ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 13.12.2024, svátek má
Lucie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Online kurz tvůrčího psaníKráva a kreténJana Slaninová: Něco mi přeletí přes nos a řekne pišMEMENTO MORIListopad Spisovatelská inspirace
Nejčtenější za 14 dní
Ptáci, které krmíme pečivem, umírajíOnline kurz tvůrčího psaníLidé bez dějin jsou prachCo mě v listopadu zaujalo na NetflixuPůlnoc je nejtemnější hodina – jak pro koho...Filmový muzikál ČarodějkaOta Filip jako ten poslední ze starých deníkůFOTOREPORTÁŽ: Lake Nakuru a NaivashaLiška, delfín a špaček: Jak letouny Aero získaly svá zvířecí jménaListopadové literární poklady Po stopách židovské obce v Plzni: Od založení po šlojířeI advent může být hořký...
Ukrajinské pohádky
25.11.2024 Ivo Fencl Literatura
Už víc let tomu je, co se v příloze jistých novin věnoval David Lancz ukrajinské variantě Perníková chaloupky, aniž si bral (ohledně právě válčící země) servítky. „Ivánka a Mařenku šťastný konec nečeká, tak jako u nás, a najdou chalupu plnou loupežníků. Jeden si Mařenku rovnou vezme a přiměje ji, aby bratra propíchla vidlemi.“
Tolik horor, ale teď skutečnost. V ní nejsou ukrajinské báchorky ani o píď brutálnější, nežli naše či ty ruské či německé od Wilhelma Hauffa (Hospoda ve Spessartu), anebo další německé od skvělých bratří Grimmů.
Na Ukrajině se pouze nějak nedostalo času k tomu, aby staré a krvavé verze pohádek učesali. V jiných zemí ten čas byl... a koneckonců, i ta Božena Němcová vypráví pěkné krváky, ale ani si to už neuvědomujeme.
Naštěstí vedle kruťáren všude po světě narážíme i na příběhy rozesmávající a přívětivé; jak to znám i z - Miroslavem Vášou ilustrované - knihy Zlatý střevíček, vydané roku 1970 Lidovým nakladatelstvím s podtitulem Ukrajinské lidové pohádky.
Z původních originálů převyprávěla příběhy do češtiny Ludmila Zilynská a celkem jde o jedenačtyřicet pohádek košatících se solidně i bujaře. Které to jsou?
Mj. Slaměný býček, Pán z Kocourova, Válka psa s vlkem, Kulihrášek, Kulhavá kachnička, Ach, O pravdě a křivdě, Tři bratři a omlazující voda, Hladoleti, Nešťastný Danylo, Kobylí hlava, Uhodila kosa na kámen, Jak cikán sekal louku, O dědkovi, který chodil do školy a Proč je v moři tolik vody.
Mé oblíbené Hladolety obdařil (jednooký) výtvarník Miroslav Váša (1920-1996) fascinujícím rejem dlouhovlasých, rozčepýřených pidimužíků odporně zelené barvy, úplně nahatých, a vypráví se, že žili bratři, bohatý a chudý, přičemž nikoli chuďas pracháči, ale bohatý chudému záviděl. Co? Že má děti.
Jednou v neděli hrál ten chudý doma všem jako obvykle na housle a najednou kouká, spolu s jeho drobotinou všude rejdí-tančí divné, vychrtlé bytůstky, co vylezly zpod pece. Hladoleti. A ó, chudák měl rovnou jasno, a kdyby to jen bylo v životě tak strašně jednoduché: do jeho chalupy zatáhli bídu oni. A tak těm hladoletům navrhl, aby si vlezli do sudu, a zatloukl nad nimi víko. Sud vezl do bažiny a koukejme, hospodářství zničehonic vzkvétalo a jinak prostomyslný chlapík ani neuviděl důvod, proč se bratru nepřiznat, jak se z bídy vykroutil. Ten zlý bratr sud vyhrabal, když se nikdo nedíval, a hladolety vyslal, odkud přišly. Jenže byl taky poněkud hloupý a nepochodil. Potvory se nenechaly navigovat a jako přitahované kouzelným magnetem šly za padouchem, který je osvobodil, a jenom za ním. Usadily se taky pod pecí a za chvíli byl majitel statku největší chudák široko daleko. Zda mu bratr pomohl? To pohádka už neříká a trochu je podobná Erbenovu příběhu Bída.
