ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 13.9.2024, svátek má
Lubor
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
Nejčtenější za 14 dní
Tip na výlet: Z empírového unikátu na gotické DobroniceCo mě v srpnu zaujalo na NetflixuPivovar Velké Popovice zahájí babí léto tradičním KlobáskofestemFOTOCITÁTY z oblíbených knihNapínavá roadmovie "Už tě nemám rád" míří do kinSedm nových filmů v koprodukci s Barrandov StudioSvětoznámý Interstellar se po 10 letech vrací v 70mm formátuDOPORUČUJI filmy Studia GhibliJedinečná edice deskové hry MonopolyPředstavení Kompani Giraff spojuje nový cirkus, magii a hudbu BeirutTip na výlet: Litoměřice jsou diamantem severuMáte rádi fantasy žánr a historii? A už jste byli na PevnostConu?
Epidemie a vdova po básníkovi
05.05.2024 Ivo Fencl Literatura
Na jaře před dvěma sty lety počala jedna mladá dáma jménem Mary Shelley (1797-1851) pracovat na románu Poslední člověk (1826). Ten teď vyšel česky. Autorku vychoval inteligentní a vzdělaný otec po smrti její maminky (při porodu) a s jí taky sepsaným Frankensteinem (1818) pojí Posledního člověka téma osamělosti.
Vdova po básníkovi P. B. Shelleym vytvořila silné, ačkoli málo vlivné literární dílo. Svět je čtyřicet let úspěšně ignoroval a nejinak se to občas semele, jak říkává Columbo. I my Češi si koneckonců „schováváme“ leckteré vymykající se, nedoceněné autory, kteří jsou pozapomenuti. Namátkou mě napadají dva: Karel Sabina a Karel Dewetter. De Wetter (pseudonym) byl snílek, pohádkář a fantasta mocné působivosti, schopný vypravěč; ale i Mary Shelley je fantasta. Ani ona se neostýchá před sny a Poslední člověk přežil, zdá se, a to i první polovinu devatenáctého století, kdy klíčky vystrkoval realismus, zatímco Mary Balzakovou stezkou kráčet neuměla a nechtěla jít. Ale otevřenou myslí disponovala a konvenční nebyla ani náhodou. Ve své apokalyptické vizi líčí - ve třech svazcích - takřka totální vyhubení lidstva, ke kterému má dojít koncem našeho století (2073-2100). Prorok byla Mary pochmurný, a jak říká, zem potrefí další z pandemií moru. Bude se vracet každé léto a slavné britské království bude ještě předtím překováváno v republiku.
V čase prvního vydání knihu notně poplivali a neznámý kritik Monthly Review si dal v březnu 1826 zvláště záležet, aby ji strhal, ani on ale nepustil nůž gilotinu nadoraz, a píše: „Síla kompozice není obyčejná. Nerespektuje žádné z pravidel dobrého psaní, jakkoli nese stopy génia, byť zvráceného a zkaženého morbidní vyumělkovaností. I když neradi, musíme dílo prohlásit za jednoznačný neúspěch.“
Zbytečně příkrý odsudek? Místo rozumování mrkněme radši za závoj. „Dokážu popsat pocity osamělé bytosti, vždyť se sama tak cítím. A jako poslední relikt lidského plémě. Vždyť všichni moji společníci už propadli záhubě,“ psala si Mary Shelley právě 14. května 1824 do deníku a hle, hned 15. května zvěděla o smrti dalšího z přátel, lorda Byrona (byť zahynul už 19. dubna).
Tak se stalo… a právě Byron je i autor působivého literárního díla Temnota (1816), kde taky přihlížíme zkáze světa. Shelleyovou inspirovalo a není bez zajímavosti, že lordova vize vyvřela na svět pod vlivem vzdálené indonéské sopky. Tou - ještě zdaleka - nebyla Krakatoa, to teprve mělo do světa hrůz vstoupit, ale Tambora - a popílek se sice do atmosféry vznesl už roku 1814, ale teprve roku 1816 zapříčinil v Evropě „léto bez slunce“. Respektive léto „černého slunce“.
Jedním z podstatných aspektů na pozadí románu Mary Shelleyové je autorčina nevíra v revoluce a moc politických zvratů. A nevěří, že by to mohlo dobře dopadnout, jsme-li (a s výjimkami jsme) v jádru - sami se sebou bojující – zvířata. Leží-li pak okolo věčné války království nebo republika, bude v posledku jedno. Mary nemá iluzí. Je od nich oproštěna - a spolu s příchodem epidemie dýmějového moru se v její variantě budoucího vývoje chovají ti nectnostní i dál nectnostně a ti ctnostní, ehm, sice povětšinou i dál ctnostně, ale nic už nevede nikam.
V boha věřící lord Byron se v románu promítá do - heroické - postavy lorda Raymonda, plné démonického elánu, a naprostý ateista Shelley zase do figury jeho přítele a královského syna (a filantropa) Adriana. Oba jsou nicméně idealizováni až moc a snad nejpregnantněji věc shrnuje současný překladatel Ladislav Nagy: „Ti, kteří byli za života nesnesitelní, se proměňují ve vzpomínce ve zdroj útěchy.“
A poslední člověk světa? Stává se jím vypravěč románu Lional Verney, který ve finále osiří úplně a putuje Itálií doprovázen pouze ovčáckým psem. Bez lidí stráví celý rok v Římě. Ony momenty inspirovaly (vedle mnoha dalších ovlivněných) i Richarda Mathesona, když psal známou novelu Já, legenda, a prastarý Shelleyové příběh působí dnes překvapivě aktuálně.
