ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 23.1.2026, svátek má
Zdeněk
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Jeden krtek jaro neděláMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deníkReálný domov bez nároku na dokonalostVáclav Cílek o ŘípuRufus: Mořský dráček, který neuměl plavatKdyž péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevitProč přidat do kávy olivový olej?Mimořádná divadelní spolupráce 6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleVzduch byl modrý nikotinem aneb Sedláčkovina za stoChvála předčítáníSmysl pro emoce, Smysl pro tumor
Ukrajinské pohádky
25.11.2024 Ivo Fencl Literatura
Už víc let tomu je, co se v příloze jistých novin věnoval David Lancz ukrajinské variantě Perníková chaloupky, aniž si bral (ohledně právě válčící země) servítky. „Ivánka a Mařenku šťastný konec nečeká, tak jako u nás, a najdou chalupu plnou loupežníků. Jeden si Mařenku rovnou vezme a přiměje ji, aby bratra propíchla vidlemi.“
Tolik horor, ale teď skutečnost. V ní nejsou ukrajinské báchorky ani o píď brutálnější, nežli naše či ty ruské či německé od Wilhelma Hauffa (Hospoda ve Spessartu), anebo další německé od skvělých bratří Grimmů.
Na Ukrajině se pouze nějak nedostalo času k tomu, aby staré a krvavé verze pohádek učesali. V jiných zemí ten čas byl... a koneckonců, i ta Božena Němcová vypráví pěkné krváky, ale ani si to už neuvědomujeme.
Naštěstí vedle kruťáren všude po světě narážíme i na příběhy rozesmávající a přívětivé; jak to znám i z - Miroslavem Vášou ilustrované - knihy Zlatý střevíček, vydané roku 1970 Lidovým nakladatelstvím s podtitulem Ukrajinské lidové pohádky.
Z původních originálů převyprávěla příběhy do češtiny Ludmila Zilynská a celkem jde o jedenačtyřicet pohádek košatících se solidně i bujaře. Které to jsou?
Mj. Slaměný býček, Pán z Kocourova, Válka psa s vlkem, Kulihrášek, Kulhavá kachnička, Ach, O pravdě a křivdě, Tři bratři a omlazující voda, Hladoleti, Nešťastný Danylo, Kobylí hlava, Uhodila kosa na kámen, Jak cikán sekal louku, O dědkovi, který chodil do školy a Proč je v moři tolik vody.
Mé oblíbené Hladolety obdařil (jednooký) výtvarník Miroslav Váša (1920-1996) fascinujícím rejem dlouhovlasých, rozčepýřených pidimužíků odporně zelené barvy, úplně nahatých, a vypráví se, že žili bratři, bohatý a chudý, přičemž nikoli chuďas pracháči, ale bohatý chudému záviděl. Co? Že má děti.
Jednou v neděli hrál ten chudý doma všem jako obvykle na housle a najednou kouká, spolu s jeho drobotinou všude rejdí-tančí divné, vychrtlé bytůstky, co vylezly zpod pece. Hladoleti. A ó, chudák měl rovnou jasno, a kdyby to jen bylo v životě tak strašně jednoduché: do jeho chalupy zatáhli bídu oni. A tak těm hladoletům navrhl, aby si vlezli do sudu, a zatloukl nad nimi víko. Sud vezl do bažiny a koukejme, hospodářství zničehonic vzkvétalo a jinak prostomyslný chlapík ani neuviděl důvod, proč se bratru nepřiznat, jak se z bídy vykroutil. Ten zlý bratr sud vyhrabal, když se nikdo nedíval, a hladolety vyslal, odkud přišly. Jenže byl taky poněkud hloupý a nepochodil. Potvory se nenechaly navigovat a jako přitahované kouzelným magnetem šly za padouchem, který je osvobodil, a jenom za ním. Usadily se taky pod pecí a za chvíli byl majitel statku největší chudák široko daleko. Zda mu bratr pomohl? To pohádka už neříká a trochu je podobná Erbenovu příběhu Bída.