Ale Ukrajinci vykládali i parafráze příhod Kocourkovských konšelů. Anebo to byli - v Anglii - Gothamští. Jednomu takovému se prostě přestal líbit rybník na návsi, a že ani nemůže být dost dobrý pro voly; takže hnal prutem vlastní voly k Černému moři a pochopitelně odsud vodu nepili. Pošli. Statkář to nechápal, dokud neochutnal. „Tak proto je jí v moři tolik,“ povídá poté onen mudřec. „Nikdo ji nechce!“ Tolik veselá historka, ale v šesti letech mě bavívala i „právní“ báchorka o dědkovi ve škole.
„To jste se trochu zpozdil,“ povídají mu, když tam došel (vzhledem k jeho věku), a tak ze školy horempádem utekl. Ale již nazítří měli chytrolína ve třídě podruhé a prý. „Přivstal jsem si, když jste včera povídali, že jsem se zpozdil.“ Zase tedy dědka vyhodili a on cestou domů zakopl božím přičiněním o plný váček peněz. Měl ho odnést na patřičný úřad, říká pohádka, nicméně to neudělal a s bábou vše roztáčeli. Jak, se nevypráví, ale náhle žili na noze tak vysoké, jako je ta kuří z jiné pohádky. Jenže ta husa manžela udala a na úřad se hlásil jistý pán, který prý váček skutečně vytrousil; takže soud na dědu ostře dotíral, kdy peníze našel.
„Když jsem chodil do školy,“ stačilo to říct a moudrý soudce pánovu žalobu zamítl. Podobnou pohádku, řekl bych, nemáme.
A Kulhavá kachnička? Je něco jako Hvízdavý Dan od Maxe Branda, avšak značně jinak.
V lese černém objevila kachnu bezdětná babka a kačena měla zlomenou nohu. Opatrně ji nesli ještě s dědečkem domů a udělali jí doma náhradní hnízdo. Šli na houby, a když se vrátili, žasli. Poklizeno, navařeno. Nazítří velmi brzy zase vyrazili do lesů, a když se vrátili, opět bylo navařeno a pohádka úplně konkrétně líčí, co. Do detailu. I ptali se staříci na záhadu sousedů a sousedi řekli: „Viděli jsme děvče. Neslo vodu od studně. Hezké bylo jako obrázek, ale napadalo na nohu.“
Další den staří dělali, že míří opět do lesa, a schovali se doma. Dívka se objevila a zase zamířila pro vodu. Nenapadlo ty dva nic lepšího, než prázdné hnízdo spálit v peci.
„Zůstala bych u vás nadosmrti,“ řekla jim, „ale hlídali jste; takže teď mi vyrobíte kužel a vřeteno a já počkám na nová křídla.“ Poslechli a krasavice usedla venku na dvoře a předla, a když nad chalupou hlasitě svištělo celé hejno kachen, kejhaly směle směrem do dvora: „Chceš s námi? Chceš?“ Zavolala: „Ráda bych s vámi daleké kraje viděla, ale nemohu, já musím sedět tady. Nemám křídla. Složte se, družky, na sestřičku a shoďte každá po peříčku.“
Poslechly a za nějakou dobu frčelo nad domečkem druhé hejno a taky ono ji lákalo a taky odsud slečna vyškemrala pírka. Konečně se na nebi zjevilo i hejno třetí a dáma alias potenciální vnučka sesbírala i ta úplně nejposlednější potřebná pera, aniž jí v tom jakkoli zabránili. A tu se stala kachnou a fr navždy pryč. Poučení?
Máme asi každému démonu a i ženské uchovat podmínky, které mu vyhovují, a není na místě si lidi přivlastňovat, jako by to byli právoplatní zaměstnanci a členové rodiny.
