ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 16.1.2026, svátek má
Ctirad
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalJeden krtek jaro neděláDisney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITJak vypadal typický Foglarův tábor?Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deníkRukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o Řípu
Vojna spíše na baterky
11.11.2024 Ivo Fencl Společnost
Režim zpřed roku 89 dojel na víc věcí. Jednou je samovolný přechod na imitování. Vědomé imitování, samozřejmě; nevědomky či bezděčně se nic imitovat nedá. Vždycky víte, co děláte opravdu a co je hra, ať už společenská nebo číkoli.
Některé věci, a zvykli jsme si, připouštíme jen jako kolektivně tolerovaný rituál, ačkoli tušíme, že by se nevyvrbily bez domluvy všech, kteří řeknou, že ta věc není nahatá.
Semo tamo aktuálně zazní, že by se mohla-měla obnovit vojenská služba, a to povinná. Sice téma nespočívá přímo na stole, ale… Zcela věřím, že to je reálné. Na druhou stranu… Pořád vidím ty konce. Já je zažil. A mnozí spolu se mnou. Zvrtlo se to. A věřím profesionální armádě, nicméně už nevytěsním vizi socialistické vojny let 1986-1988, jak jsem ji prodělal. Absurdní, skoro úplně zbytečnou a často fungující jako divadlo, na které se dívají ze sousedního lešení zedníci…
Ale současně nepopírám, že jsem získal - jako absolvent poddůstojnické školy v zasněžených Tatrách - dobrou fyzičku. Nijak nás nešetřili. Nemám právo říct, jestli ze mě udělali mí nadřízení Coural a Marek chlapa, jak zní známé klišé, ale částečně určitě ano. Ale…
Následoval přesun vlakem do jedněch českých kasáren, která nebudu jmenovat, a za zbytek vojny se veškeré klady školy v Breznu rozplynuly v dým. Mou vlastní vinou? Tu možnost odmítám. Jste jednou součástí kolektivu, a když si kolektiv na vojnu pouze hraje a nikomu to nevadí, přijde konec. A před koncem marast a všeobecné švejkování. Jistě, udržovalo se „to“ v chodu, ale jako Potěmkinovy vsi. Jako imitace. Bojeschopná jednotka jsme nebyli.
Souhlasím, že možná vnímám až moc pesimisticky, ale nechme stranou výjimky. Obecně platilo, co říkám, a tady je pár vzpomínek. Nejsou vůbec zavádějí, ale pozor, souběžně s pitomým peklem se nevzdaly krás.
Začnu cvičnými střelbami, jichž jsem se účastnil. Dorazily jsme na okraj lesů a Kanóny byly vsazeny do tzv. palpostů. Počasí nám přálo, a tedy žádné bahno. Začínalo léto a byl jsem zvědavý (vždyť mi bylo jen něco přes dvacet), co bude. Mělo se pálit ostrými. Příjemně jsme se pro ten účel utábořili na onom okraji borového lesa, a protože se dál a dál nic nedělo, slezl jsem s knihou od Thompsona Setona po stráni kus pod dělo a zakryt kamenem začal číst o veverce. „Kdyby něco, zavolej,“ řekl jsem služebně mladšímu kolegovi a louskal zálesáka celý den. Sice poměrně pomalu, pouze tři krátké setonovky jsem zvládl, ale… Ano, pronikly mi do osrdí spolu s paprsky sluníčka a do morku kostiček, co tam ve mně ležely, navždycky.
Jen kousíček ode mě zalehli také vojáci jiné části Československé armády a jen chvíli jsem měl nutkání tam zajít a poklábosit. Nikdo by mi asi nezabránil to udělat. Klid… Mír… Jenže jsem se začetl.
Teprve za pár dní mi přišel - už do kasáren - dopis od kamaráda Františka Bláhy, tj. někdejšího spolužáku z gymnázia, a hle a hu, koukám, on se, vůl, válel proti mému ležení. Právě tehdy. A nezašel. Ve stejný čas. My se mohli setkat! Jedinkrát za vojnu! A my si místo toho jen dál posílali dopisy. Vždy si na ten absurdní moment vzpomenu. A na to, že mě nikdo od raníčka do tmy nehledal a žádný nadřízený nepostrádal. Po nějaké době jsme to v těch lesích zase zabalili a vrátili se. Od Setona do kasáren. Nejinak proběhlo cvičení alias střelby ostrými. Ale jistě, já neříkám, že to takhle fungovalo totálně! Možná, že se střílelo jen kus dál. Určitě jsem ale nic neslyšel a hluchý jsem nebyl; jen jako pařez. Ale to i pod vlivem ostatních. A psal se, ano, rok 1987.
