Zatímco někteří diváci hodnotí Kaiserův výkon v roli hlavní postavy jako úžasný, já si myslím, že ve filmu nějak nebylo moc co hrát, neboť hlavní postava v podstatě celou dobu jenom zamračeně čumí. Jinak nic neříká, výraz v tváři se v podstatě moc nemění. Působí zachmuřeně už předtím, než má důvod být skutečně naštvaný, takže tam nijak zvláštní rozdíl necítím. Postava je to velmi nesympatická a po pravdě jí díky tomu kladný vztak k přírodě opěvovaný Čapkovými slovy ani nijak nevěřím. Každý krok i úkon hlavního hrdiny působí spíš jako rutina. Síla zvyku. Otrávenost životem. Ale rozhodně z ní, ani na samém začátku, nečiší pozitivní přístup či láska. (Zkuste si vypnout zvuk...)

Celý příběh popisuje skutečnou kauzu osoby, jemuž způsobil nový soused, majitel zámku, mnho příkoří, aby ho vyštval z vlastního domu - nejprve chce jeho pozemek odkoupit, aby rozšířil svůj, potom mu zatarasí cestu, způsobuje mu škody na majetku a nakonec i fyzické škody na těle. Poškozený se přitom vůbec nebrání, vlastně ani nemůže, nechce-li oplácet stejně, takže jen tiše trpí, snáší všechna příkoří a pokouší se celkem zbytečně dopomoci nějaké spravedlnosti.

Ačkoliv příběh přináší velmi bolavé, šokující a také důležité poselství, což mám obvykle velice ráda, tento film mě nepřesvědčil. V srdci mi dokonce zůstal ošklivý pocit, že tady byla krásná Čapkova kniha plná úžasně barvitých emocí zprzněna a zneužita k něčemu odporně nízkému a nechutnému. Je možné, že jako obdivovatel a fanoušek Čapka hodnotím film až příliš tvrdě, bohužel je odpor jediná emoce, kterou ve mně celý snímek vyvolal. K Čapkovým citátům by se ovšem hodila skutečná oslava života, zatímco k tomuto příběhu by seděla sice hořká, ale skutečně vtipně udělaná satira.

Moje hodnocení: * 
(A tuto jedinou hvězdu dostávají právě Čapkovy citáty, které se ovšem k hlavní postavě ani příběhu vůbec nehodí. Jeden cíp hvězdy za unikátní filmové zpracování, neboť hlavní postava nemluví, takže konstrukce je to zajímavá.)