Tomu normálnějšímu životu na Ukrajině a dokonce prosté prtačině (ševcovině) je bližší jiná ukrajinská báchorka o válce psa a vlka. Je čímsi jako Kocour v botách a k tomu Petrovští, které u nás zveršoval velmi hezky František Hrubín; ale vše opět běží jinudy. Psa Broka ženou zlí lidé do lesů, že nezvládá už hlídat, a tento Brok potká kulhavého vlka a slíbí mu boty; a jelikož se - v hrůze před sežráním - vydává za ševce, potřebuje kůži z vola. A tak prostoduchý, důvěřivý vlk zadáví vola komusi na pastvě a mrtvolu táhne do lesa, kde si Brok vyhradí rovných deset dní na práci. Ale vůbec nic neudělá a desátý den chce dratve. „Bez dratví šít nejde, přece, a na dratve stačí beran.“
„Jakpak to?“
„Z berana prostě vytáhnu žíly a hned bude čím šít.“
I loví ten pitomý vlk berana a má se dostavit ke králi, opravuji, k Brokovi už za pět dní. Jenže vychytralý Brok ještě postrádá štětiny a chce kvůli nim tělo divokého vepře. Dostane ho a boty pro vlka prý budou za šest dní. Ani si přitom ten vlk nevšiml, že pes nerušeně spořádal vola i berana i vepře a přibral tak moc, že pomalu není k poznání. Nu, a kdo se nažere, tomu otrne. „Nestydíš se chodit bos?“ povídá vlčkovi výsměšně. A nic víc. Takže vlk vypoví psovi válku a přichází druhá část mýtu. O pomoc prosí ten zbabělý vlk ještě i medvěda a divokého vepře a zajíce a Brok zatím dokluše do vsi a najme kocoura a kohouta a kačera. Nějak se nevracejí a lesní zvířata prosí zajíce, ať se letí podívat, proč ten zatracený Brok nejde. „Pánové, to bude perné,“ vrací se zajíc a líčí vojsko: „Vpředu pes, za ním někdo s tasenou šavlí (nepoznal kocouří ocas) a čtvrtý dodává na konci odvahu.“ On totiž ten kačer na chvostě vydával cosi jako „tak-tak“.
Když o tom lesní zvířata uslyšela, radši se poschovávala na různá místa, zatímco se armáda usadila pod dubem. A tu kocour zbystřil něco v listí. Zaťal tam drápy a rovnou do vepře, za kterým se leda zaprášilo, zatímco vylekaný kocour letěl po dubu k zenitu a vyplašil v koruně pitomého medvěda, který spadl a zabil se. Vlk to viděl, vzal nohy na ramena a Brok a jeho horda (on vedl takovou podobnou v jednom Burroughsově románu Tarzanovy šelmy i sám Tarzan) se stali vítězi války, aniž sebeméně tušili, že si vepř daleko odtud stýská vlkovi: „Šel po mně ten se šavlí.“ A vlk mu odpovídá: „Ten musí mít nejvíc sil, protože vyletěl na strom jako střela a svrhl dolů ruského medvěda, jako by to byl jenom žalud.“
Skvělý malíř Miroslav Váša jinak ilustroval i dílo Ladislava Mikeše Pařízka a knihy Bubáci, Případ baskervilského psa anebo Tajemný hrad Svojanov. Byl to mistr a vy si knížku sežeňte.
Zlatý střevíček (1969) | Databáze knih (databazeknih.cz)
Naštěstí vedle kruťáren všude po světě narážíme i na příběhy rozesmávající a přívětivé; jak to znám i z - Miroslavem Vášou ilustrované - knihy Zlatý střevíček, vydané roku 1970 Lidovým nakladatelstvím s podtitulem Ukrajinské lidové pohádky.
Z původních originálů převyprávěla příběhy do češtiny Ludmila Zilynská a celkem jde o jedenačtyřicet pohádek košatících se solidně i bujaře. Které to jsou?
Mj. Slaměný býček, Pán z Kocourova, Válka psa s vlkem, Kulihrášek, Kulhavá kachnička, Ach, O pravdě a křivdě, Tři bratři a omlazující voda, Hladoleti, Nešťastný Danylo, Kobylí hlava, Uhodila kosa na kámen, Jak cikán sekal louku, O dědkovi, který chodil do školy a Proč je v moři tolik vody.
Mé oblíbené Hladolety obdařil (jednooký) výtvarník Miroslav Váša (1920-1996) fascinujícím rejem dlouhovlasých, rozčepýřených pidimužíků odporně zelené barvy, úplně nahatých, a vypráví se, že žili bratři, bohatý a chudý, přičemž nikoli chuďas pracháči, ale bohatý chudému záviděl. Co? Že má děti.
