ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 23.1.2026, svátek má
Zdeněk
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Jeden krtek jaro neděláMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deníkReálný domov bez nároku na dokonalostVáclav Cílek o ŘípuRufus: Mořský dráček, který neuměl plavatKdyž péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevitProč přidat do kávy olivový olej?Mimořádná divadelní spolupráce 6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleVzduch byl modrý nikotinem aneb Sedláčkovina za stoChvála předčítáníSmysl pro emoce, Smysl pro tumor
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
30.06.2024 Ivo Fencl Próza
Měl jsem v práci jednoho pilného kolegu (Karla Černého) a durdil se jednou. Zmožen se zrovna vrátil z lepkavého venkova a stěžoval si, že by musel u tchýně snad zorat pole, aby se zavděčil „tomu jejímu velkostatku“.
Povídám: „A zoral jsi ho?“
„Nevydržel jsem se koukat na její dvůr a uklízel a hrabal až do odpoledne šílený bordel. Ale Fiflena to bohužel vnímá jako zbytečné patlání a výkony rovné nule.“
Měla Karlova tchýně pravdu? Já nevím. Ale ta příhoda předvádí ošemetnost čekání na pochvalu; takže moc neečekejte. Ne že byste se někdy nedočkali, i to se může vznítit, ale často vás lidi pochválí za něco totálně jiného, než čeho si ceníte.
Když vyšla Bobovi první knížka, přišel za ním do dílny osobně šéf - s upřímnou vírou, že potěší Bobíkovo srdce: „Oni vám to i vydávají! Wow! Oceňuji.“
Hezká pochvala. Ale knihu nečetl. Forma zvítězila nad obsahem a zůstává pocit, že je vydaný a nevydaný text do písmene ten samý - a vždy bude. Nebo ne? Zaslouží si (z logiky věci) nevydaná kniha zatracení a je hodna pochvaly až ve chvíli, kdy je akceptována a zveřejněna? Dejme tomu Putinem?
Taky jsem kdysi napsal a zveřejnil jeden příběh a měl večer v Americkém centru. Kniha měla být slavnostně pokřtěna. Bylo to roku 2006. Dorazil jsem ale zbytečně brzy, sál ještě zel prázdnotou a „třeba nikdo nepřijde“. Za jedním stolkem seděl důstojně můj kamarád Lubor.
Krátce jsme pohovořili a já se vydal uvítat paní Ladmanovou, někdejší kolegyni. To jméno měním. Rozhlédla se, uviděla Lubora a stoprocentně vážně povídá: „To je ale hezký pán, Ivo, a to bude jistě i překrásný pořad, když na tebe chodí takoví hezcí lidé.“
Nesedí to podobným pochvalám lépe u péra za kloboukem? Často jsme hýčkáni za věci, které jsme sice vyrobili, ale jejich význam bledne vedle skutečných našich výronů a výkonů, které zůstaly neoceněny, aby tiše mizely pod jezem. Ony výkony ctí leda naše nitro a jinak nejsou vnímány. „Maličkost vedle maličkosti - a to je život,“ řekl mi někdejší můj učitel a nedá se ani vyloučit, že to je veškerá historie, která opakovaně generuje podobné situace. Hitchcock točil celý život propracované filmy a Oscara neshrábl za jediný. Jistě, před smrtí dostal čestného, aby se neurazil, a úplně obecně to přece jenom naplatí.
Takový Marcel Duchamp je i dál ctěn a víc borců se narodilo na šťastné planetě. Neříkám, že něco nevykonali, ale možná jsou přechváleni. Už se stalo. To je svět - a Dylan dokonce laureát Nobelovy ceny za literaturu.
Neberu mu kvality, ale je nekonečný seznam spisovatelů vč. Eca, kteří onu cenu nedostali. Chválení probíhá, a to se můžete rozkrájet, specificky a Umberto Eco samozřejmě drbán za ušima byl, ale úplně jinde, jinak a jinými. Švédská akademie zapomněla a naštěstí se uměl v duchu pochválit sám. Asi jako Cimrman. Je to základ i řešení.
Nepochválíte-li se za výkon osobně, už to většinou žádný nádiva neudělá. Ale jo, ctěni budete, ale víc za značku exkluzivních bot.
Ostatně… Není nadutostí snít, že se svět točí podle nás a že je povinen sledovat s mikroskopem naše úsilí, aby nás vždycky v květnu poplácal po zádech (jako Dilia)? To dost pochybuji. - Žádat cokoli podobného po lidech hraničí s drzostí. Vím, že to víte, ale chci věc zdůraznit. Je bláhové čekat, že vás trefí šípy pochval.