Druhá příhoda je spojena s pivem. Něco se muselo slavit, už nechápu co. Takzvaní „mladí“ byli tudíž vysláni protipředpisově do města a koupili slušné množství piva. Jak ho dostali přes vrátnici, kde hlídal „dévéťák“? To už netuším. Ale pivo bylo a pilo se a odhalení taky přišlo, takže došlo na mimořádný pondělní nástup na nádvoří před budovou s ubikacemi. Major S. si čepici hodně zvrátil dozadu za krk a chodil vítězně okolo nás a vybraní chlapci postupně lili pivo z láhví do záhonu u kraje kasáren. Hned za ohradou pracovali zrovna na nějaké budově a tohle si ujít věru nenechali. Ustrnuli na lešení. Někteří se bavili a další jenom smutně na ono mizející, vsakující se pivo hleděli. A trest?
Nemohl být velký, protože si ho nevybavuji.
Přišel tam taky kluk, kterého asi vůbec neměli odvádět. Přesto prošel. Byl mezi námi. Ale cítil se jako ve vězení a nemohl pochopit, že využíváme i „leháro“. Unikl na nehlášenou vycházku a ta byla spojena - vedle chlastu - s nočním koupáním. Kluci ho v rybníku - u zámku K. - prostě zapomněli, takže se, chudák, utopil. Věc se vyšetřovala, nesu jen část viny a tyto útěky „přes“ dozorčí stolek byly přece normou. Neměl jsem šanci tomu zabránit. Major se mnou pak hovořil a myslel jsem si, že jsem kdovíjak „chytrej“, když mu do očí povídám: „Pane majore, já uznávám chybu a neměl jsem to dopustit. Bylo to, jak se tomu říká? Falešný kamarádství.“ Tím byl případ uzavřen a malá dohra se odehrála ve výstrojním skladě, kam si nás zavolal skladník, který měl, už nevím proč, písemnou výpověď jistého jelimana, který se s utopeným stýkal víc než my. Pamatuji dosud důležitost skladníkova výrazu (přísně tajné, ale já smím), když ze statě předčítal přepis dialogu mezi majorem a tím jednodušším chlapcem. Major: „A taky jste se - místo sobotní dopolední práce - ukryli na korbě vétřiesky. Oba. A tam jste spali?“ „Ne.“ „Co jste tam tedy prováděli? Vy jste tam byli sami?“ „Jo.“ „Měli jste pohlavní styk?“ „Ano.“ A tady se dostávám k poslední části vzpomínek na vysokou účelnost Československé armády, jak jsem ji aspoň já vypozoroval. Vždycky jsem se považoval za heterosexuála a taky jím jsem, nicméně vám na vojně může být asi jako na moři a po několika měsících vám také začne připadat divné, kde je údajných pět procent. Protože nejméně tenkrát se o zhruba pěti procentech gayů v populaci už směle hovořilo. A protože odvedli takřka každého, kde tedy, hergot, jsou? Tak jsem se neptal, ale asi jenom proto, že mě nikdy nikdo neoslovil v tomto směru, a jenom občas jsem vycítil, že asi ten či onen kolega cosi specifického vnímá a možná se mezi ním a kýmsi dalším někde v kanceláři něco děje.
Jenže jsem si četl a psal pořád dopisy, kde jsem líčil spousty jiných detailů. Mám jich balík, jenže o vojně už psal každý, takže prr. A pořád jsem se neflákal a byl oblíben. Ale jsem, přiznávám, někdy jen onen padouch, který ty druhé využívá jako ozvučnou desku; takže si pamatuji na spousty a spousty kluků, kteří mě očividně měli rádi a svěřovali se mi dokonce za nocí skoro se vším, ale já byl v jejich společnosti možná dobrý kecal, ale taky jako psí čumák.