Jednou v neděli hrál ten chudý doma všem jako obvykle na housle a najednou kouká, spolu s jeho drobotinou všude rejdí-tančí divné, vychrtlé bytůstky, co vylezly zpod pece. Hladoleti. A ó, chudák měl rovnou jasno, a kdyby to jen bylo v životě tak strašně jednoduché: do jeho chalupy zatáhli bídu oni. A tak těm hladoletům navrhl, aby si vlezli do sudu, a zatloukl nad nimi víko. Sud vezl do bažiny a koukejme, hospodářství zničehonic vzkvétalo a jinak prostomyslný chlapík ani neuviděl důvod, proč se bratru nepřiznat, jak se z bídy vykroutil. Ten zlý bratr sud vyhrabal, když se nikdo nedíval, a hladolety vyslal, odkud přišly. Jenže byl taky poněkud hloupý a nepochodil. Potvory se nenechaly navigovat a jako přitahované kouzelným magnetem šly za padouchem, který je osvobodil, a jenom za ním. Usadily se taky pod pecí a za chvíli byl majitel statku největší chudák široko daleko. Zda mu bratr pomohl? To pohádka už neříká a trochu je podobná Erbenovu příběhu Bída.
Ale Ukrajinci vykládali i parafráze příhod Kocourkovských konšelů. Anebo to byli - v Anglii - Gothamští. Jednomu takovému se prostě přestal líbit rybník na návsi, a že ani nemůže být dost dobrý pro voly; takže hnal prutem vlastní voly k Černému moři a pochopitelně odsud vodu nepili. Pošli. Statkář to nechápal, dokud neochutnal. „Tak proto je jí v moři tolik,“ povídá poté onen mudřec. „Nikdo ji nechce!“ Tolik veselá historka, ale v šesti letech mě bavívala i „právní“ báchorka o dědkovi ve škole.
„To jste se trochu zpozdil,“ povídají mu, když tam došel (vzhledem k jeho věku), a tak ze školy horempádem utekl. Ale již nazítří měli chytrolína ve třídě podruhé a prý. „Přivstal jsem si, když jste včera povídali, že jsem se zpozdil.“ Zase tedy dědka vyhodili a on cestou domů zakopl božím přičiněním o plný váček peněz. Měl ho odnést na patřičný úřad, říká pohádka, nicméně to neudělal a s bábou vše roztáčeli. Jak, se nevypráví, ale náhle žili na noze tak vysoké, jako je ta kuří z jiné pohádky. Jenže ta husa manžela udala a na úřad se hlásil jistý pán, který prý váček skutečně vytrousil; takže soud na dědu ostře dotíral, kdy peníze našel.
„Když jsem chodil do školy,“ stačilo to říct a moudrý soudce pánovu žalobu zamítl. Podobnou pohádku, řekl bych, nemáme.
A Kulhavá kachnička? Je něco jako Hvízdavý Dan od Maxe Branda, avšak značně jinak.
V lese černém objevila kachnu bezdětná babka a kačena měla zlomenou nohu. Opatrně ji nesli ještě s dědečkem domů a udělali jí doma náhradní hnízdo. Šli na houby, a když se vrátili, žasli. Poklizeno, navařeno. Nazítří velmi brzy zase vyrazili do lesů, a když se vrátili, opět bylo navařeno a pohádka úplně konkrétně líčí, co. Do detailu. I ptali se staříci na záhadu sousedů a sousedi řekli: „Viděli jsme děvče. Neslo vodu od studně. Hezké bylo jako obrázek, ale napadalo na nohu.“
Další den staří dělali, že míří opět do lesa, a schovali se doma. Dívka se objevila a zase zamířila pro vodu. Nenapadlo ty dva nic lepšího, než prázdné hnízdo spálit v peci.
„Zůstala bych u vás nadosmrti,“ řekla jim, „ale hlídali jste; takže teď mi vyrobíte kužel a vřeteno a já počkám na nová křídla.“ Poslechli a krasavice usedla venku na dvoře a předla, a když nad chalupou hlasitě svištělo celé hejno kachen, kejhaly směle směrem do dvora: „Chceš s námi? Chceš?“ Zavolala: „Ráda bych s vámi daleké kraje viděla, ale nemohu, já musím sedět tady. Nemám křídla. Složte se, družky, na sestřičku a shoďte každá po peříčku.“
Poslechly a za nějakou dobu frčelo nad domečkem druhé hejno a taky ono ji lákalo a taky odsud slečna vyškemrala pírka. Konečně se na nebi zjevilo i hejno třetí a dáma alias potenciální vnučka sesbírala i ta úplně nejposlednější potřebná pera, aniž jí v tom jakkoli zabránili. A tu se stala kachnou a fr navždy pryč. Poučení?
