Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

ISSN 1802-2863 . Tiráž ... Dnes je pátek 5.12.2025, svátek má Jitka

Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy

Autorský web
Nejnovější příspěvky
Próza
Poezie
Miniškola tvůrčího psaní

Ostatní
Redakce

Spisovatelská inspirace

01.11.2024 Renata Šindelářová Próza

Spisovatelská inspirace Předmětem lekcí tvůrčího psaní je vždy také četba a hodnocení textů druhých. Co se můžu od druhých naučit? Určitě ho nechci kopírovat, i když i to je perfektní cvičení. Jde spíš o pochopení principu, co je na kterém textu poutavé, čím je jedinečný. Chci si sice vytvořit svůj vlastní osobitý styl, ovšem inspiraci lze hledat na různých místech. Všímám si, přemítám, obdivuji či vylučuji vlastní cestu... Následující ukázka pochází z pera slavné autorky Daphne du Maurier (1907-1988). Úryvek z povídky Ve zlomku vteřiny ze souboru Milenec aj. povídky. Geniální, emotivní, strhující a přitom... tak obyčejně lidské. Dnes tuto knihu seženete buď v antikvariátu, nebo v knihovně. Některé povídky jsou na dnešní dobu již příliš rozvláčné, ovšem přesto chytí za srdce a pro ty, kdo se teprve psát učí nebo se zlepšují, je to široká studnice materiálů.