Mimo jiné zachytil i politický populismus, efekt šíření dezinformací, ovládání lidí strachem a institucionální erozi norem, která by „za tmy“ stoprocentně nastala. Ve vyústění kniha předvede věru málo naděje a nenabízí ani morální poučení, ani vznešené poselství.
Mary Shelley: Poslední člověk. Překlad, poznámky pod čarou a doslov Ladislav Nagy. Pomoc s překladem veršů Petr Onufer. Jako 103. svazek edice Europa vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2024. 528 stran.
Obálka: academica.cz
V čase prvního vydání knihu notně poplivali a neznámý kritik Monthly Review si dal v březnu 1826 zvláště záležet, aby ji strhal, ani on ale nepustil nůž gilotinu nadoraz, a píše: „Síla kompozice není obyčejná. Nerespektuje žádné z pravidel dobrého psaní, jakkoli nese stopy génia, byť zvráceného a zkaženého morbidní vyumělkovaností. I když neradi, musíme dílo prohlásit za jednoznačný neúspěch.“
Zbytečně příkrý odsudek? Místo rozumování mrkněme radši za závoj. „Dokážu popsat pocity osamělé bytosti, vždyť se sama tak cítím. A jako poslední relikt lidského plémě. Vždyť všichni moji společníci už propadli záhubě,“ psala si Mary Shelley právě 14. května 1824 do deníku a hle, hned 15. května zvěděla o smrti dalšího z přátel, lorda Byrona (byť zahynul už 19. dubna).
Tak se stalo… a právě Byron je i autor působivého literárního díla Temnota (1816), kde taky přihlížíme zkáze světa. Shelleyovou inspirovalo a není bez zajímavosti, že lordova vize vyvřela na svět pod vlivem vzdálené indonéské sopky. Tou - ještě zdaleka - nebyla Krakatoa, to teprve mělo do světa hrůz vstoupit, ale Tambora - a popílek se sice do atmosféry vznesl už roku 1814, ale teprve roku 1816 zapříčinil v Evropě „léto bez slunce“. Respektive léto „černého slunce“.
Jedním z podstatných aspektů na pozadí románu Mary Shelleyové je autorčina nevíra v revoluce a moc politických zvratů. A nevěří, že by to mohlo dobře dopadnout, jsme-li (a s výjimkami jsme) v jádru - sami se sebou bojující – zvířata. Leží-li pak okolo věčné války království nebo republika, bude v posledku jedno. Mary nemá iluzí. Je od nich oproštěna - a spolu s příchodem epidemie dýmějového moru se v její variantě budoucího vývoje chovají ti nectnostní i dál nectnostně a ti ctnostní, ehm, sice povětšinou i dál ctnostně, ale nic už nevede nikam.
V boha věřící lord Byron se v románu promítá do - heroické - postavy lorda Raymonda, plné démonického elánu, a naprostý ateista Shelley zase do figury jeho přítele a královského syna (a filantropa) Adriana. Oba jsou nicméně idealizováni až moc a snad nejpregnantněji věc shrnuje současný překladatel Ladislav Nagy: „Ti, kteří byli za života nesnesitelní, se proměňují ve vzpomínce ve zdroj útěchy.“
A poslední člověk světa? Stává se jím vypravěč románu Lional Verney, který ve finále osiří úplně a putuje Itálií doprovázen pouze ovčáckým psem. Bez lidí stráví celý rok v Římě. Ony momenty inspirovaly (vedle mnoha dalších ovlivněných) i Richarda Mathesona, když psal známou novelu Já, legenda, a prastarý Shelleyové příběh působí dnes překvapivě aktuálně.
Mimo jiné zachytil i politický populismus, efekt šíření dezinformací, ovládání lidí strachem a institucionální erozi norem, která by „za tmy“ stoprocentně nastala. Ve vyústění kniha předvede věru málo naděje a nenabízí ani morální poučení, ani vznešené poselství.
Mary Shelley: Poslední člověk. Překlad, poznámky pod čarou a doslov Ladislav Nagy. Pomoc s překladem veršů Petr Onufer. Jako 103. svazek edice Europa vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2024. 528 stran.
Obálka: academica.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
DOPORUČUJI fantasy do sychravého počasí
Prostor pro víc než člověka - kniha, o které nevíte
Godzilla ve spáru Masarykovy univerzity
Algoritmus lásky – Paradoxy současného světa v mimořádném románu
Čtenářský deník: Přečteno v srpnu
FOTOCITÁTY z oblíbených knih
DOPORUČUJI tyto knihy na odpolední čtení
Skryté dějiny revoluce oxfordských překladatelů
Rozsudek smrti – Ve víně se místo pravdy někdy skrývá smrt
DOPORUČUJI poklady světové literatury
DOPORUČUJI tři plus jeden požitek z fantastiky
Tři kapitáni: Space opera, od které se těžko odtrhnete
Z Výstaviště na Babu s bezva paní
Jak porozumět básním? Nejprve zapomeň na básně
Poslední dům v ulici
Poslední Maův tanečník
Nutné lži
Červenec – Knižní měsíc plný příběhů
Úzkosti a jejich lidé
Tisíce metrů ode dna
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.