Ale Ukrajinci vykládali i parafráze příhod Kocourkovských konšelů. Anebo to byli - v Anglii - Gothamští. Jednomu takovému se prostě přestal líbit rybník na návsi, a že ani nemůže být dost dobrý pro voly; takže hnal prutem vlastní voly k Černému moři a pochopitelně odsud vodu nepili. Pošli. Statkář to nechápal, dokud neochutnal. „Tak proto je jí v moři tolik,“ povídá poté onen mudřec. „Nikdo ji nechce!“ Tolik veselá historka, ale v šesti letech mě bavívala i „právní“ báchorka o dědkovi ve škole.
„To jste se trochu zpozdil,“ povídají mu, když tam došel (vzhledem k jeho věku), a tak ze školy horempádem utekl. Ale již nazítří měli chytrolína ve třídě podruhé a prý. „Přivstal jsem si, když jste včera povídali, že jsem se zpozdil.“ Zase tedy dědka vyhodili a on cestou domů zakopl božím přičiněním o plný váček peněz. Měl ho odnést na patřičný úřad, říká pohádka, nicméně to neudělal a s bábou vše roztáčeli. Jak, se nevypráví, ale náhle žili na noze tak vysoké, jako je ta kuří z jiné pohádky. Jenže ta husa manžela udala a na úřad se hlásil jistý pán, který prý váček skutečně vytrousil; takže soud na dědu ostře dotíral, kdy peníze našel.
„Když jsem chodil do školy,“ stačilo to říct a moudrý soudce pánovu žalobu zamítl. Podobnou pohádku, řekl bych, nemáme.
A Kulhavá kachnička? Je něco jako Hvízdavý Dan od Maxe Branda, avšak značně jinak.
V lese černém objevila kachnu bezdětná babka a kačena měla zlomenou nohu. Opatrně ji nesli ještě s dědečkem domů a udělali jí doma náhradní hnízdo. Šli na houby, a když se vrátili, žasli. Poklizeno, navařeno. Nazítří velmi brzy zase vyrazili do lesů, a když se vrátili, opět bylo navařeno a pohádka úplně konkrétně líčí, co. Do detailu. I ptali se staříci na záhadu sousedů a sousedi řekli: „Viděli jsme děvče. Neslo vodu od studně. Hezké bylo jako obrázek, ale napadalo na nohu.“
Další den staří dělali, že míří opět do lesa, a schovali se doma. Dívka se objevila a zase zamířila pro vodu. Nenapadlo ty dva nic lepšího, než prázdné hnízdo spálit v peci.
„Zůstala bych u vás nadosmrti,“ řekla jim, „ale hlídali jste; takže teď mi vyrobíte kužel a vřeteno a já počkám na nová křídla.“ Poslechli a krasavice usedla venku na dvoře a předla, a když nad chalupou hlasitě svištělo celé hejno kachen, kejhaly směle směrem do dvora: „Chceš s námi? Chceš?“ Zavolala: „Ráda bych s vámi daleké kraje viděla, ale nemohu, já musím sedět tady. Nemám křídla. Složte se, družky, na sestřičku a shoďte každá po peříčku.“
Poslechly a za nějakou dobu frčelo nad domečkem druhé hejno a taky ono ji lákalo a taky odsud slečna vyškemrala pírka. Konečně se na nebi zjevilo i hejno třetí a dáma alias potenciální vnučka sesbírala i ta úplně nejposlednější potřebná pera, aniž jí v tom jakkoli zabránili. A tu se stala kachnou a fr navždy pryč. Poučení?
Máme asi každému démonu a i ženské uchovat podmínky, které mu vyhovují, a není na místě si lidi přivlastňovat, jako by to byli právoplatní zaměstnanci a členové rodiny.
