ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 10.2.2025, svátek má
Mojmír
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Tichá domácnostRomeo a Julie věku pokročiléhoPromiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešlaZ jeřabin
Nejčtenější za 14 dní
PIANISTA - TV TIP - Hudebník, který přežil holocaustCo mě v lednu zaujalo na NetflixuKnižní ledenFilmová Zlatovláska podle Karla Jaromíra ErbenaKVÍZ: Kolik toho víte o graffiti a street artu?Obchod, nad kterým se dnes uculují žáčci ve školeOdhalení nových snímků – Barrandov studioPo krvavých stopách berlínské zdi Po stopách židovské obce v Plzni IV: Když se život stane vězenímMalá inventura nezávislého divadlaRóisín Murphy přijede na festival v BrněŘetěz ze zlata
Strhující výkon – Andrew Scott ve hře Váňa
03.10.2024 Viktorie Švestková Divadlo
Když jsem poprvé zahlédla upoutávku na promítání divadelního představení Váňa, britské one man show, byla jsem plna očekávání. Herec Andrew Scott se představil hned v osmi rolích ve zpracování jedné z nejznámějších knih A. P. Čechova – Strýček Váňa. A má očekávání byla naplněna. Ještě nyní cítím, jak se mi prsty třesou, když nimi přejíždím po klávesnici.
Přicházím do velkého sálu kina Světozor. Naschvál jsem se rozhodla jít sama. Víte, já miluji divadlo. Miluji silná představení, která zanechávají dopad ještě několik hodin, klidně i dní po jejich zhlédnutí. A tak potřebuji být po jejich konci chvíli sama. Ráda se pak procházím po Praze, přemýšlím a čerpám inspiraci. A ačkoli věřím, že se nedá nahradit na filmovém plátně ten pocit přítomnosti, který divadlo nabízí, jsem neuvěřitelně vděčná, že existuje možnost zhlédnout představení, ke kterým se jinak těžko dostanu.
Tedy vcházím do sálu. Nervózní. Mám veliká očekávání. A sál se plní a plní. Přichází spousta cizinců, k mému překvapení spousta starších diváků, ale i hodně mladých, kteří přišli také sami. Možná také tuší, že přestavení bude tak silné, že k jeho zpracování si musí dopřát poetickou chvilku o samotě.
Jsem tu brzy, otevřu knihu povídek od Karla Čapka a čtu si. Nespokojeně se zavrtím, jelikož se stmívají světla a očekávám, že přijde halda reklam. Nepřichází. Pouze dvě upoutávky na další inscenace, které společnost NLT přinese. Jenže s reklamami počítalo pravděpodobně více diváků. Ještě během začátku představení se totiž hrne dav, který po tmě hledá svá sedadla. Nesnáším to. Nemohu vystát návštěvníky, kteří si nejsou vědomi základních společenských standardů při návštěvách kulturních akcí.
Na vše ovšem zapomenu, když se ponořím do světa rodiny žijící na venkově. A k tomu všemu geniální Andrew Scott, kterého si pamatuji jako úžasného, šarmantního a vtipného kněze v seriálu Fleabag. Jeho výrazný britský akcent zaplní sál kina a jsme svědky jedinečného okamžiku. Není herec jako herec, pomyslím si. Neznám totiž snad takového, který by byl schopen pracovat tak dobře s řečí těla, intonací hlasu a vytvořil nám naprosto perfektně rozeznatelné postavy. Místy jsem si vzpomněla na Simonu Stašovou, která dosahovala jeho výkonu v inscenaci Shirley Valentine.
Dívám se a jsem pohlcena. A přemýšlím, jak mne mrzí, že jsem knihu od Čechova nepřečetla již dříve. Možnost zde porovnat jakým způsobem se podařilo adaptovat dílo mi opravdu schází.
Chce se mi plakat. Je to nádhera, Andrew má sám se sebou naprosto nepřekonatelnou chemii, věřím mu každé slovo, cítím přítomnost postav, i když na ně nevidím. Připadá mi to celé jako čtení knihy, kdy je prostor pro vlastní představivost naprosto neomezená a já se mohu ponořit do poznávání postav i přes nemožnost je spatřit.
Režisér, scénárista, herec. Má první kritika míří samozřejmě vždy na ně. Jsem zklamaná, že z některých pražských divadel odcházím s pocitem, že herec vlastně nehraje a režie je nulová. Text, který by mohl mít potenciál je ztracen a nemohu uvěřit, že je v těchto třech odvětvích takový nesouhlas. Jak jinak by mohl herec nevydat ze sebe to nejvíc co bylo zamýšleno. Možná je to proto, že se dnešní scéna soustředí na známé tváře, výdělek a kvalita umění je v zapomnění.
Toto není kritika všech divadel v Praze. Stále mám své oblíbené tituly, ke kterým se s nadšením vracím. Pouze si myslím, že jsou málo slyšet.
Jak to souvisí s Váňou? Byla jsem totiž svědkem naprostého souladu těchto tří komponentů nezbytných pro divadlo. Zde je cítit naprosto bezchybné nastudování textu, kdy Andrew ví proč věci říká, jak je říká, a kdy třeba nemá říkat vůbec nic. To samozřejmě musí vést i k chvále režie: Sam Yates a Andrew Scott evidentně fungují jako jin a jang.
Odcházím z kina. Jsem plna emocí, inspirace. Chci vědět víc, vidět víc, jsem zvědavá. Mrzí mě, že je po všem. A tak sednu a píšu. Opět mám tu čest to vše prožít znovu.
