Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  sobota 22.6.2024, svátek má Pavla 

Hledej

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Cesty

17.05.2024   Jaroslav Adam   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

CestyZnáte ten pocit, kdy nemůžete jít dál? Znáte ten pocit, kdy nevíte, kterou cestou se dál vydat? Já ano. Protože má cesta jednoho dne zmizela. Ze dne na den, z minuty na minutu. Prostě najednou byla pryč. Ta cesta, o které jsem si byl jist, že je tou nejlepší a nejkrásnější cestou na světě, jakou si jen člověk dokáže přát. Cesta lemovaná jen těmi nejkrásnějšími příběhy života, ať těmi, co se již udály, anebo těmi, co na mne teprve čekaly a měly mne teprve potkat. Žijete si jeden báječný den za druhým a je vám skvěle. Samozřejmě že se občas i perete s překážkami všedních dnů, někdy dokonce na té cestě zmoknete, jindy naberete zpoždění, občas do vás někdo ťukne, ale zároveň víte, že zase vyjde sluníčko, naberete rychlost a zase frčíte s větrem ve vlasech. Tedy pokud na rozdíl ode mne nějaké máte… (zas mám lepší aerodynamiku).

No a jindy zase zažijete parádní bouřku. A to pak lítaj docela pořádný blesky. Ale o to krásnější je potom další rozjezd do nových prosluněných dnů. A každý takový den na té cestě stojí za to. Prožívat pocity dobra a laskavosti, někoho pozdravit, s jiným zase prohodit pár vlídných slov a pak vídat ten báječný úsměv, díky kterému ta dlouhá cesta dává smysl.

A pak najednou cesta skončí. Prostě už dál nevede. Z ničeho nic zůstanete stát. Obloha se zatáhne a nic už nedává smysl. Žádný vítr ve vlasech, kolemjdoucí či něčí úsměv. Jen prázdnota. A najednou vás dokonce zachvátí pocit paniky, úzkosti a zaplaví vás vlna otázek. Co dál? Proč? Jak se to mohlo stát? Proč já? Co teď mám dělat?...

Jenže nikdo a nic neodpovídá. A z otázek se stanou obavy a strach, že jste uvázli na místě, kde nejspíš už zůstanete na pořád a s každou další nezodpovězenou otázkou se tyto obavy prohlubují. Šílíte a bojujete s vlastním já… hodiny, týdny, měsíce… roky.

A najednou se něco změní. Je ticho. Takový klid před bouří... Ale to jen v dáli, jakoby v mlze, se začne objevovat obrys jakési pěšinky, snad stezky či dokonce docela široké cesty, která se blíží víc a víc a na chvíli se dokonce rozjasní nebe. Ten známý pocit vám dává naději, ale zároveň i obavy z něčeho nového.

A vůbec nechci mluvit za všechny, ale myslím, že i s každou další nadějí, jakoby přicházel i takový osudový šprým. Protože když už se konečně nová cesta objeví, a to mi věřte, je to vždy křižovatka! No potěš koště. Vlevo ? Vpravo? No skvěle, teď si vyber. Děkuji, osude. Žádná mapa, žádný kompas. Jen jedna možnost volby. Takže někdo si třeba hodí korunou, no a jiní, jako třeba já, dá jen na pocit. Prostě víte, že se už potřebujete hnout z místa a tak jdete. Vyrazíte nesmělými krůčky, s obavou, co bude za další zatáčkou, s dalším vaším krokem a jak vůbec bude ta cesta dál vypadat.

Jo, už vím. Já vám neřekl, že už to nebude ta rovná a několikaproudá dálnice a nebo jako koleje pro TGV. Sorry. Ne, je to pěkná polňačka, samá díra, a to si pište, každou chvilku do nějaké zapadnete. Je to cesta vo rozbití klapačky. Jo a další poznámka. Vrátit se už také nedá. Takže klopýtáte díru za dírou, výmol za výmolem a pak každý kousek rovinky, na které zařadíte vyšší rychlost, se vám zdá jako neskutečný a osvěžující zážitek.

A po nějaké době a určité dávky sebejistoty, se vám může stát, že se urvete ze řetězu a pak to pustíte pěkně šusem z nějakého kopečku a naberete vzrušující rychlost. Ale bacha, abyste to ubrzdili. A nebo rovnou pozor na stopku za další zatáčkou. Proč stopka? Protože i ta nová cesta, se kterou jsme se tolik nadřeli, se po chvíli může stát zcela slepou. A pokud jste se fakt rozjeli, stoprocentně si nabijete hubu…, prostě nedobrzdíte. Opět – sorry.

To je asi ta největší záludnost těch nových cest a toho výběru na začátku. Jsme opět na startu, s pocity, co už dobře známe.Tak už i víme, že můžeme vyhlížet další cestu. Co je pak ještě větší sranda, když místo výběru dvou cest se jich naráz objeví několik. Tož držím palce. Ale nakonec si stejně jednu vybereme. Nechceme už zůstávat stát. Poučeni z minulých nezdarů našlapujeme už opatrněji, brzdíme z kopce, někteří pro jistotu přibrzdí i na rovince, a za každou zatáčkou už očekáváme třeba stopku a nebo jiné překvapení.

Ale kdo ví. Zrovna ta další stezka se může proměnit v krásnou a rovnou cestu, zas plnou slunce a úsměvů a spousty těch úžasných pocitů, které chceme prožívat zas a znovu. Začneme potkávat nové tváře, občas už je nám do smíchu, prohodíme zas pár milých slov a nevadí nám se i na chvíli zastavit a nadechnout. A možná i opět s tou nějakou přeprškou, která stejně tak patří na to naše putování.

Hlavně když cesta utíká, protože cokoliv je lepší, než jen zůstat stát na místě. Takže pojďme si zabalit pohorky a vyrazíme na své cesty životem.

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0878 s