Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
TangoHypochondrVýprava Tvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večeryNadějeCísařův pekař
Nejčtenější za 14 dní
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLASoudruhu prezidente, stěžuju siPlechový bubínek na ZábradlíTužka s názvem diamantu?DVA DIVOCHY známe v Čechách sto letVe Švandově divadle zavládnou Pravidla NirványLehce zbytná záhada švédského DraculyMyši v akci: Vánoční past Závislost na sociálních sítích aneb Tvůj život je velké rozhodnutí Tentokrát mě na Netflixu zaujal Velký vlastenecký výletPražský komorní balet slaví 50 let. Výjimečný galavečer ve Vinohradském divadle
Láska s příchutí šansonu
21.07.2024 Viktorie Švestková Poezie
Jacques Brel a jeho píseň Ne me quitte Pas. Zavřu oči a poslouchám. A pak píšu. Nesnažím se o velikou poezii. Pouze o emoce na papíru z poslechu písně tohoto jedinečného umělce.
Nesmíš zapomenout na dny předešlé, kdy láska byla přítomný cit. Kdy prsty něžně mapovaly kůži tvou. Něžně. Tak něžně, jako by byla to nejcennější plátno na světě, na které malíř malovat nechtěl. Kdy tvé rty šeptaly mé jméno hluboko do osamělé noci, kde jsme byli jen ty a já. A luna nad tím vším zářila, a byla svědkem té velké pocty, kterou nazýváme láska. Nezapomínej… Nezapomínej… Nezapomínej… Prosím nezapomínej… To já. Já byl prostý lhář, když nechal jsem tě jít. Když zapíjel jsem žal ve flašce tramínu, a nechal jinou žít, žít v představách, že to co máme my, ji budu schopen dát. Ale lhal jsem dál, tak dobře mi to šlo, když tebe jen jsem na mysli měl. Nezapomínej… Nezapomínej… Nezapomínej… Prosím nezapomínej… Klam. Byla to právě ona, kdo sbíral polibky mé, jako motýly na zeď. Byla to právě ona, kdo slýchával má sladká vyznání. Byla to právě ona, kdo věřil, že mé srdce patří jí. Byla to právě ona, koho jsem klamal. Byl jsem to taky já. Zapomněla jsi… Zapomněla jsi… Zapomněla jsi… Cožpak zapomněla jsi už? Byla jsi to i ty! Ty jsi mě donutila odejít, a na zbabělce si hrát. A teď tě jen sleduji, jsem jako pouhý stín. Jako mlhavá vzpomínka, kterou nechala jsi v horním patře budovy. Ta vysoké stropy má. Piano a dva milence. Postel, na které láska své místo nachází, kapající vosk na lahvi od vína. Tramínu červeného, který kvůli tobě tolik miluji a nenávidím. Desky hrající líbezné zvuky šansonu, které jsem ti vnutil. A oči. Ty oči, co prokletím mým jsou. Proč jen zapomnělas… Odpusť mi. Výčitky mé, co do světa řvu. Já jen raněn jsem, srdce mi krvácí a tváře vítají pláč. Jen vzpomínám na doby, kdy láska naše mohla příběhy psát. Teď je z ní Denim blue. Vlastně se není čemu divit. Tu píseň mám moc rád.  Zdroj obrázků: https://pixabay.com/ |
Komentáře čtenářů
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.