ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 18.11.2025, svátek má
Romana
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
TangoHypochondrVýprava Tvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večeryNadějeCísařův pekař
Nejčtenější za 14 dní
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLASoudruhu prezidente, stěžuju siPlechový bubínek na ZábradlíTužka s názvem diamantu?DVA DIVOCHY známe v Čechách sto letVe Švandově divadle zavládnou Pravidla NirványLehce zbytná záhada švédského DraculyMyši v akci: Vánoční past Závislost na sociálních sítích aneb Tvůj život je velké rozhodnutí Tentokrát mě na Netflixu zaujal Velký vlastenecký výletPražský komorní balet slaví 50 let. Výjimečný galavečer ve Vinohradském divadle
O momentu dospění
25.10.2024 Ivo Fencl Literatura
Dospělý jedinec není jednoznačně definován. A přerod od dítěte neproběhne za vteřinu. Je pozvolný. Ale… Zpětně si přesto vybavujeme chvíle, kdy to s námi hnulo.
Každopádně dospělost souvisí s přijetím odpovědnosti za vlastní život. Ale za úplně celý?
Ano, celý. Jak ovšem poznáme, že jsme odpovědnostně už posbírali všechny jeho fazety? A jsou přece mnozí lidé (známe je), kteří si žijí dál a dál, aniž fakticky dospěli. Někteří procházejí svět následkem toho neúspěšně, ale jiní úspěšně. Taky díky tomu. Dospěl Bradbury?
A čtete-li biografii básníka Nezvala (roku 2024 vyšla jedna od Krystyny Wanatowiczové a bude nepochybně oceněna), skutečný moment dospění toho muže sotva najdeme.
Ta kniha naopak zdůrazňuje, že se na letní prázdniny vracíval z Prahy do domu rodičů v Brně, kde ve svém pokojíku nejpilněji pracoval: psal a propadal se zpátky do dětství, které si v sobě ale v mnohém uchovával permanentně a všude.
Zvláště muži někdy dospívají pozdě. Ale k otázce konkrétní odpovědnosti a jejího přijetí.
Problém nelze zúžit pouze na přístup k vydělávání peněz, ale když to uděláme, dostaneme každopádně jednu definici. Člověk dospěl, již se nenechává živit.
Sám jsem podobný moment zažil ve čtyřiadvaceti. Anebo první a možná nejpodstatnější z více těchto momentů. Je pravda, že předtím jsem byl dva roky na vojně a více let vysokých školách, což bych jako ryzí dítě také nezvládl, ale normálně pracovat jsem začal na podzim roku 1988, což je šestatřicet let.
Stal jsem se kartografem a pohyboval se díky tomu velmi volně v přírodě, ale i jako jeden ze šroubků při tvorbě map. Bavilo mě to? Zprvu ne moc. Práci jsem bral jako nutné zlo a jinak jsem si četl a snil jsem a bavil se a také ledacos psal… a ještě byl omámen světem.
Začátkem roku 1989 mě šéf přeřadil z jisté obce do obce jiné a říkejme jí Újezd. Dodám, že to tenkrát nejinak chodilo - u geodézie. Geodet K či X žil celý týden na lokalitě a nevracel se domů a dnes je to nepředstavitelné a lidé se mi smějí, když o tom vyprávím. I proto, že jsem obětí jejich smíchu, zachytil jsem románově ty vzpomínky na onen čas a sadu zvratů. Na jistou iniciaci, kdy už jsem konečně přestal být jen kluk a začal být i muž. Anebo z podstatné části. A líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a nakolik jsem zprvu „jel“ v původní koleji. Žil jsem dál svými sny a nebyl (dostatečně) odpovědný. Nevysmíval jsem se vlastní práci, to ani trochu ne, ale situace by výsměchu napomáhala. Roku 1989 sice došlo k převratu, jak víme, ale teprve v listopadu, zatímco v lednu se vše teprve kulo. Chystalo. A došlo mj. i na tzv. Palachův týden. Zprávy dorazily taky do Újezda, kde jsme pracovali, i když já laxně, zatímco kolega a kamarád Jan Prokop s větší vážností. Ale ano, každý jsme měli vedle práce vlastní zájmy, takže Honza cvičil na kytaru a zpíval a dnes je člen kapely Brutus. Tu hudbu a literární pokusy jsme nicméně negenerovali v pracovní době a naopak spíš vyhlíželi kontroly, které se vynořovaly v šéfově podobě. Šlo však i o dobu, kdy bylo pracovat ještě povinné a jinak jste se stali tzv. příživníkem. V občanském průkazu jsem povolání musel mít a nebál se o něj, i když jsem někdy trochu švindloval. Nebál jsem se o práci ze dvou důvodů. Z ještě klučičí naivity a kvůli vědomí oné „povinnosti“.
