Několik florentských šlechticů utíká před epidemií moru do relativního bezpečí venkovské vily Santa, kam je pozval její vlastník, vikomt Leonardo. Každý z nich sebou vezu sluhu, a tak se na sídle sjede nesourodá skupina lidí, z nichž každý má své tajemství a nejeden předstírá, že je jiný, než jaký nebo kým ve skutečnosti je. A tak přichází intriky, milostné pletky, vraždy, nenávist i láska. V kombinaci s černým humorem a divadelním přístupem dostáváme prazvláštní směsici událostí, která je spíš zábavnou kombinací nečekaných zvratů než skutečným příběhem, přestože první dva díly měly celkem dobře našlápnuto a držely pohromadě. Od třetího dílu se může kdykoliv stát cokoliv, rozjíždí se šokující, někdy drsně odporná a jindy parodicky vtipná show.

Neznámí herci (či známí pouze z jiných seriálů) přináší příjemné osvěžení a rozhodně tím nijak nesnižují kvalitu díla. Nepříjemný je ovšem jejich výběr, v posledních letech tak trapně trvající na tom, aby v každém filmu byla dostatečně zastoupená národnostní menšina. Indický či černošský italský šlechtic ve 14. století je opravdu přespříliš. To ale není problém tohoto filmu a vůbec to nesouvisí s odlišnou sexuální orientací, která tam naopak zcela logicky patří. Poněkud zarážející je též výběr herečky Zosii Mamet do role Pampiney, která několikrát ve filmu zdůrazňuje, že je jí osmadvacet, ačkoliv zcela jednoznačně vypadá na svých skutečných šestatřicet.

Velice kladně lze celkový vizuální dojem i zajímavá kombinace starověké i zcela moderní hudby. Docela dobře funguje i psychologie a vývoj některých postav (bojácný Tindaro najde díky lásce odvahu a šlechetnost, hloubka manželského svazku Neifile a Panfila, rozpor služebné Misie mezi vlastními potřebami a toxickou závislostí na projevení přízně své narcistní paní) - škoda, že ne úplně všech a že kolem každé dramatické scény v podstatě jen projedeme rychlíkem (zcela nezvykle na to, jak obvykle bývají americké snímky pojaté a každá scéna je naopak spíše vyšroubovaná až k trapnosti). Očividně není účelem se v čemkoliv babrat, ale spíše jen na to poukázat.

Přestože u českých diváků seriál příliš neboduje, podle ČSFD se pohybuje nad 50 %, myslím, že si přesto zaslouží o trochu víc. Když se na něj nebudeme dívat jako na tradiční příběh, určitě oceníme skvělý černý humor (nemáte-li ho rádi, nemá smysl se dívat), originalita pojetí (jste-li zastánci tradice, také to nepůjde) a i herecké výkony, které někteří kritizují, ale já se naopak domnívám, že jsou v rámci filmové frašky až nadstandardní. Pod tou nezvyklou filmovou slupkou se nachází povedená kritika negativních lidských vlastností i celé společnosti, a v tom spočívá největší hloubka Dekameronu. Mnohem důraznější ovšem mohl být konec, který konečně zcela kopíroval klasický Dekameron. Zbytek přeživších si vypráví lechtivé příběhy...

Film: Netflix - Dekameron
Teaser: Youtube - Dekameron