Co vám pánbůh nenadělil, nenajdete, ale byl mi - přece jen - trochu sympatičtější jeden z mých druhů, jehož jméno změním. Říkejme mu Radek Váša.
Zase jednou jsme s „praporem“ vyjeli do terénu, ačkoli teď bez kanónů, a ubytovali se ve srubu v tom nejkrásnějším lese. A proč? Co se mělo dělat v této civilům zapovězené vojenské zóně? Nemám sebemenší páru. Mně to bylo jedno. Vím jen, že byl vždycky ráno v osm nástup a každý se hlásil, ale jinak nás nikdo moc nehledal celý boží den. Ani nezaměstnával. Jednou jsem na ten nástup nepřišel, prostě mi nedošlo, že tam říkám ZDE, a tak mě malá četa hledala v lese. A našli. Ryze náhodou. Četař mi lál, ale důstojník byl spokojen. Neutopil jsem se a neujel ani za děvčaty. Žádné výtky z jeho strany. A tak jsme žili a jen pár lidí vždycky chodilo do stráže do jakéhosi objektu - asi půl kilometru od srubu. Na mě a Vášu to vyšlo pomalu poslední den. Spali jsme v tom srubu jako koťata všichni vedle sebe a každý chtěl být vedle někoho, kdo baví. Byl jsem bavič a Vášu nedal a on mě taky ne.
Šli jsme tu předposlední noc hlídat objekt, což byla další totální formalita. Měli jsme samopaly, samozřejmě, ale bez nábojů, a jeden z nás směl spát jednu část noci a druhý druhou. Takže jsme si s Vášou hodili korunou a já se ocitl na chodbičce sám, zatímco on kdesi chrápal. Popravdě, kdybych nebyl blbý, také bych si lehl. Ale já skutečně hlídal! Byla to koneckonců jen jedna noc a nechci nic rozebírat, ale byl jsem tím asi tak po týdnu prvně sám.
V určitou chvíli jsem Radka vzbudil a usnul jako špalek, zlaté mládí. Zda i on v chodbičce tak dobře hlídal NIC, nevím, ale ráno jsme šli společně ke srubu. Vlastně ne. A tím se dostávám k meritu vtipu. Jak jsem byl mladý a blbý, tak jsem byl aspoň vnímavý a neuniklo mi, že někteří soudruzi mi očividně závidějí, že si to na „noční“ sypu právě s Vášou. On byl pěkný kluk a někdo i žárlil. Vytušil jsem, proč se ošívají, a měl ze všeho po právu leda legraci.
Až ráno mě, kdo ví proč, přešla. Ráno je občas všecko jiné. Představil jsem si, že jdeme s Radkem mezi borovičkami a přicházíme bok po boku ke srubu jako bratři - a všichni nás vyhlížejí. Najednou mi to, a to dnes absolutně nechápu, začalo připadat jako trapas, nu, a udělal jsem největší hovadinu, co udělat šla. Vymyslel jsem si absurdní výmluvu, už nevím jakou, a sice rovněž mířil rovně k našemu plochému srubu, ale sám; asi tak padesát metrů od Radka. Přišli jsme tím pádem ze stráže paralelně a s mezerou. He! Taky vám připadá, že to bylo ve výsledku daleko podezřelejší? Působilo to, jako bychom se v noci vzájemně urazili a jako by se mezi námi něco stalo. Že by se někdo někoho pokusil znásilnit? Jenže to byla jen chvíle a my došli a svezli se na kavalce mezi ostatní a samozřejmě vedle sebe a zábava pokračovala a už jsem se Radkovi společnosti ani náhodou nebál. Tu chvíli ano. Těch vzpomínek z Československé armády vlastním na papíře na sta, ale ani jedné by se západní nepřátelé nelekli! Závěrem se pouze omlouvám všem starším, kteří prožili - někdy v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých - skutečně vojnu. I jako ten řemen. Mě minula.