A já vám mohu nyní doporučit jen jedno. Zajděte si na přenos inscenace Váňa, dokud můžete a posuďte sami. Věřím, že zde najdete odpovědi na nejrůznější otázky a společně se zamyslíme, zda již není čas dělat divadlo i u nás trošku jinak, lépe.
Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=xA3b7RxI-5E
Zdroj obrázků https: ČSFD.cz
Tedy vcházím do sálu. Nervózní. Mám veliká očekávání. A sál se plní a plní. Přichází spousta cizinců, k mému překvapení spousta starších diváků, ale i hodně mladých, kteří přišli také sami. Možná také tuší, že přestavení bude tak silné, že k jeho zpracování si musí dopřát poetickou chvilku o samotě.
Jsem tu brzy, otevřu knihu povídek od Karla Čapka a čtu si. Nespokojeně se zavrtím, jelikož se stmívají světla a očekávám, že přijde halda reklam. Nepřichází. Pouze dvě upoutávky na další inscenace, které společnost NLT přinese. Jenže s reklamami počítalo pravděpodobně více diváků. Ještě během začátku představení se totiž hrne dav, který po tmě hledá svá sedadla. Nesnáším to. Nemohu vystát návštěvníky, kteří si nejsou vědomi základních společenských standardů při návštěvách kulturních akcí.
Na vše ovšem zapomenu, když se ponořím do světa rodiny žijící na venkově. A k tomu všemu geniální Andrew Scott, kterého si pamatuji jako úžasného, šarmantního a vtipného kněze v seriálu Fleabag. Jeho výrazný britský akcent zaplní sál kina a jsme svědky jedinečného okamžiku. Není herec jako herec, pomyslím si. Neznám totiž snad takového, který by byl schopen pracovat tak dobře s řečí těla, intonací hlasu a vytvořil nám naprosto perfektně rozeznatelné postavy. Místy jsem si vzpomněla na Simonu Stašovou, která dosahovala jeho výkonu v inscenaci Shirley Valentine.
Dívám se a jsem pohlcena. A přemýšlím, jak mne mrzí, že jsem knihu od Čechova nepřečetla již dříve. Možnost zde porovnat jakým způsobem se podařilo adaptovat dílo mi opravdu schází.
Chce se mi plakat. Je to nádhera, Andrew má sám se sebou naprosto nepřekonatelnou chemii, věřím mu každé slovo, cítím přítomnost postav, i když na ně nevidím. Připadá mi to celé jako čtení knihy, kdy je prostor pro vlastní představivost naprosto neomezená a já se mohu ponořit do poznávání postav i přes nemožnost je spatřit.
Režisér, scénárista, herec. Má první kritika míří samozřejmě vždy na ně. Jsem zklamaná, že z některých pražských divadel odcházím s pocitem, že herec vlastně nehraje a režie je nulová. Text, který by mohl mít potenciál je ztracen a nemohu uvěřit, že je v těchto třech odvětvích takový nesouhlas. Jak jinak by mohl herec nevydat ze sebe to nejvíc co bylo zamýšleno. Možná je to proto, že se dnešní scéna soustředí na známé tváře, výdělek a kvalita umění je v zapomnění.
Toto není kritika všech divadel v Praze. Stále mám své oblíbené tituly, ke kterým se s nadšením vracím. Pouze si myslím, že jsou málo slyšet.
Jak to souvisí s Váňou? Byla jsem totiž svědkem naprostého souladu těchto tří komponentů nezbytných pro divadlo. Zde je cítit naprosto bezchybné nastudování textu, kdy Andrew ví proč věci říká, jak je říká, a kdy třeba nemá říkat vůbec nic. To samozřejmě musí vést i k chvále režie: Sam Yates a Andrew Scott evidentně fungují jako jin a jang.
Odcházím z kina. Jsem plna emocí, inspirace. Chci vědět víc, vidět víc, jsem zvědavá. Mrzí mě, že je po všem. A tak sednu a píšu. Opět mám tu čest to vše prožít znovu.
A já vám mohu nyní doporučit jen jedno. Zajděte si na přenos inscenace Váňa, dokud můžete a posuďte sami. Věřím, že zde najdete odpovědi na nejrůznější otázky a společně se zamyslíme, zda již není čas dělat divadlo i u nás trošku jinak, lépe.
Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=xA3b7RxI-5E
Zdroj obrázků https: ČSFD.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Divadlo
Den otevřených dveří v Tanečním centru Praha
Forman na Letní scéně Musea Kampa
Fantomová bolest – česká premiéra působivého tanečního dramatu
Dívenka na trampolíně si zaskáče ve Švandově divadle
Malá inventura nezávislého divadla
Premiéra světoznámé choreografie v pražské ARŠE +
Slavný příběh o pokušení a poznání
Divadlo Viola láká na jedinečné lednové inscenace
Vánoční taneční scéna 2024
Vánoce u Čapků aneb Jak Karel a Olinka pekli cukroví
Divadlo MANA přináší na svá prkna dílo Geralda Durrella
Konzervatoř Taneční centrum Praha zve na Den otevřených dveří
Hvězdy z Bizárie: Listopadová novinka Studia Ypsilon
Zpracování povídky Oscara Wildea v Divadle Viola
Nebe na zemi: Balet Praha Junior 2 uvádí svěží poctu české hudbě
PRO MOU VLAST zatančí Pražský komorní balet
Když baron práší po Mostecku
Inscenace, ve kterých se hraje o život!
Před pěti roky odešel Jaroslav Weigel
Další články v rubrice Divadlo
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.