Tomu normálnějšímu životu na Ukrajině a dokonce prosté prtačině (ševcovině) je bližší jiná ukrajinská báchorka o válce psa a vlka. Je čímsi jako Kocour v botách a k tomu Petrovští, které u nás zveršoval velmi hezky František Hrubín; ale vše opět běží jinudy. Psa Broka ženou zlí lidé do lesů, že nezvládá už hlídat, a tento Brok potká kulhavého vlka a slíbí mu boty; a jelikož se - v hrůze před sežráním - vydává za ševce, potřebuje kůži z vola. A tak prostoduchý, důvěřivý vlk zadáví vola komusi na pastvě a mrtvolu táhne do lesa, kde si Brok vyhradí rovných deset dní na práci. Ale vůbec nic neudělá a desátý den chce dratve. „Bez dratví šít nejde, přece, a na dratve stačí beran.“
„Jakpak to?“
„Z berana prostě vytáhnu žíly a hned bude čím šít.“
I loví ten pitomý vlk berana a má se dostavit ke králi, opravuji, k Brokovi už za pět dní. Jenže vychytralý Brok ještě postrádá štětiny a chce kvůli nim tělo divokého vepře. Dostane ho a boty pro vlka prý budou za šest dní. Ani si přitom ten vlk nevšiml, že pes nerušeně spořádal vola i berana i vepře a přibral tak moc, že pomalu není k poznání. Nu, a kdo se nažere, tomu otrne. „Nestydíš se chodit bos?“ povídá vlčkovi výsměšně. A nic víc. Takže vlk vypoví psovi válku a přichází druhá část mýtu. O pomoc prosí ten zbabělý vlk ještě i medvěda a divokého vepře a zajíce a Brok zatím dokluše do vsi a najme kocoura a kohouta a kačera. Nějak se nevracejí a lesní zvířata prosí zajíce, ať se letí podívat, proč ten zatracený Brok nejde. „Pánové, to bude perné,“ vrací se zajíc a líčí vojsko: „Vpředu pes, za ním někdo s tasenou šavlí (nepoznal kocouří ocas) a čtvrtý dodává na konci odvahu.“ On totiž ten kačer na chvostě vydával cosi jako „tak-tak“.
Když o tom lesní zvířata uslyšela, radši se poschovávala na různá místa, zatímco se armáda usadila pod dubem. A tu kocour zbystřil něco v listí. Zaťal tam drápy a rovnou do vepře, za kterým se leda zaprášilo, zatímco vylekaný kocour letěl po dubu k zenitu a vyplašil v koruně pitomého medvěda, který spadl a zabil se. Vlk to viděl, vzal nohy na ramena a Brok a jeho horda (on vedl takovou podobnou v jednom Burroughsově románu Tarzanovy šelmy i sám Tarzan) se stali vítězi války, aniž sebeméně tušili, že si vepř daleko odtud stýská vlkovi: „Šel po mně ten se šavlí.“ A vlk mu odpovídá: „Ten musí mít nejvíc sil, protože vyletěl na strom jako střela a svrhl dolů ruského medvěda, jako by to byl jenom žalud.“
Skvělý malíř Miroslav Váša jinak ilustroval i dílo Ladislava Mikeše Pařízka a knihy Bubáci, Případ baskervilského psa anebo Tajemný hrad Svojanov. Byl to mistr a vy si knížku sežeňte.
Zlatý střevíček (1969) | Databáze knih (databazeknih.cz)
Naštěstí vedle kruťáren všude po světě narážíme i na příběhy rozesmávající a přívětivé; jak to znám i z - Miroslavem Vášou ilustrované - knihy Zlatý střevíček, vydané roku 1970 Lidovým nakladatelstvím s podtitulem Ukrajinské lidové pohádky.
Z původních originálů převyprávěla příběhy do češtiny Ludmila Zilynská a celkem jde o jedenačtyřicet pohádek košatících se solidně i bujaře. Které to jsou?
Mj. Slaměný býček, Pán z Kocourova, Válka psa s vlkem, Kulihrášek, Kulhavá kachnička, Ach, O pravdě a křivdě, Tři bratři a omlazující voda, Hladoleti, Nešťastný Danylo, Kobylí hlava, Uhodila kosa na kámen, Jak cikán sekal louku, O dědkovi, který chodil do školy a Proč je v moři tolik vody.
Mé oblíbené Hladolety obdařil (jednooký) výtvarník Miroslav Váša (1920-1996) fascinujícím rejem dlouhovlasých, rozčepýřených pidimužíků odporně zelené barvy, úplně nahatých, a vypráví se, že žili bratři, bohatý a chudý, přičemž nikoli chuďas pracháči, ale bohatý chudému záviděl. Co? Že má děti.