Máme asi každému démonu a i ženské uchovat podmínky, které mu vyhovují, a není na místě si lidi přivlastňovat, jako by to byli právoplatní zaměstnanci a členové rodiny.
Tomu normálnějšímu životu na Ukrajině a dokonce prosté prtačině (ševcovině) je bližší jiná ukrajinská báchorka o válce psa a vlka. Je čímsi jako Kocour v botách a k tomu Petrovští, které u nás zveršoval velmi hezky František Hrubín; ale vše opět běží jinudy. Psa Broka ženou zlí lidé do lesů, že nezvládá už hlídat, a tento Brok potká kulhavého vlka a slíbí mu boty; a jelikož se - v hrůze před sežráním - vydává za ševce, potřebuje kůži z vola. A tak prostoduchý, důvěřivý vlk zadáví vola komusi na pastvě a mrtvolu táhne do lesa, kde si Brok vyhradí rovných deset dní na práci. Ale vůbec nic neudělá a desátý den chce dratve. „Bez dratví šít nejde, přece, a na dratve stačí beran.“
„Jakpak to?“
„Z berana prostě vytáhnu žíly a hned bude čím šít.“
I loví ten pitomý vlk berana a má se dostavit ke králi, opravuji, k Brokovi už za pět dní. Jenže vychytralý Brok ještě postrádá štětiny a chce kvůli nim tělo divokého vepře. Dostane ho a boty pro vlka prý budou za šest dní. Ani si přitom ten vlk nevšiml, že pes nerušeně spořádal vola i berana i vepře a přibral tak moc, že pomalu není k poznání. Nu, a kdo se nažere, tomu otrne. „Nestydíš se chodit bos?“ povídá vlčkovi výsměšně. A nic víc. Takže vlk vypoví psovi válku a přichází druhá část mýtu. O pomoc prosí ten zbabělý vlk ještě i medvěda a divokého vepře a zajíce a Brok zatím dokluše do vsi a najme kocoura a kohouta a kačera. Nějak se nevracejí a lesní zvířata prosí zajíce, ať se letí podívat, proč ten zatracený Brok nejde. „Pánové, to bude perné,“ vrací se zajíc a líčí vojsko: „Vpředu pes, za ním někdo s tasenou šavlí (nepoznal kocouří ocas) a čtvrtý dodává na konci odvahu.“ On totiž ten kačer na chvostě vydával cosi jako „tak-tak“.
Když o tom lesní zvířata uslyšela, radši se poschovávala na různá místa, zatímco se armáda usadila pod dubem. A tu kocour zbystřil něco v listí. Zaťal tam drápy a rovnou do vepře, za kterým se leda zaprášilo, zatímco vylekaný kocour letěl po dubu k zenitu a vyplašil v koruně pitomého medvěda, který spadl a zabil se. Vlk to viděl, vzal nohy na ramena a Brok a jeho horda (on vedl takovou podobnou v jednom Burroughsově románu Tarzanovy šelmy i sám Tarzan) se stali vítězi války, aniž sebeméně tušili, že si vepř daleko odtud stýská vlkovi: „Šel po mně ten se šavlí.“ A vlk mu odpovídá: „Ten musí mít nejvíc sil, protože vyletěl na strom jako střela a svrhl dolů ruského medvěda, jako by to byl jenom žalud.“
Skvělý malíř Miroslav Váša jinak ilustroval i dílo Ladislava Mikeše Pařízka a knihy Bubáci, Případ baskervilského psa anebo Tajemný hrad Svojanov. Byl to mistr a vy si knížku sežeňte.
Zlatý střevíček (1969) | Databáze knih (databazeknih.cz)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Boj za svobodu, v němž sny končí v plamenech
Česká verze 451 stupňů Fahrenheita
Za svitu měsíce
Už teď jsi mrtvá
Teorie lásky
Půlnoc je nejtemnější hodina – jak pro koho...
Listopadové literární poklady
Lidé bez dějin jsou prach
Syrový průvodce hrdinstvím, zradou a cenou za svobodu
Život pochází ze života
Telegram s adresou svět... jedné dívce
Jenny Colganová: Letní nebe
Po stopách nejtajemnějších knih světa
Dalajlamova kočka: Zákon kočičí přitažlivosti
Vždycky není navěky
Říjen, měsíc ponořený do stránek
Tři zoufalé ženy, co psaly
Čínská válečná historie plná šamanství a opia
Ženy z Cínové hory – silné ženy dokážou velké věci
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.