Když paní Ellisové zemřel manžel, domnívala se, že se Susan bude chtít vrátit domů a navštěvovat denní školu, avšak k jejímu překvapení a roztrpčení byl tento návrh přijat s úlekem a dokonce slzami.
„Ale já mám svoji školu ráda,“ naříkalo dítě. „Je tam taková legrace a mám tam spoustu kamarádů.“
„Skamarádíš se s jinými dětmi v denní škole,“ namítla její matka, „a pomysli na to, že bychom byly večer spolu.“
„Ano,“ odpověděla Susan nejistým hláskem, „ale co bychom dělaly?“
Paní Ellisovou to ranilo, ale nedovolila, aby Susan něco zpozorovala. „Snad máš pravdu,“ připustila, „jsi spokojená a šťastná tam, kde jsi. A pak, stejně budeme mít společné prázdniny.“Prázdniny byly jako zářivé barevné korálky na výšivce a výrazně se vyjímaly v zápisníku paní Ellisové, odsouvajíce týdny mezi nimi do pozadí.
Jak deprimující byl únor, přes svých osmadvacet dní; jak skličující a nekonečný byl březen, navzdory dopolední kávě v Cosy Café, vybírání knížek v knihovně, návštěvě místního kina s přáteli nebo občas, což bylo lukrativnější, dopoledního představení „ve městě“.
Pak protančil svou květinovou cestu kalendářem duben. Velikonoce a narcisky, a Susan se s rozzářenými tvářemi přihnala s jarním větrem a znovu ji objala; med k odpolednímu čaji, čajové koláčky, které upekla Grace („Ty jsi ale za vyrostla“), odpolední procházky v přírodě, slunné a radostné, protože před ní uháněla malá postavička. Květen byl klidný a červen příjemný kvůli oknům dokořán otevřeným a hledíkům v předzahrádce; červen nikam nespěchal. A kromě toho se pořádala školní divadlo na Den rodičů a Susan se zářícíma očima, i když nemluvila, hrála tak krásně, zaručeně byla nejlepší ze skřítků!
Do dvacátého čtvrtého se červenec vlekl, ale potom se týdny spojily ve sled blažených událostí, které trvaly do posledního týdne září. Susan u moře… Susan na farmě...Susan v Dartmooru… Susan jen tak doma, líže zmrzlinu, vyklání se z okna.
„Na svůj věk plave dobře,“ prohodila jen tak k sousedovi na pláži. „Ta vleze do vody, i když je studená.“
„Neváhám se přiznat,“ to zase ke Grace, „že se mi hrozně nechtělo jít přes to pole s býčky, ale Susan to nevadilo ani za mák. Umí to se zvířaty!
Holé, poškrábané nohy v sandálech, letní šaty, z nichž vyrostla, vybledlý klobouček proti slunci, ležící na podlaze. Na říjen radši nemyslet… Ale koneckonců, v domě toho bylo hodně na práci. Na listopad je lepší zapomenout, a na déšť a mlhy, které zanechávají jinovatku na okolní přírodě. Zatáhnout závěsy, prohrábnout oheň a s něčím se k němu usadit, s týdeníkem Domácí společník, móda pro mladé. Ty růžové ne, ale tyhle zelené s nabíráním u krku a se širokou šerpou, to bude to pravé pro Susan na dýchánek o vánočních prázdninách. Prosinec… Vánoce…
To bylo to nejlepší, to byl vrchol domácí radosti. Jakmile paní Ellisová zahlédla před květinářstvím první malé stromky a oranžové krabice s datlemi za výlohou u hokynáře, srdce jí radost poskočilo. Ode dneška za tři týdny bude Susan doma. Smích a povídání. Pokývnutí hlavou mezi ní a Grace. Tajuplné úsměvy. Skrytě balné dárečky.
A pak je najednou po všem, jako když praskne nafouknutý balon; papírová stuha, drobná překvapení i dárky, tak pečlivě vybírané, jsou odhozeny stranou. Ale nevadí. Stálo to za to. Paní Ellisová pohlédne na spící Susan s panenkou v náručí, ztlumí světlo a odplíží se do vlastní postel, utahaná, vyčerpaná. Na jejím nočním stolku stojí panenka na vejce, Susanina ve spěchu spíchnutá školní práce. Paní Ellisová nikdy nejedla vařená vejce, ale, jak prohodila ke Grace, v tom slepičím oku je takový záblesk; je to moc šikovně udělané.
Horečné tempo Nového roku. Cirkus, pantomima. Paní Ellisová pozorovala Susan, nikdy se nedívala na účinkující. „Měla byste ji vidět, jak se směje, když tuleň fouká do trumpety; nikdy dřív jsem nepoznala dítě, které se takhle dovede radovat.“
A jak se odlišovala při různých oslavách, v zelených šatečkách, se světlými vlásky a modrýma očima. Ostatní děti byly takové neohrabané. Nemotorná tělíčka a velká, beztvará ústa. „A ona řekla ,Děkuji vám za krásné odpoledne’, když jsme odcházely, a to bylo víc, než udělala většina z nich. A vyhrála při škatule, hejbejte se.“
Přišly ovšem i zlé chvíle. Neklidné noci, červené tváře, bolest v krku, teplota třicet devět stupňů. Třesoucí se ruce na telefonu. Lékařův uklidňující hlas. A jeho kroky na schodech, klidný spolehlivý člověk. „Raději uděláme výtěr, pro všechny případy.“ Výtěr? Znamenalo to záškrt, spálu? Malá postavička snášená dolů, zabalená v přikrývkách, sanitka, nemocnice.
Díky Bohu, ukázalo se, že je to jen katar hrtanu. Je toho kolem spousta. Příliš mnoho dýchánků, nechte ji pár dní v klidu. Ano, pane doktore, ano. Úleva z hrozné úzkosti, a pak znou a znovu bez přestávky číst Susan z její dětské ročenky, příběh za příběhem, strašné a otřepané, „a tak Nicky Nod nakonec přece ztratil svůj poklad, a to mu patřilo, že ano, děti?“
„Všechno pomine,“ pomyslela si paní Ellisová, „radost, i bolest, štěstí i utrpení. Myslím, že mí přátelé by řekli, že vedu nudný život, příliš jednotvárný, ale já jsem za něj vděčná a jsem spokojená; i když někdy cítím, že jsem nepodnikal vše, co je v lidských silách, pokud jde o chudáka Wilfreda – nebylo lehké s ním vyjít, naštěstí Susan jeho povahu nezdědila – aspoň věřím, že jsem uspěla v tom, že Susan má šťastný domov.“

Daphe du Maurier, Milenec aj. povídky

Komentáře čtenářů

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.032 s

Jméno:		Email:
Nadpis:
Komentář:
Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům: Jaký je součin tří a čtyř?

Autorský web

Nejčtenější za 14 dní

Spolupracujeme

Spisovatelská inspirace

Komentáře čtenářů

Několik posledních článků v rubrice Próza