Ony šipky jsou třeba, ale musíte si je vyrobit doma - a říct: „I těch sebekritických šipek mám áleje. A ještě víc.“ Ale je neukazujete. Neukazujte nakonec ani ty šťastné. Pokračujte v chůzi mezi tanci doby a schůzemi a pochvaly bývají míněny dobře, i kdyby pravý cíl přesně netrefily; to si taky přiznejme. Něco je lepší než nic, ale kdo číhá pouze na chválu, toho uběhají - asi jako při tenise.
Stráví čekáním na Oscary devět desetin života:
US open - YouTube
Měla Karlova tchýně pravdu? Já nevím. Ale ta příhoda předvádí ošemetnost čekání na pochvalu; takže moc neečekejte. Ne že byste se někdy nedočkali, i to se může vznítit, ale často vás lidi pochválí za něco totálně jiného, než čeho si ceníte.
Když vyšla Bobovi první knížka, přišel za ním do dílny osobně šéf - s upřímnou vírou, že potěší Bobíkovo srdce: „Oni vám to i vydávají! Wow! Oceňuji.“
Hezká pochvala. Ale knihu nečetl. Forma zvítězila nad obsahem a zůstává pocit, že je vydaný a nevydaný text do písmene ten samý - a vždy bude. Nebo ne? Zaslouží si (z logiky věci) nevydaná kniha zatracení a je hodna pochvaly až ve chvíli, kdy je akceptována a zveřejněna? Dejme tomu Putinem?
Taky jsem kdysi napsal a zveřejnil jeden příběh a měl večer v Americkém centru. Kniha měla být slavnostně pokřtěna. Bylo to roku 2006. Dorazil jsem ale zbytečně brzy, sál ještě zel prázdnotou a „třeba nikdo nepřijde“. Za jedním stolkem seděl důstojně můj kamarád Lubor.
Krátce jsme pohovořili a já se vydal uvítat paní Ladmanovou, někdejší kolegyni. To jméno měním. Rozhlédla se, uviděla Lubora a stoprocentně vážně povídá: „To je ale hezký pán, Ivo, a to bude jistě i překrásný pořad, když na tebe chodí takoví hezcí lidé.“
Nesedí to podobným pochvalám lépe u péra za kloboukem? Často jsme hýčkáni za věci, které jsme sice vyrobili, ale jejich význam bledne vedle skutečných našich výronů a výkonů, které zůstaly neoceněny, aby tiše mizely pod jezem. Ony výkony ctí leda naše nitro a jinak nejsou vnímány. „Maličkost vedle maličkosti - a to je život,“ řekl mi někdejší můj učitel a nedá se ani vyloučit, že to je veškerá historie, která opakovaně generuje podobné situace. Hitchcock točil celý život propracované filmy a Oscara neshrábl za jediný. Jistě, před smrtí dostal čestného, aby se neurazil, a úplně obecně to přece jenom naplatí.
Takový Marcel Duchamp je i dál ctěn a víc borců se narodilo na šťastné planetě. Neříkám, že něco nevykonali, ale možná jsou přechváleni. Už se stalo. To je svět - a Dylan dokonce laureát Nobelovy ceny za literaturu.
Neberu mu kvality, ale je nekonečný seznam spisovatelů vč. Eca, kteří onu cenu nedostali. Chválení probíhá, a to se můžete rozkrájet, specificky a Umberto Eco samozřejmě drbán za ušima byl, ale úplně jinde, jinak a jinými. Švédská akademie zapomněla a naštěstí se uměl v duchu pochválit sám. Asi jako Cimrman. Je to základ i řešení.
Nepochválíte-li se za výkon osobně, už to většinou žádný nádiva neudělá. Ale jo, ctěni budete, ale víc za značku exkluzivních bot.
Ostatně… Není nadutostí snít, že se svět točí podle nás a že je povinen sledovat s mikroskopem naše úsilí, aby nás vždycky v květnu poplácal po zádech (jako Dilia)? To dost pochybuji. - Žádat cokoli podobného po lidech hraničí s drzostí. Vím, že to víte, ale chci věc zdůraznit. Je bláhové čekat, že vás trefí šípy pochval.
Ony šipky jsou třeba, ale musíte si je vyrobit doma - a říct: „I těch sebekritických šipek mám áleje. A ještě víc.“ Ale je neukazujete. Neukazujte nakonec ani ty šťastné. Pokračujte v chůzi mezi tanci doby a schůzemi a pochvaly bývají míněny dobře, i kdyby pravý cíl přesně netrefily; to si taky přiznejme. Něco je lepší než nic, ale kdo číhá pouze na chválu, toho uběhají - asi jako při tenise.
Stráví čekáním na Oscary devět desetin života:
US open - YouTube
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
V zajetí Amygdaly
Upíchni tam plavovlásku!!!
Hypochondr
V dětství jsme řádili
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Dedukce z Poea v normálním životě
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
S osamostatňováním dětí to nepřehánějme
Kdo mi pije čas
Otcovi psí smrt (díl pátý)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Otcovi psí smrt (díl první)
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.