Malá Ludmila díky svým rodičům vyrůstala v atmosféře rozvíjející umělecký a literární vkus. Odjakživa se v ní však projevoval vzdor a zároveň touha po světle ramp. Svému deníčku ostatně svěřila přání stát se buď zpěvačkou, nebo slavnou filmovou herečkou. Komplikovaná povaha ji ale bránila v tom, aby zazářila na plátně. I přes fyzickou atraktivitu, kterou uměla patřičně „prodat“, ji uvnitř ničila pochybnost a nejistota.
Zásadním životním předělem se pro ni stal náhlý odchod otce, jehož skolil zánět plic. Patnáctiletá Lily si v tom okamžiku uvědomila svou smrtelnost. A motiv smrti se pak prolíná celým jejím básnickým dílem.

Lily se po dokončení dívčí školy měšťanské v Pelhřimově vzdělávala už jen soukromě. Paní Anna velmi dbala o její rozvoj, tudíž Lily záhy ohromovala svým duševním rozhledem. A díky němu upoutala i studenta pelhřimovského gymnázia Josefa Dobiáše, který posléze vystudoval historii a s milou Lily se oženil. Dobiáš byl skromný vědec zcela pohroužený do své práce. Potřeboval chápající partnerku, která se o něj bude vzorně starat. Běžné hmotné požitky mu nic neříkaly. Jenomže v Lily se asi probouzela skrytá filmová hvězda, jíž se tuctový a obětavý život zajídal. Dobiáš ji nemohl pochopit, a proto mezi nimi docházelo k nedorozuměním, jež vyvrcholily rozvodem.

Lily své zklamání promítla do veršů. Dlouho je ale nechtěla vydat knižně. Časem však překonala bariéru ostychu a rozhodla se básně publikovat ve sbírce s názvem Lampa v okně. Pro svůj debut hledala vhodný pseudonym. Volba padla na ten, který vycházel z jejího rodného příjmení a zněl Atsebešová. Básně byly přijaty veřejností vlažněji, přesto ukazovaly, že v autorce roste velký talent.

Lily tvořila dál a navíc se jí podařilo se znovu provdat. Slovák Július Bučan obchodoval se dřevem a mohl tedy Lily nabídnout přesně to, co očekávala, rozumné zajištění, oporu a možnost volně cestovat.
Manželé žili ovšem dost času odděleně. Bučanovi bohužel jeho zaměstnání nedovolovalo trávit mnoho času se svou ženou, a proto ji žádal, aby ho na Slovensku navštěvovala co nejčastěji. Bohužel mu místo ní mnohdy přišel pouze dopis, v němž si stěžovala na srdeční obtíže nebo na noční zvracení. Podle všech indicií se jednalo o projevy její rozhárané duše.

Pokud jí to ale její stav dovoloval, doprovázela muže na služebních cestách. Nakonec se dostala až do Itálie, kterou si okamžitě zamilovala. Souzněla s ní natolik, že po příjmeních Šebestová, Atsebešová, Dobiášová a Bučanová přijala definitivní literární pseudonym, pod nímž ji známe dodnes – Simonetta Buonaccini. I když byla u moře nadšená a s manželovou velkorysostí veskrze spokojená, nezabránilo to vleklé vztahové krizi. „Proč se mi pořád zdá, že mi můžeš ublížit,“ čte Bučan v jejím dopise, zatímco ji určitě v té chvíli ničí ukrutná bolest hlavy. Přesto všechno Simonetta, které všichni říkali Šimonka, milovala život.

Krizi se jí nakonec podařilo zvládnout a nastalo smíření. Asi hlavně díky Bučanově racionalitě, neboť Šimonka byla podle něho: „… pravdivá a v požadavcích citových až krutá. Nekompromisní v jednání, štítila se i nádechu nemravnosti, žila jenom ve hvězdách.“

Šimončiny významné kontakty ale Halasem nekončí. Do jejího příběhu vstoupil obávaný kritik F. X. Šalda. Šimonka ho ctila a prý ho s oblibou pozorovala oknem, protože bydlel nedaleko. Toužila po tom se s ním seznámit, což zařídil ochotný Halas. A výrazně mladší Šimonka byla ze Šaldy nadšená. Duše osamělého kritika zjihla a splynula s její duší. Na první pohled to tak alespoň vypadalo, ovšem přátelství dvou komplikovaných bytostí se neobešlo bez vzájemných výčitek. Šalda ji zásadně oslovoval „Slečno Šimonko“, protože se mylně domníval, že je svobodná. Připadala mu totiž téměř božská. A jí se tím pádem podařilo naklonit si jednoho z nejobávanějších kritiků, jemuž posílala něžné dárky v podobě květin a různých milých pozorností. Šalda se jí sice do určité míry dvořil, ale už neplýtval slůvky plnými lásky jako v případě Růženy Svobodové. Naopak Šimonku utvrzoval v tom, že jsou kamarádi. A i když mu někdy připadala až téměř zpovykaná, snažil se pro ni udělat, co mohl. Tudíž mu nelze upřít zásluhu na jejím významném úspěchu. V Literární ceně Melantrichu získala za svou sbírku Odi et amo (Nenávidím a miluji) odměnu 5 000 Kč. Bez této ceny by sbírka nevyšla, přičemž ne náhodou v porotě soutěže seděl kromě dvou kolegů i Šalda.

Šimonka se tvářila, jako by se nade všemi úspěchy vznášela tisíc kilometrů vysoko, navíc bojovala se svým zdravím. Od dětství trpěla na občasné horečky a různé plicní neduhy. Jezdila se léčit do lázní nebo k moři, ale úplně zbytečně. Podle Bučana byla plná energie, ráda se bavila, tancovala a plavala. A v milované Itálii vždycky spolehlivě pookřála. Během tří návštěv této země vznikl také její ojedinělý cestopis s názvem „Sbohem, condottiere“, zachovaný v rukopisné podobě na 476 pohlednicích a fotografiích. V próze i verších v něm vypráví Šimonka polosen, který z reality sice vychází, ale uhýbá do říše fantazie.
Šimončiny myšlenky se v Itálii vracely často k Šaldovi, jehož řádky ji sem následovaly. A občas mezi tím vším lyrickým harampádím problesklo, že si přece jen všímá pozemských záležitostí. To, když značně dětinsky komentovala své stěhování: „Zatloukám hřebíčky, uklízím knihy… a jsem špinavá jako nádeníček a smutná jako pejsek…“

Šimonka se přesto běžnými starostmi spíše netrápila. A každou vhodnou příležitost využívala k cestování. Poslední čas před smrtí strávila na Francouzské Riviéře. Po návratu do Prahy však nečekaně a náhle umírá v pouhých dvaačtyřiceti letech. Její manžel dlouho její smrt tajil před širší veřejností. Šimonka se totiž podle lékaře otrávila narkotiky, přičemž nebylo jasné, zda k tomu došlo tragickou náhodou, nebo se jednalo o plánovanou sebevraždu. Toto tajemství si zřejmě odnesla s sebou.

Když pak ovdovělý Bučan přemýšlel nad jejím odchodem, tvrdil, že se „strávila vlastním plamenem“. Sežehla samu sebe. A on té zkáze mohl jen tiše a z dálky přihlížet.
 

• Narození  21. 3. 1893
• Úmrtí  29. 5. 1935 

Zdroj: Martina Bittnerová - Utajené životy slavných Češek
Zdroj obrázku:  Wikipedia commons / volné dílo