Jaro je na světě od toho, aby mnoho věcí naběhlo. Podle toho vzoru jsem to udělala i já. Naběhla jsem si. Jednoho dubnového rána se to stalo. Otevřela jsem vrátka a ve snaze vyběhnout na svoji obvyklou trasu jsem vrazila do sakra velkého chlapa. Od té doby jsem ve válečném stavu, aniž bych tušila, jak jsem k tomu přišla.
Ve snaze být slušná jsem po té srážce, která skoro připomínala konjunkci sfér, vyhrkla: „Ježíšikriste, promiňte, pardon!“
Jenomže ten chlápek, který mi tvrdostí svého těla způsobil minimálně pět modřin a naraženou levačku, tak ten (pardon) kretén na mě ještě zařval, až mi praskalo v uších: „Pometlo pitomý, blbý, namrzlý! Kdybys neměla na hlavě hučku a v uších sluchátka, tak se to stát nemuselo!“
To mi trošku rozhodilo sandál, protože po omluvě jsem čekala třeba něco ve smyslu, že se vlastně nic nestalo, když kolibříku vyrostl do cesty betonový sloup výšky zhruba dvou metrů a váhy téměř jistě dvou pytlů brambor. Chytla jsem vzteklou slinu a vytočená, jako uzávěr od hydrantu jsem na něj zase zaječela já: „Jednak si netykáme a za druhý, nejsem sama, kdo by měl dávat bacha, když se pohybuje tam, kde je pravděpodobný, že jsou taky lidi!“
A bylo to venku. Jenomže on tam stál dál v to svém kvádru, lehkém kabátu a s tváří svraštělou od naštvání a zasyčel mi do obličeje: „Na takovou krávu jsem ještě nenatrefil.“
Sice jsem byla od dost menší, ale v tu chvíli se projevily moje sebevražedné instinkty a já mu pleskla takovou facku, až to mlasklo a okamžitě jsem začala zdrhat. Oblečená jsem na to byla. Jenom jsem to vzala úplně jinudy, než obvykle a pádila do centra města. Když jsem se v běhu ohlédla přes rameno, viděla jsem, jak tam stojí, jako kdyby ho vyřezali.
Z dálky se za mnou neslo: „Krávo!“
Odpověděla jsem stejně mile: „Kreténe!“
Pak jsem zmírnila do poklusu a přehrávala si v hlavě, jak je možné, že jsem ho přehlédla a on si mně taky ani nevšimnul. Nakonec jsem usoudila, že takové pako mi nebude ničit dobrou náladu z běhání. Běhám každý den brzy ráno a pravděpodobnost, že na sebe ještě někdy narazíme, byla podle mého názoru nulová.
Když jsem se vrátila, byla o něco pozdější hodina než v případě, že to beru cestou z kopce do parku, oběhnu si klasické kolečko kolem altánku a odpočívadla pro vycházek chtivé spoluobčany.
Rychle jsem se osprchovala, hodila na sebe připravené oblečení, vyrazila do kanceláře. Doufala jsem, že šéf přijde později a můj prohřešek, který čítal zhruba desetiminutové zpoždění, mi nebude příliš ke škodě.

Rozhovor s Janou Slaninovou