Drama z vojenského života napsal i Václav Havel a zde je pětiminutová ukázka z jeho geniální úpravy: Divadlo Sklep - Mlýny
Semo tamo aktuálně zazní, že by se mohla-měla obnovit vojenská služba, a to povinná. Sice téma nespočívá přímo na stole, ale… Zcela věřím, že to je reálné. Na druhou stranu… Pořád vidím ty konce. Já je zažil. A mnozí spolu se mnou. Zvrtlo se to. A věřím profesionální armádě, nicméně už nevytěsním vizi socialistické vojny let 1986-1988, jak jsem ji prodělal. Absurdní, skoro úplně zbytečnou a často fungující jako divadlo, na které se dívají ze sousedního lešení zedníci…
Ale současně nepopírám, že jsem získal - jako absolvent poddůstojnické školy v zasněžených Tatrách - dobrou fyzičku. Nijak nás nešetřili. Nemám právo říct, jestli ze mě udělali mí nadřízení Coural a Marek chlapa, jak zní známé klišé, ale částečně určitě ano. Ale…
Následoval přesun vlakem do jedněch českých kasáren, která nebudu jmenovat, a za zbytek vojny se veškeré klady školy v Breznu rozplynuly v dým. Mou vlastní vinou? Tu možnost odmítám. Jste jednou součástí kolektivu, a když si kolektiv na vojnu pouze hraje a nikomu to nevadí, přijde konec. A před koncem marast a všeobecné švejkování. Jistě, udržovalo se „to“ v chodu, ale jako Potěmkinovy vsi. Jako imitace. Bojeschopná jednotka jsme nebyli.
Souhlasím, že možná vnímám až moc pesimisticky, ale nechme stranou výjimky. Obecně platilo, co říkám, a tady je pár vzpomínek. Nejsou vůbec zavádějí, ale pozor, souběžně s pitomým peklem se nevzdaly krás.
Začnu cvičnými střelbami, jichž jsem se účastnil. Dorazily jsme na okraj lesů a Kanóny byly vsazeny do tzv. palpostů. Počasí nám přálo, a tedy žádné bahno. Začínalo léto a byl jsem zvědavý (vždyť mi bylo jen něco přes dvacet), co bude. Mělo se pálit ostrými. Příjemně jsme se pro ten účel utábořili na onom okraji borového lesa, a protože se dál a dál nic nedělo, slezl jsem s knihou od Thompsona Setona po stráni kus pod dělo a zakryt kamenem začal číst o veverce. „Kdyby něco, zavolej,“ řekl jsem služebně mladšímu kolegovi a louskal zálesáka celý den. Sice poměrně pomalu, pouze tři krátké setonovky jsem zvládl, ale… Ano, pronikly mi do osrdí spolu s paprsky sluníčka a do morku kostiček, co tam ve mně ležely, navždycky.
Jen kousíček ode mě zalehli také vojáci jiné části Československé armády a jen chvíli jsem měl nutkání tam zajít a poklábosit. Nikdo by mi asi nezabránil to udělat. Klid… Mír… Jenže jsem se začetl.
Teprve za pár dní mi přišel - už do kasáren - dopis od kamaráda Františka Bláhy, tj. někdejšího spolužáku z gymnázia, a hle a hu, koukám, on se, vůl, válel proti mému ležení. Právě tehdy. A nezašel. Ve stejný čas. My se mohli setkat! Jedinkrát za vojnu! A my si místo toho jen dál posílali dopisy. Vždy si na ten absurdní moment vzpomenu. A na to, že mě nikdo od raníčka do tmy nehledal a žádný nadřízený nepostrádal. Po nějaké době jsme to v těch lesích zase zabalili a vrátili se. Od Setona do kasáren. Nejinak proběhlo cvičení alias střelby ostrými. Ale jistě, já neříkám, že to takhle fungovalo totálně! Možná, že se střílelo jen kus dál. Určitě jsem ale nic neslyšel a hluchý jsem nebyl; jen jako pařez. Ale to i pod vlivem ostatních. A psal se, ano, rok 1987.
Druhá příhoda je spojena s pivem. Něco se muselo slavit, už nechápu co. Takzvaní „mladí“ byli tudíž vysláni protipředpisově do města a koupili slušné množství piva. Jak ho dostali přes vrátnici, kde hlídal „dévéťák“? To už netuším. Ale pivo bylo a pilo se a odhalení taky přišlo, takže došlo na mimořádný pondělní nástup na nádvoří před budovou s ubikacemi. Major S. si čepici hodně zvrátil dozadu za krk a chodil vítězně okolo nás a vybraní chlapci postupně lili pivo z láhví do záhonu u kraje kasáren. Hned za ohradou pracovali zrovna na nějaké budově a tohle si ujít věru nenechali. Ustrnuli na lešení. Někteří se bavili a další jenom smutně na ono mizející, vsakující se pivo hleděli. A trest?
