ji přivítat a hned se chlubím přednesem.
„No ty to hezky umíš!" chválí mne maminka. Moje radost se ještě stupňuje při oblékání nových bílých silonových šatiček, stejnobarevných punčocháčů a obouvání líbivých střevíčků. Poprvé v životě si připadám jako princezna.
Už je to tady, všichni včetně strejdy vcházíme do nedalekého venkovského kostela přeplněného natěšenými lidmi. Jsem zavedena před oltář, do řady asi dvanácti dětí. Ale co to? Najednou se mi chce čůrat. Bohužel pozdě, teď musím vydržet!
Kněz pronáší dlouhatánskou řeč, po něm mluví ještě pár dalších řečníků, až konečně přichází řada na nás, děti. Básničku jsem odříkala zdařile. Poslouchám, jak to zvládají ostatní vedle mne. Trvá to strašlivě dlouho a mně se chce čím dál víc. To vydržím, určitě bude za chvilku konec... Jenomže ten je v nedohlednu. Bojím se přerušit přednes ostatních dětí. Stydím se byť jen vystoupit z řady, stejně jako zmizet v tichosti zadem. Nervózním, kulím oči, zadržuji dech, těsně k sobě tisknu nohy a stále si v duchu opakuji: vydrž, vydrž! Netrpělivost narůstá. Pak přichází spásný nápad. Třeba nebude vidět, když trošku pustím do kalhotek. Zbytek pak udržím. Jenže neudržela. Proud se samovolně spouští dál a já cítím, jak stéká po pun-čocháčích. Nelze to už zastavit, mění se to v loužičku, která se pode mnou stále rozšiřuje. To je hanba! Rudnu až za ušima, nicméně stojím dál jako socha. Jen letmo pohlédnu směrem k příbuzným. Z hrozivého výrazu jejich tváře čtu, že už vědí, kolik uhodilo.
Za zvuku varhan slavnost končí. S dětmi odcházíme od oltáře. Všechny šťastně zrychlují krok, míří do náruče rodičů. Jen já se loudám se svěšenou hlavou, veskrze provinile, tušíc, co mě asi čeká. A již slyším: „Cos to provedla? To je hrůza! Ty jsi nám všem udělala pořádnou ostudu! Že se nestydíš!" Ano, styděla jsem se. Moc! Nedalo se to ničím omluvit.
Na tento trapný zážitek z posvátného místa jsem začala pozapomínat, až když jsme se vrátily s maminkou z Kladna domů. V paměti však zanechal stopu trvalou.
Věřte, ráda bych se do onoho kostela alespoň ještě jednou podívala. Možná, že bych tam s pousmáním a třeba i pro klid duše poprosila o prominutí.
Jako šestiletá holčina pobývám již druhý měsíc u tety a strejdy na Kladně. Maminka mě sem odložila, protože musela na operaci a neměl by mě kdo hlídat.
„Za pár dní budeš s dětmi přednášet v kostele," sděluje mi jednoho dne přísná teta striktně. „Naučíš se tuhle báseň," doplňuje a ukazuje mi popsaný list papíru.
Následuje každodenní mordovačka s několikaslokovým textem. Učím se, procvičuji, opakuji, je ze mne hotový kolovrátek.
Nastává kýžený čas velké kostelní slavnosti. „Jééé, maminka přijela!" volám jásavě, když ze dvorka zahlédnu svou nejmilejší osobu. To je fajn, myslím si, určitě půjde s námi do kostela. Běžím ji přivítat a hned se chlubím přednesem.
„No ty to hezky umíš!" chválí mne maminka. Moje radost se ještě stupňuje při oblékání nových bílých silonových šatiček, stejnobarevných punčocháčů a obouvání líbivých střevíčků. Poprvé v životě si připadám jako princezna.
Už je to tady, všichni včetně strejdy vcházíme do nedalekého venkovského kostela přeplněného natěšenými lidmi. Jsem zavedena před oltář, do řady asi dvanácti dětí. Ale co to? Najednou se mi chce čůrat. Bohužel pozdě, teď musím vydržet!
Kněz pronáší dlouhatánskou řeč, po něm mluví ještě pár dalších řečníků, až konečně přichází řada na nás, děti. Básničku jsem odříkala zdařile. Poslouchám, jak to zvládají ostatní vedle mne. Trvá to strašlivě dlouho a mně se chce čím dál víc. To vydržím, určitě bude za chvilku konec... Jenomže ten je v nedohlednu. Bojím se přerušit přednes ostatních dětí. Stydím se byť jen vystoupit z řady, stejně jako zmizet v tichosti zadem. Nervózním, kulím oči, zadržuji dech, těsně k sobě tisknu nohy a stále si v duchu opakuji: vydrž, vydrž! Netrpělivost narůstá. Pak přichází spásný nápad. Třeba nebude vidět, když trošku pustím do kalhotek. Zbytek pak udržím. Jenže neudržela. Proud se samovolně spouští dál a já cítím, jak stéká po pun-čocháčích. Nelze to už zastavit, mění se to v loužičku, která se pode mnou stále rozšiřuje. To je hanba! Rudnu až za ušima, nicméně stojím dál jako socha. Jen letmo pohlédnu směrem k příbuzným. Z hrozivého výrazu jejich tváře čtu, že už vědí, kolik uhodilo.
Za zvuku varhan slavnost končí. S dětmi odcházíme od oltáře. Všechny šťastně zrychlují krok, míří do náruče rodičů. Jen já se loudám se svěšenou hlavou, veskrze provinile, tušíc, co mě asi čeká. A již slyším: „Cos to provedla? To je hrůza! Ty jsi nám všem udělala pořádnou ostudu! Že se nestydíš!" Ano, styděla jsem se. Moc! Nedalo se to ničím omluvit.
Na tento trapný zážitek z posvátného místa jsem začala pozapomínat, až když jsme se vrátily s maminkou z Kladna domů. V paměti však zanechal stopu trvalou.
Věřte, ráda bych se do onoho kostela alespoň ještě jednou podívala. Možná, že bych tam s pousmáním a třeba i pro klid duše poprosila o prominutí.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Kráva a kretén
Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989
Spisovatelská inspirace
Duše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Náročný den
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Švagrová v pubertě
S bráškou
Řetěz zrůdnosti
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 7.část: Venčení nejveselejší
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 6.část: Potřebná socializace
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 5.část: Štěně Johnnie
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 4.část: Chvilky nejméně radostné i neradostné
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.