Jednou v neděli hrál ten chudý doma všem jako obvykle na housle a najednou kouká, spolu s jeho drobotinou všude rejdí-tančí divné, vychrtlé bytůstky, co vylezly zpod pece. Hladoleti. A ó, chudák měl rovnou jasno, a kdyby to jen bylo v životě tak strašně jednoduché: do jeho chalupy zatáhli bídu oni. A tak těm hladoletům navrhl, aby si vlezli do sudu, a zatloukl nad nimi víko. Sud vezl do bažiny a koukejme, hospodářství zničehonic vzkvétalo a jinak prostomyslný chlapík ani neuviděl důvod, proč se bratru nepřiznat, jak se z bídy vykroutil. Ten zlý bratr sud vyhrabal, když se nikdo nedíval, a hladolety vyslal, odkud přišly. Jenže byl taky poněkud hloupý a nepochodil. Potvory se nenechaly navigovat a jako přitahované kouzelným magnetem šly za padouchem, který je osvobodil, a jenom za ním. Usadily se taky pod pecí a za chvíli byl majitel statku největší chudák široko daleko. Zda mu bratr pomohl? To pohádka už neříká a trochu je podobná Erbenovu příběhu Bída.
Ale Ukrajinci vykládali i parafráze příhod Kocourkovských konšelů. Anebo to byli - v Anglii - Gothamští. Jednomu takovému se prostě přestal líbit rybník na návsi, a že ani nemůže být dost dobrý pro voly; takže hnal prutem vlastní voly k Černému moři a pochopitelně odsud vodu nepili. Pošli. Statkář to nechápal, dokud neochutnal. „Tak proto je jí v moři tolik,“ povídá poté onen mudřec. „Nikdo ji nechce!“ Tolik veselá historka, ale v šesti letech mě bavívala i „právní“ báchorka o dědkovi ve škole.
„To jste se trochu zpozdil,“ povídají mu, když tam došel (vzhledem k jeho věku), a tak ze školy horempádem utekl. Ale již nazítří měli chytrolína ve třídě podruhé a prý. „Přivstal jsem si, když jste včera povídali, že jsem se zpozdil.“ Zase tedy dědka vyhodili a on cestou domů zakopl božím přičiněním o plný váček peněz. Měl ho odnést na patřičný úřad, říká pohádka, nicméně to neudělal a s bábou vše roztáčeli. Jak, se nevypráví, ale náhle žili na noze tak vysoké, jako je ta kuří z jiné pohádky. Jenže ta husa manžela udala a na úřad se hlásil jistý pán, který prý váček skutečně vytrousil; takže soud na dědu ostře dotíral, kdy peníze našel.
„Když jsem chodil do školy,“ stačilo to říct a moudrý soudce pánovu žalobu zamítl. Podobnou pohádku, řekl bych, nemáme.
A Kulhavá kachnička? Je něco jako Hvízdavý Dan od Maxe Branda, avšak značně jinak.
V lese černém objevila kachnu bezdětná babka a kačena měla zlomenou nohu. Opatrně ji nesli ještě s dědečkem domů a udělali jí doma náhradní hnízdo. Šli na houby, a když se vrátili, žasli. Poklizeno, navařeno. Nazítří velmi brzy zase vyrazili do lesů, a když se vrátili, opět bylo navařeno a pohádka úplně konkrétně líčí, co. Do detailu. I ptali se staříci na záhadu sousedů a sousedi řekli: „Viděli jsme děvče. Neslo vodu od studně. Hezké bylo jako obrázek, ale napadalo na nohu.“
Další den staří dělali, že míří opět do lesa, a schovali se doma. Dívka se objevila a zase zamířila pro vodu. Nenapadlo ty dva nic lepšího, než prázdné hnízdo spálit v peci.
„Zůstala bych u vás nadosmrti,“ řekla jim, „ale hlídali jste; takže teď mi vyrobíte kužel a vřeteno a já počkám na nová křídla.“ Poslechli a krasavice usedla venku na dvoře a předla, a když nad chalupou hlasitě svištělo celé hejno kachen, kejhaly směle směrem do dvora: „Chceš s námi? Chceš?“ Zavolala: „Ráda bych s vámi daleké kraje viděla, ale nemohu, já musím sedět tady. Nemám křídla. Složte se, družky, na sestřičku a shoďte každá po peříčku.“
Poslechly a za nějakou dobu frčelo nad domečkem druhé hejno a taky ono ji lákalo a taky odsud slečna vyškemrala pírka. Konečně se na nebi zjevilo i hejno třetí a dáma alias potenciální vnučka sesbírala i ta úplně nejposlednější potřebná pera, aniž jí v tom jakkoli zabránili. A tu se stala kachnou a fr navždy pryč. Poučení?