Nemohl být velký, protože si ho nevybavuji.
Přišel tam taky kluk, kterého asi vůbec neměli odvádět. Přesto prošel. Byl mezi námi. Ale cítil se jako ve vězení a nemohl pochopit, že využíváme i „leháro“. Unikl na nehlášenou vycházku a ta byla spojena - vedle chlastu - s nočním koupáním. Kluci ho v rybníku - u zámku K. - prostě zapomněli, takže se, chudák, utopil. Věc se vyšetřovala, nesu jen část viny a tyto útěky „přes“ dozorčí stolek byly přece normou. Neměl jsem šanci tomu zabránit. Major se mnou pak hovořil a myslel jsem si, že jsem kdovíjak „chytrej“, když mu do očí povídám: „Pane majore, já uznávám chybu a neměl jsem to dopustit. Bylo to, jak se tomu říká? Falešný kamarádství.“ Tím byl případ uzavřen a malá dohra se odehrála ve výstrojním skladě, kam si nás zavolal skladník, který měl, už nevím proč, písemnou výpověď jistého jelimana, který se s utopeným stýkal víc než my. Pamatuji dosud důležitost skladníkova výrazu (přísně tajné, ale já smím), když ze statě předčítal přepis dialogu mezi majorem a tím jednodušším chlapcem. Major: „A taky jste se - místo sobotní dopolední práce - ukryli na korbě vétřiesky. Oba. A tam jste spali?“ „Ne.“ „Co jste tam tedy prováděli? Vy jste tam byli sami?“ „Jo.“ „Měli jste pohlavní styk?“ „Ano.“ A tady se dostávám k poslední části vzpomínek na vysokou účelnost Československé armády, jak jsem ji aspoň já vypozoroval. Vždycky jsem se považoval za heterosexuála a taky jím jsem, nicméně vám na vojně může být asi jako na moři a po několika měsících vám také začne připadat divné, kde je údajných pět procent. Protože nejméně tenkrát se o zhruba pěti procentech gayů v populaci už směle hovořilo. A protože odvedli takřka každého, kde tedy, hergot, jsou? Tak jsem se neptal, ale asi jenom proto, že mě nikdy nikdo neoslovil v tomto směru, a jenom občas jsem vycítil, že asi ten či onen kolega cosi specifického vnímá a možná se mezi ním a kýmsi dalším někde v kanceláři něco děje.
Jenže jsem si četl a psal pořád dopisy, kde jsem líčil spousty jiných detailů. Mám jich balík, jenže o vojně už psal každý, takže prr. A pořád jsem se neflákal a byl oblíben. Ale jsem, přiznávám, někdy jen onen padouch, který ty druhé využívá jako ozvučnou desku; takže si pamatuji na spousty a spousty kluků, kteří mě očividně měli rádi a svěřovali se mi dokonce za nocí skoro se vším, ale já byl v jejich společnosti možná dobrý kecal, ale taky jako psí čumák.
Co vám pánbůh nenadělil, nenajdete, ale byl mi - přece jen - trochu sympatičtější jeden z mých druhů, jehož jméno změním. Říkejme mu Radek Váša.
Zase jednou jsme s „praporem“ vyjeli do terénu, ačkoli teď bez kanónů, a ubytovali se ve srubu v tom nejkrásnějším lese. A proč? Co se mělo dělat v této civilům zapovězené vojenské zóně? Nemám sebemenší páru. Mně to bylo jedno. Vím jen, že byl vždycky ráno v osm nástup a každý se hlásil, ale jinak nás nikdo moc nehledal celý boží den. Ani nezaměstnával. Jednou jsem na ten nástup nepřišel, prostě mi nedošlo, že tam říkám ZDE, a tak mě malá četa hledala v lese. A našli. Ryze náhodou. Četař mi lál, ale důstojník byl spokojen. Neutopil jsem se a neujel ani za děvčaty. Žádné výtky z jeho strany. A tak jsme žili a jen pár lidí vždycky chodilo do stráže do jakéhosi objektu - asi půl kilometru od srubu. Na mě a Vášu to vyšlo pomalu poslední den. Spali jsme v tom srubu jako koťata všichni vedle sebe a každý chtěl být vedle někoho, kdo baví. Byl jsem bavič a Vášu nedal a on mě taky ne.