Když se začal vrbit Palachův týden 1989, sledovali jsme bouře v Praze z dvou zdrojů. Z oficiálních a z Hlasu Ameriky. Lišilo se to. Rozhodl jsem se i proto, že musím část situace okusit na vlastní kůži, a udělal to rádoby fikaně. Z lokality jsme občas - přece jen - zajížděli domů, a to vždy ve středu odpoledne; ale ve čtvrtek ráno bylo nutno být zpátky na pracovišti. Vracíval jsem se tím pádem ranním vlakem do Újezda u Cerhovic a toho čtvrtka jsem nevystoupil. Vlak se mnou pokračoval až do Prahy a udělal jsem si výlet. Byl jsem v antikvariátech, v davech, prožil ledacos a večer se vrátil na venkov, kde „chcípl pes“. Ano, prošlo mi to. Jen kolega Honza se tvářil zaraženě a dotčeně. Chvíli se mnou nemluvil.
Z jedné strany mě chápal a neudal, ale taky jsme spolu vážně mluvili a začal jsem se možná měnit. Nebo byla proměna ještě rychlejší a měla i další důvody? Je těžké analyzovat zpětně veškeré vlastní pohnutky a znáte možná situaci, kdy si pamatujete, co jste kdysi dělali, ale už ani nechápete, proč a jak jste mohli. A některé věci se špatně vysvětlují pouze na stránce. Napsal jsem formou románu vzpomínky a zahrnul do nich i vlastní sny a některé vymyšlené situace. Zpracoval jsem tím vlastně celou řadu šoků, které má osobnost prodělala roku 1989, a když o nich teď čtu, je zřetelné, že ony momenty každý další čtenář pochopí trochu jinak. Ano, začal jsem si vážit práce. Ano, na pracovišti je výhrou mít i vzor. Ale… Svět není jednoduchý, ale spíše šílený, a podobný přerod, jako jsem prodělal já, je ve čtyřiadvaceti ještě obrovské dobrodružství. I proto bych se tam rád vrátil, ale v čase nelze cestovat. Jenom skrze vzpomínky.
Úryvek z knihy
Knihu můžete zakoupit např. v síti Kosmas
A čtete-li biografii básníka Nezvala (roku 2024 vyšla jedna od Krystyny Wanatowiczové a bude nepochybně oceněna), skutečný moment dospění toho muže sotva najdeme.
Ta kniha naopak zdůrazňuje, že se na letní prázdniny vracíval z Prahy do domu rodičů v Brně, kde ve svém pokojíku nejpilněji pracoval: psal a propadal se zpátky do dětství, které si v sobě ale v mnohém uchovával permanentně a všude.
Zvláště muži někdy dospívají pozdě. Ale k otázce konkrétní odpovědnosti a jejího přijetí.
Problém nelze zúžit pouze na přístup k vydělávání peněz, ale když to uděláme, dostaneme každopádně jednu definici. Člověk dospěl, již se nenechává živit.
Sám jsem podobný moment zažil ve čtyřiadvaceti. Anebo první a možná nejpodstatnější z více těchto momentů. Je pravda, že předtím jsem byl dva roky na vojně a více let vysokých školách, což bych jako ryzí dítě také nezvládl, ale normálně pracovat jsem začal na podzim roku 1988, což je šestatřicet let.
Stal jsem se kartografem a pohyboval se díky tomu velmi volně v přírodě, ale i jako jeden ze šroubků při tvorbě map. Bavilo mě to? Zprvu ne moc. Práci jsem bral jako nutné zlo a jinak jsem si četl a snil jsem a bavil se a také ledacos psal… a ještě byl omámen světem.