Máme asi každému démonu a i ženské uchovat podmínky, které mu vyhovují, a není na místě si lidi přivlastňovat, jako by to byli právoplatní zaměstnanci a členové rodiny.
Tomu normálnějšímu životu na Ukrajině a dokonce prosté prtačině (ševcovině) je bližší jiná ukrajinská báchorka o válce psa a vlka. Je čímsi jako Kocour v botách a k tomu Petrovští, které u nás zveršoval velmi hezky František Hrubín; ale vše opět běží jinudy. Psa Broka ženou zlí lidé do lesů, že nezvládá už hlídat, a tento Brok potká kulhavého vlka a slíbí mu boty; a jelikož se - v hrůze před sežráním - vydává za ševce, potřebuje kůži z vola. A tak prostoduchý, důvěřivý vlk zadáví vola komusi na pastvě a mrtvolu táhne do lesa, kde si Brok vyhradí rovných deset dní na práci. Ale vůbec nic neudělá a desátý den chce dratve. „Bez dratví šít nejde, přece, a na dratve stačí beran.“
„Jakpak to?“
„Z berana prostě vytáhnu žíly a hned bude čím šít.“
I loví ten pitomý vlk berana a má se dostavit ke králi, opravuji, k Brokovi už za pět dní. Jenže vychytralý Brok ještě postrádá štětiny a chce kvůli nim tělo divokého vepře. Dostane ho a boty pro vlka prý budou za šest dní. Ani si přitom ten vlk nevšiml, že pes nerušeně spořádal vola i berana i vepře a přibral tak moc, že pomalu není k poznání. Nu, a kdo se nažere, tomu otrne. „Nestydíš se chodit bos?“ povídá vlčkovi výsměšně. A nic víc. Takže vlk vypoví psovi válku a přichází druhá část mýtu. O pomoc prosí ten zbabělý vlk ještě i medvěda a divokého vepře a zajíce a Brok zatím dokluše do vsi a najme kocoura a kohouta a kačera. Nějak se nevracejí a lesní zvířata prosí zajíce, ať se letí podívat, proč ten zatracený Brok nejde. „Pánové, to bude perné,“ vrací se zajíc a líčí vojsko: „Vpředu pes, za ním někdo s tasenou šavlí (nepoznal kocouří ocas) a čtvrtý dodává na konci odvahu.“ On totiž ten kačer na chvostě vydával cosi jako „tak-tak“.
Když o tom lesní zvířata uslyšela, radši se poschovávala na různá místa, zatímco se armáda usadila pod dubem. A tu kocour zbystřil něco v listí. Zaťal tam drápy a rovnou do vepře, za kterým se leda zaprášilo, zatímco vylekaný kocour letěl po dubu k zenitu a vyplašil v koruně pitomého medvěda, který spadl a zabil se. Vlk to viděl, vzal nohy na ramena a Brok a jeho horda (on vedl takovou podobnou v jednom Burroughsově románu Tarzanovy šelmy i sám Tarzan) se stali vítězi války, aniž sebeméně tušili, že si vepř daleko odtud stýská vlkovi: „Šel po mně ten se šavlí.“ A vlk mu odpovídá: „Ten musí mít nejvíc sil, protože vyletěl na strom jako střela a svrhl dolů ruského medvěda, jako by to byl jenom žalud.“
Skvělý malíř Miroslav Váša jinak ilustroval i dílo Ladislava Mikeše Pařízka a knihy Bubáci, Případ baskervilského psa anebo Tajemný hrad Svojanov. Byl to mistr a vy si knížku sežeňte.
Zlatý střevíček (1969) | Databáze knih (databazeknih.cz)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Nacistova dcera
Jak si zamilovat Vánoce
Ostrovní vraždy dle Gruberova receptu
Po lešení na Týnský chrám i Nerudův antisemitismus
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Václav Cílek o Řípu
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Za oponou Stínadel
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
A co když... Kristus dožil v Indii???
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.