Šli jsme tu předposlední noc hlídat objekt, což byla další totální formalita. Měli jsme samopaly, samozřejmě, ale bez nábojů, a jeden z nás směl spát jednu část noci a druhý druhou. Takže jsme si s Vášou hodili korunou a já se ocitl na chodbičce sám, zatímco on kdesi chrápal. Popravdě, kdybych nebyl blbý, také bych si lehl. Ale já skutečně hlídal! Byla to koneckonců jen jedna noc a nechci nic rozebírat, ale byl jsem tím asi tak po týdnu prvně sám.
V určitou chvíli jsem Radka vzbudil a usnul jako špalek, zlaté mládí. Zda i on v chodbičce tak dobře hlídal NIC, nevím, ale ráno jsme šli společně ke srubu. Vlastně ne. A tím se dostávám k meritu vtipu. Jak jsem byl mladý a blbý, tak jsem byl aspoň vnímavý a neuniklo mi, že někteří soudruzi mi očividně závidějí, že si to na „noční“ sypu právě s Vášou. On byl pěkný kluk a někdo i žárlil. Vytušil jsem, proč se ošívají, a měl ze všeho po právu leda legraci.
Až ráno mě, kdo ví proč, přešla. Ráno je občas všecko jiné. Představil jsem si, že jdeme s Radkem mezi borovičkami a přicházíme bok po boku ke srubu jako bratři - a všichni nás vyhlížejí. Najednou mi to, a to dnes absolutně nechápu, začalo připadat jako trapas, nu, a udělal jsem největší hovadinu, co udělat šla. Vymyslel jsem si absurdní výmluvu, už nevím jakou, a sice rovněž mířil rovně k našemu plochému srubu, ale sám; asi tak padesát metrů od Radka. Přišli jsme tím pádem ze stráže paralelně a s mezerou. He! Taky vám připadá, že to bylo ve výsledku daleko podezřelejší? Působilo to, jako bychom se v noci vzájemně urazili a jako by se mezi námi něco stalo. Že by se někdo někoho pokusil znásilnit? Jenže to byla jen chvíle a my došli a svezli se na kavalce mezi ostatní a samozřejmě vedle sebe a zábava pokračovala a už jsem se Radkovi společnosti ani náhodou nebál. Tu chvíli ano. Těch vzpomínek z Československé armády vlastním na papíře na sta, ale ani jedné by se západní nepřátelé nelekli! Závěrem se pouze omlouvám všem starším, kteří prožili - někdy v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých - skutečně vojnu. I jako ten řemen. Mě minula.
Drama z vojenského života napsal i Václav Havel a zde je pětiminutová ukázka z jeho geniální úpravy: Divadlo Sklep - Mlýny
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Jeden krtek jaro nedělá
Proč přidat do kávy olivový olej?
Rukověť pro posluchače zpráv
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistou
Hemodialýza v domácím prostředí: Nová naděje pro pacienty s onemocněním ledvin
Když péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevit
Potřeba domácí péče výrazně poroste, mnoho lidí ji přitom stále nevyužívá
Co dělat, když petarda zasáhne oko? Často rozhodují minuty
Na co dát pozor při placení na vánočních trzích v zahraničí?
Vánoce s humorem, jak jinak
Den smutných a opuštěných zvířat
Jako spisovatel je Jiří Macoun vlastně křehký
To nejlepší z Peru: Od Machu Picchu po kaňon Colca
Hlásím: Pokřtěno!
Vánoční dárky z botanické zahrady
Romantická Emma - loupeživý bot
Závislost na sociálních sítích aneb Tvůj život je velké rozhodnutí
Tip na výlet: Rekultivované těžební jámy pod Krušnými horami
Josef Klíma: Tváří v tvář zločinu jako intimní zpověď známého novináře
Vyšebrodský klášter v hledáčku veřejnosti, získal unikátní ocenění
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.