Zázračně splněné přání
05.12.2023
Eva De Filippová
Próza
Můj poslední krátký příspěvek do sbírky 7 kamenů, kterou si udělala radost banda studentů tvůrčího psaní Univerzity třetího věku na UJEP. Přeji vám všem předvánoční čas plný zázraků!
Nevidomé sestře mého muže Karin zemřela matka, která jí byla stále po ruce, a za měsíc na to odešel na onen svět i její manžel. Zůstala sama se svou čtrnáctiletou dcerou Zuzkou.
Rádi bychom jim s manželem vypomáhali, ale bohužel to nebylo v rámci našich možností. Bydlela daleko od nás, oba jsme chodili do práce a starali se o naše tři děti.
„Aby jí Zuzka nezvlčela a nechytla se nějaké špatné party," dělali jsme si s manželem starosti, přestože jsme zároveň doufali, že se stane přesně opak, tedy že neteř dříve dospěje.
„Pane Bože, pomoz, prosím," žadonila jsem o pomoc shůry jako pokaždé, když mi teklo do bot.
Neuplynul ani týden a mé přání se začalo sice neuvěřitelným, ale přitom tím úplně nejobyčejnějším způsobem plnit. Odehrál se doslova zázrak, který spíše připomínal náhodu.
Ačkoliv jsem pospíchala, ujel mi tenkrát autobus.
„No, co se dá dělat, za dvacet minut mi pojede další,“ říkala jsem si. Intuice napovídala, že to třeba má svůj důvod. Zajisté se tím učím pokoře. Nebo se třeba vyhnu nějaké jiné nepříjemnosti. Nebo se možná potkám s někým, koho jsem už dlouho neviděla. Uklidnila jsem se.
A taky že jo! Jen jsem se v autobuse usadila, všimla jsem si povědomé postavy sedící přede mnou.
„Nejste náhodou maminka Jirky, který kdysi kamarádil s Karin?" odhadovala jsem.
„Ano," odsouhlasila překvapeně paní.
„Představte si, že jí nedávno zemřela maminka a brzy nato i manžel," vypadlo ze mě.
„Tak to je mi moc líto," odvětila.
Jaksi samočinně mi sklouzl pohled na protější sedadlo. Na pěkně ustrojeného muže, který nás velice zaujatě poslouchal.
„Božínku, to snad je sám Jirka! První láska Karin!" došlo mi náhle, přestože jsem ho dlouho neviděla, snad naposled jako mladíka.
Utvrdil mě v tom, když si přisedl vedle mě.
„Mohla byste mi, prosím, dát na Karin telefon?" zeptal se.
„Samozřejmě," řekla jsem v příjemné předtuše, že tahle epizoda bude asi pokračovat.
Poté se Jirka nechal slyšet, že bydlí v krajském městě a že málokdy doprovází svou matku domů, do našeho města. Byla opravdu velká náhoda, že jsme se potkali. A Jirku očividně potěšila.
Již za měsíc si Jirka stěhoval ke Karin nějaké věci a také televizi. Ti dva napojili, kde kdysi dávno skončili. Jako by si opravdu byli souzeni.
Zlí jazykové z okolí Karinina domova samozřejmě ošklivě naráželi na to, že si švagrová našla tak záhy po smrti manžela náhradu. Netušili, že se k ní vrátila její první láska. Ale i kdyby to tak nebylo, tak co je jim do toho, že? Vždyť účel světí prostředky.
K Jirkovi i Karin se nastěhovalo štěstí. Jirka se po předchozím nepovedeném vztahu vděčně staral jak o Karin, tak i o její dceru. Zuzce pomáhal s úkoly, chodil na rodičovské schůzky, učil ji sebeobraně a prostě ji bral jako svou dceru.
Mám-li se obrátit k současnosti, pěkné vztahy této trojice trvají dodnes.
A to vše vlastně jen díky ujetému autobusu. Skutečně hotový zázrak. Jeden z největších. Ať si tomu říká kdo chce a co chce.