Román nás umně vtahuje do několika osobních příběhů odehrávajících se ve Vietnamu v různých dobách a různým lidem. Postupně se začínají střípky skládat do obrazu, který nás jistě nejednou překvapí, přesto jej ani po celém odhalení nezískáme zcela celistvý. Podobně jako v životě nám zůstanou některá tajemství navždy skrytá.

Pokoj byl tichý jako kniha, kterou nikdo nečetl.

Autorčin literární styl je velice emotivní a plný empatie a zcela zřejmá je silná potřeba objektivity, při níž autorka nikoho nehodnotí, naopak se snaží pochopit všechny strany a kritizuje pouze válku.

Ano, během války se děla zvěrstva, ale nepáchali je jenom Američané. Jaký má vůbec smysl učit děti nenávisti, neustále oslavovat vítězství, a nepřiznat lidské ztráty a pochybení na obou stranách?

Filozoficky i psychologicky se zabývá našimi vnitřními hodnotami a myšlenkou, že i když se všichni v rámci svých možností snažíme o nejlepší rozhodnutí, můžeme jimi ublížit. Donutí nás tím zamyslet se nejen nad mnoha našimi rozhodnutími, ale také nad tím, jak příliš nás formují rozhodnutí našich rodičů - a tedy i rodinné zázemí a prostředí, jež nás obklopuje, obecně třeba také negativní myšlení.

Násilí je jako jed. Když se dopustíš násilí nebo jsi jeho svědkem, zkazí tě to.

Z celé knihy čiší autorčina hluboká znalost problematiky ameroasijských míšenců, ale také mnoha detailů z války ve Vietnamu. Kromě toho se autorka dotýká dalších vážných témat, např. posttraumatické stresové poruchy rozvité u veteránů. Díky kvalitně zpracované rešerši román svou reportážní potřebou sdělit maximum přerůstá běžnou beletristickou formu. Autorka se dotkla mnoha problémů, jež na konci způsobuje pocit, že by román unesl klidně dva či tři díly, aby mohl zcela nasytit naši potřebu po plnohodnotném rozuzlení a naplnit tak všechna naše očekávání. Především závěr si z tohoto úhlu pohledu zasloužil podle mne rozvít mnohem více, připomíná mi svým pojetím spíše epilog rozpracovaný do více kapitol. Přesto mě román lapil do své jemné pavoučí sítě a rozhodně bych mu i přes tuto poznámku udělila plných pět hvězdiček. Je psychologickou sondou do našich duší a učí nás vzájemnému respektu.

Když hledal lidskost, snažil se najít i tu svou.

Mnoho a mnoho detailů v nás zůstane viset, mnoho a mnoho emocí se dotkne našeho nitra. Kniha nás rozhodně všechny učí vzájemnému respektu k našim odlišnostem a svým pojetím přesahuje běžný román. Občas se zřejmě budeme prát s vietnamskými jmény, která nám zní podobně a mohou nám způsobit problém s orientací, především co se týká oblastí zmiňovaných v knize, ale zpočátku též orientaci v osobních jménech. Překladatelka Bronislava Rygová vycházela z anglického originálu a nechala některá původní slova i celé citáty ve vietnamštině. Vnímám to jako záměr udržet nás v kontaktu nejen s originálním jazykem, ale především s kulturou, ovšem párkrát mi v těchto případech chyběl překlad. Celkově je ovšem celý text velice citlivý a přirozený, zachovává autorčinu zřejmou poetičnost i její lásku ke knihám a zachycuje mnoho vietnamských zvyků i pořekadel, které nám přibližují postavení vietnamské ženy ve společnosti.

Svému nemocnému manželovi sloužila jako sloup, o který se mohl opřít. Jedno přísloví říká, že rozbouřené moře dělá lepší námořníky, ale Trang věděla, že válka zoceluje ženy. Navzdory všemu byla její matka vždycky odhodlaná vychovat své dvě dcery řádně. "Stejně jako banánovníky, i vy potřebujete kvalitní půdu," říkávala. "A vaší půdou je vzdělání."

Poslední citát umístěný v samém úvodu knihy velice výstižně popisuje téma, jehož se týká, ale má svůj smysl pro každého z nás. Když si jej přečtete znovu poté, co již všechny postavy a jejich nelehké osudy znáte a více se tedy dokážete vžít do dítěte, jehož rodiče těsně po narození odložili a ono musí bojovat se spoustou vlastních i společenských démonů, získává každé slovo ještě mnohem větší hloubku...

Emotivní a pravdivé jako celá kniha.



Dítě prachu, Nguyen Phan Que Mai
vydalo nakladatelství JOTA 2024
www.jota.cz