Román Když jsme byli sirotci patří k vrcholným dílům britského nositele Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura. Autor zde v mnohém navazuje na své předchozí čtyři prózy, v nichž zkoumá nejistý vztah člověka k prožité skutečnosti a jeho věčnou náchylnost k sebeklamu. Tentokrát tak činí skrze vzpomínky a osudy Christophera Bankse, jenž poté, co se stane slavným detektivem, napne všechny své síly, aby vyřešil případ svých rodičů, kteří beze stopy zmizeli v době jeho dětství prožitém v čínské Šanghaji. Román se geograficky pohybuje mezi Dálným východem a Londýnem v době před druhou světovou válkou a zdá se, že v něm nejde o nic menšího než o záchranu světa před zlem, které ho má brzy pohltit. Je však také možné, že realita tohoto světa, již Ishiguro zobrazuje optikou archetypu geniálního soukromého detektiva, nakonec bude úplně jiná. Autor prostřednictvím odkazů ke klasickým britským autorům, ke zlatému věku anglické detektivky či Kafkovým románům vytváří na první pohled ishigurovsky nenápadnou, ale čtenářsky vzrušující fikci, která mu podprahově klade ty nejzákladnější otázky týkající se paměti, historie a mechanismů, jimiž si tvoříme příběh vlastního života.
 

Tak nás prvotně s knihou seznamuje anotace. Kdo zná již knihy Kazua Ishigury ví, že nic nebude tak, jak je psáno ani dáno. To, co vypadá jako vzpomínkový román s jasně danou linkou prolíná několik vrstev, kde se střídá více časových rovin hlavní postavy.

Samotná kniha je rozdělena na sedm kapitol odehrávající se v letech 1931 až 1958 v Londýně, v Šanghaji a Hongkongu. Vypravěčem je známý detektiv Christopher Banks, který vyrostl v Šanghaji, kde za záhadných okolností přišel o své rodiče. Celý dospělý život tak Christopher hledá, nejenom rodiče, ale i své dětství.

Na prvních stránkách knihy potkáváme Christophera již dospělého nesoucího si pomyslnou zátěž vlastního dětství a dospívání. Potkáváme hlavní postavu bez sebemenšího oddechu, vhozeni do víru jeho života. Začínající detektiv s jasnou vizí poprat se vší silou s všemocným zlem světa a zároveň i vyřešit záhadné zmizení svých rodičů.
Kráčíme s ním společně mezi druhotnými postavami, které slouží spíše jako doplněk všech jeho myšlenek a hledání. Proplétáme se společně s ním životní linkou, po které jde. V případě Christophera se jedná o těžkou životní výzvu, v případě čtenáře o nadlidský úkol. Jak jsem zmínila v úvodu, kdo zná knihy Kazua Ishigury ví, že nic není přímé, nic není dané a vždy se čtenář udržuje v určitém napětí, že kdykoliv může dojít k zásadnímu zlomu a musí tak dávat neustálý pozor, aby mu neunikla sebemenší souvislost.

Pokud bych vám chtěla příblížit základní dějovou linku, je to nemožné. Ano, samozřejmě existuje ústřední myšlenka této knihy. Jeden detektiv, příběh hledání, snaha o zlomení zla a splnění posvátného poslání. To jistě. Pokud ale čekáte děj plný zvratů, velkých výkyvů, tak vás zklamu. O tom všem tato kniha rozhodně není a ani být nemá.

Jak jen najít know how této knihy? Snad přes určitou hlubokou sondu do vzpomínek každého člověka. Jak vzpomínky mohou postupně nabývat do pochybností. Tam, kde jsme přesvědčeni o své pravdě, jednomu výkladu, vyvstává časem plno prázdných míst. Ikdyž by se mohlo v druhé polovině knihy zdát, že příběh začíná nabírat na napětí při přesunu hlavního hrdiny do Šanghaje, jedná se spíše o udržení čtenáře v myšlence, kterou neustále autor nabízí. Téma sirotků nás provází celou knihou, Ishiguro ukazuje v několika postavách včetně Bankse jak naše myšlení může být ovlivněno tímto zatížením z dětství. Jak dětský svět a vnímání je tolik odlišné od dospívání a přesto nás i dál ovlivňuje. Jak lidská mysl, ač dospělá, může ve vypjatých situacích stále jednat jako věčný sirotek a hledat stín svých rodičů. Velké cíle tak často ustupují upřímné touze najít lásku, ať tu mateřskou nebo přátelskou. Věčné hledání a plnění svého poslání. Boj těchto dvou rovin na pozadí celého světa a velkých dějin. Může člověk dojít k lásce, když se cítí svázán posláním, může se spolehnout na svět kolem i vlastní mysl? Lze se něčemu a někomu vůbec věřit, natož sám sobě?

Kniha rozhodně není jednoduché čtení. Musíte být naladěni na podobný styl vyprávění. Jsou místa, kde ne a ne se začíst a přesto vás to nutí pokračovat. To Ishiguro umí. Dodnes jsem nepoznala, jak tuto touhu dočíst vše, v člověku dokáže udržet. Snad je to upřímnou snahou popsat podprahové chování a my, ikdyž nerozumíme, rozumíme.
Neustále mě dokáže jeho styl psaní překvapit. Ve chvíli, kdy jsem u konce příběhu i čtenářských sil, toužím po jeho další knize. Snad ani není možné racionálně vysvětlit kouzlo autorova magnetismu na čtenáře. Důležité je, že rozhodně Když jsme byli sirotci nepatří mezi brak, kterého je dnes tolik. Stojí za to vzít toto dílo, dát mu šanci nebo jakékoliv jiné od Ishigura. Rozhodně nebudete litovat. 

Když jsme byli sirotci
Kazuo Ishigura
Argo, 2024