S bolestí se to má tak: nejprve jde vždycky jen o její intenzitu, spouštěč není podstatný. Zesiluje, dokud nedosáhne sta procent, a pak ji zkrátka musíš nějak přežít, ať je příčina jakákoli. Jak hluboko do tebe bolest pronikne, jak dlouho tam setrvá a co všechno zničí, závisí právě na spouštěči. Některé věci jsou horší než jiné. Když nás ale někdo kopne do ledvin, je v první chvíli jedno, proč to udělal, všichni nejdřív ležíme zkroucení na zemi a pokoušíme se dýchat.

O nových začátcích, jednom setkání, dívce, starci, psu, slepici a urně. O spoustě tajemstvích, které v sobě ukrýváme a o kterých se neodvažujeme mluvit.

Skutečně osamělí jste jen tehdy, když jste opuštění, když na světě zbydete...

Příběh o vyrovnávání se se smrtí, o strachu žít a touze zapomenout. O odpuštění, naději a síle lásky.

Na smutku je hloupé to, že se svět kolem nás prostě točí dál. Člověk se cítí příšerně, ale všichni ostatní chodí do práce, do kina, dívají se na komedie a smějou se, úplně normálně spí a zkrátka... žijí svůj život. Najednou jsme úplně sami, protože ze sebe máme úplně jiný pocit než lidé kolem - svět se hroutí. Ale ne, realita je jiná: nehroutí se. V běhu věcí nejsme důležitější než kdokoli jiný...

Chvílemi dojemný, křehký a něžný příběh o jednom nečekaném shledání. Příběh plný životních pravd, bolesti a křehkosti lidských citů.

V nás všech tiká časovaná bomba, my lidé jsme v zásadě nekonečné množství časovaných bomb se zcela rozdílnou dobou i důvody detonace, explodují ale nakonec všechny, to je jisté. Předtím prosviští krevním oběhem a nechají nás žít naše životy a dávat zvířatům nová jména a jíst preclíky až do chvíle, kdy to zkrátka přestaneme dělat.

Milé, úsměvné, bolavé a opravdové. Přesto mi něco do konečného wow chybělo.

Život se nedá zastavit, nejde to. A smrt se zase nedá kontrolovat, protože je chtě nechtě součástí té bláznivé jízdy jménem život...

_{Tisíce metrů ode dna, Jasmin Shreiber
vydalo nakl. Ikar 2022}