Začátkem roku 1989 mě šéf přeřadil z jisté obce do obce jiné a říkejme jí Újezd. Dodám, že to tenkrát nejinak chodilo - u geodézie. Geodet K či X žil celý týden na lokalitě a nevracel se domů a dnes je to nepředstavitelné a lidé se mi smějí, když o tom vyprávím. I proto, že jsem obětí jejich smíchu, zachytil jsem románově ty vzpomínky na onen čas a sadu zvratů. Na jistou iniciaci, kdy už jsem konečně přestal být jen kluk a začal být i muž. Anebo z podstatné části. A líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a nakolik jsem zprvu „jel“ v původní koleji. Žil jsem dál svými sny a nebyl (dostatečně) odpovědný. Nevysmíval jsem se vlastní práci, to ani trochu ne, ale situace by výsměchu napomáhala. Roku 1989 sice došlo k převratu, jak víme, ale teprve v listopadu, zatímco v lednu se vše teprve kulo. Chystalo. A došlo mj. i na tzv. Palachův týden. Zprávy dorazily taky do Újezda, kde jsme pracovali, i když já laxně, zatímco kolega a kamarád Jan Prokop s větší vážností. Ale ano, každý jsme měli vedle práce vlastní zájmy, takže Honza cvičil na kytaru a zpíval a dnes je člen kapely Brutus. Tu hudbu a literární pokusy jsme nicméně negenerovali v pracovní době a naopak spíš vyhlíželi kontroly, které se vynořovaly v šéfově podobě. Šlo však i o dobu, kdy bylo pracovat ještě povinné a jinak jste se stali tzv. příživníkem. V občanském průkazu jsem povolání musel mít a nebál se o něj, i když jsem někdy trochu švindloval. Nebál jsem se o práci ze dvou důvodů. Z ještě klučičí naivity a kvůli vědomí oné „povinnosti“.
Když se začal vrbit Palachův týden 1989, sledovali jsme bouře v Praze z dvou zdrojů. Z oficiálních a z Hlasu Ameriky. Lišilo se to. Rozhodl jsem se i proto, že musím část situace okusit na vlastní kůži, a udělal to rádoby fikaně. Z lokality jsme občas - přece jen - zajížděli domů, a to vždy ve středu odpoledne; ale ve čtvrtek ráno bylo nutno být zpátky na pracovišti. Vracíval jsem se tím pádem ranním vlakem do Újezda u Cerhovic a toho čtvrtka jsem nevystoupil. Vlak se mnou pokračoval až do Prahy a udělal jsem si výlet. Byl jsem v antikvariátech, v davech, prožil ledacos a večer se vrátil na venkov, kde „chcípl pes“. Ano, prošlo mi to. Jen kolega Honza se tvářil zaraženě a dotčeně. Chvíli se mnou nemluvil.
Z jedné strany mě chápal a neudal, ale taky jsme spolu vážně mluvili a začal jsem se možná měnit. Nebo byla proměna ještě rychlejší a měla i další důvody? Je těžké analyzovat zpětně veškeré vlastní pohnutky a znáte možná situaci, kdy si pamatujete, co jste kdysi dělali, ale už ani nechápete, proč a jak jste mohli. A některé věci se špatně vysvětlují pouze na stránce. Napsal jsem formou románu vzpomínky a zahrnul do nich i vlastní sny a některé vymyšlené situace. Zpracoval jsem tím vlastně celou řadu šoků, které má osobnost prodělala roku 1989, a když o nich teď čtu, je zřetelné, že ony momenty každý další čtenář pochopí trochu jinak. Ano, začal jsem si vážit práce. Ano, na pracovišti je výhrou mít i vzor. Ale… Svět není jednoduchý, ale spíše šílený, a podobný přerod, jako jsem prodělal já, je ve čtyřiadvaceti ještě obrovské dobrodružství. I proto bych se tam rád vrátil, ale v čase nelze cestovat. Jenom skrze vzpomínky.
Úryvek z knihy
Knihu můžete zakoupit např. v síti Kosmas
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Vůně papíru a ticho listí
Lehce zbytná záhada švédského Draculy
DVA DIVOCHY známe v Čechách sto let
Pravý důvod, proč vám chybí energie
Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLA
Soudruhu prezidente, stěžuju si
Moderní YA fantasy Děti války pro ty, které už nebaví předvídatelné konce
Sto let od vydání románu Velký Gatsby... a Bill Gates
Madeira a Azory
Lindgrenové Pipi versus její Skřítek
Komu King připsal své dílo (a další zajímavosti)
Padá listí, padají ceny
Duchu, jsi tu???
Stříbrná dýka – místo činu Frýdlant
Podezřelý
Ursulina
Listy a listování
Není Klíma jako Klíma aneb Karolínin rozhovor s Josefem K.
Velká kniha Adolfa Hoffmeistera
Holčička, která nemohla snít
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.