Vraťme se nejprve na začátek. Den první: výjezd lanovkou na Skalnaté pleso a suťovo-kamenitou cestou na Velkou Svišťovku s meganádherným výhledem na Zelené pleso. Ještě nejsme rozhýbané, a tak nemá smysl jít dolů, vracíme se proto zpátky a volíme jen o něco málo krokolomnější cestu dolů po sjezdovce. Přichází první malá bouřka, která se přežene za deset minut, lehce nás skropí a zase odtáhne. Vzhledem k převažujícímu oparu a nízkým mrakům jsme rády, že jsme vzdaly nelevný výlet na Lomničák, který by byl sice určitě dobrodružný, ovšem ta panoramata...







Den zásadní, den druhý. Nejvíce zlomový okamžik, ze kterého mám nejkratší fotodokumentaci. Jdeme z vlakové zastávky Popradské pleso na pleso Hincovo. Trochu jsem si ráno přispinkaly, takže vycházíme dost pozdě, a to až v půl desáté. Vykračujeme si v krásném slunečném dni s povědomím, že bouřky sice hrozí, ovšem podle předpovědi až po 16. hodině, takže jsme v klidu. Cestou se u Popradského zastavujeme na symbolickém hřbitově obětí Tater, z čehož máme poněkud tísnivý pocit. Fotím svou poslední fotku zrcadlovkou značky Canon a na ní zvěčňuji mraky, které se stanou pro můj milovaný foťák osudnými. Po 12. hodině nás kousek od Hincova plesa chytá ve výšce 1800 m "nevinný deštík". Zodpovědně kontroluji radar, podle kterého to vypadá, že stejně jako včera rychle zmizí za obzorem, takže se rozhodujeme přeháňku přečkat. Za dalších dvacet minut začínáme tušit, že je zle. Mrak nad námi se vůbec nehýbe, i na radaru je znát, že se nad vrcholky jeho pohyb zastavil a roste tedy směrem vzhůru. Začíná hromovat a nám je jasné, že buď musíme rychle běžet dolů, nebo přečkáme bouři přímo tady. Volíme druhou možnost a skoro celou další hodinu sedíme v doporučené pozici na bobku, než znovu zkontroluji radar. Bouřka se nad námi zastavila a dává si kafe. Teď už nás děsí ze štítů vpravo i vlevo, jen přímo nad námi naštěstí pořád jen déšť. Vypadá to ale, že proces uzdravení oblohy bude trvat minimálně další hodinu a my začínáme být totálně promočené. Nevydrželo ani mé "nepromokavé" funkční oblečení. Kámoška při převlékání se do jiného prádla prohlásí památnou větu: "Kdyby do mě prásklo, tak mě oblíkni." Nevím, jak bych oblékala uhel, no ale dobře, poslední přání se musí plnit, takže přísahám. Vzdáváme Hincovo a vracíme se zpátky. Všechno máme navlhlé, foťáky a telefony odmítají spolupráci - po pozdějším usušení na pokoji se ukazuje, že pro můj canonek to byl bohužel poslední zážitek. Umělé dýchání ani masáž baterky mu nepomůže. Přesto jsme rády, že do nás neuhodilo, zvláště když těsně kolem nás procházel jakýsi totální blázen s deštníkem (ale pan Tau to nebyl).  

      

Třetí den máme volno. Dopoledne trávíme v bazénu, odpoledne se projdeme kolem Štrbského plesa a úplnou náhodou objevíme nádhernou kavárnu s luxusním jižním výhledem Monte Mory, kdes lintám blahem. S profesionálním přístupem tu totiž dostáváme ke kávě trochu vody a sušenku! Zpátky klesáme kolem neznámého, ale přitom tak roztomilého Nového Štrbského plesa, že jsme doslvoa uneseny! (Já bohužel na jediného slimáka v Tatrách, jehož stopa lepkavě ulpí na mé noze - fuj -, přesto jsem ráda, že jsme setkání oba přežili.)


 
  
 


Den čtvrtý je určen opět pro výstup. Vyjíždíme na Hrebienok lanovkou, projdeme kolem vodopádů a pak už jen pořád stoupáme až k Téryho chatě. Je to nádherné místo svádící k odpočinku a my máme konečně celý den jasno, takže se chvíli opalujeme a kocháme. Projdeme prostor kolem Spišských ples, ale vzdáváme další dobývání, neboť si chceme nechat nějaké síly i na zítra.







Den pátý. Prošlapáváme si cestu z Tatranské Polianky k romantickému Sliezskomu domu a jsme docela rády, že máme s sebou rolničky, protože vycházíme docela brzy a les je podezřele tichý... Překonáváme Velický vodopád a jsme pořád plné sil. Míříme dál. Řetězy pod Polským hřebenem nás vyděsí do krajnosti. Obě se shodně zastavíme s pevným rozhodnutím: "Já už dál nejdu!" Bojíme se. Zatímco svačíme, závistivě zíráme vzhůru. Zdá se to už jen takový kousek...! Zbývá dvě stě metrů nahoru. Máme za sebou dvanáct set. Sakra! No tak jo, ještě kousek to třeba dáme... Pokračujeme dál. Zkusíme to. Několikrát váháme, zda se nevrátit. Poslední metry už se nám klepou nohy i srdce. Jsme plné otazníků. Zvládneme to? Nespadneme? Zbyde nám dost síly na cestu dolů? Povzbuzujeme se hesly a cukrem a nakonec -jsme tu. Výchovná Vysoká, 2429 metrů. Euforie. Jupí! Juchuchu! Wow! Je to náš nejhodnotnější dovolenkový výstup. Jsme na sebe táák móc pyšné! Výhledy, které vám zůstanou v hlavě po zbytek života!

   





Náš poslední turistický den byl původně vyhrazený Kriváni, ale kvůli nerealizovanému Hincovu plesu se vracíme opět sem. Tentokrát máme hezky, takže jsme úspěšné. Míříme ještě dál, a přestože už jsme unavené, nacházíme v sobě energii vyšlápnout až na Koprovský štít. Snažíme se vtisknout si do paměti každý okamžik, pohled, dojem. V našich vzpomínkách jsou orosené kapkami potu, olepené náplastmi, pomazané kafrovým krémem a ještě pořád trochu bolí, ale... pořád jsou meganádherné okamžiky! Oběma nám je jasné, že Tatry se budou v našich myslích blýskat hodně, ale fakt hodně dlouho.






 
   

Za spisovatelky na tripu Renata Šindelářová, www.literarnistrom.cz