ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 12.7.2026, svátek má
Bořek
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
NA CESTĚU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenka
Nejčtenější za 14 dní
Pomalost podle KunderyOdtažitý digitální experiment CzechoslayvakiaKdyž vás vývoj zklame, byl to sen Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého územíMistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!Televizní seriál Dexter běží 20 letEdith Nesbitová, tajemný Rus a tři děti u tratiChceš knihu zdarma? Hledá se 8 čtenářských detektivů!Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidíKnížka Po Marice přináší svědectví o lásce, smrti a nadějiKochat se formou anebo obsahem?Bradbury a Karlštejn
Filmování s režisérem Robertem Sedláčkem
02.12.2024 Ivo Fencl Film
Jen jednou mě chtěl obsadit do filmu slavný režisér. Robert Sedláček. Vedle snímků hraných dělá, jak víte, i četné dokumenty, ba ty především, a tenhle snad měl pojednávat o konkrétních lidech, kteří ztratili partnera a musili se pak postarat o dítě, což do nějaké míry zvládli
Je pravda, že partnerka mi před nějakými dvaceti lety zemřela, a syn, kterému v té době bylo pět let, děkuje za výchovu… prvořadě prarodičům z obou stran. Mně taky, ale vždycky jsem byl prvořadě urputný předčitatel. Což nestačí.
Přesto jsem se nebránil hezké Sedláčkově asistence a neptal se, jak mě vůbec vysondovala, i došlo na to, že jednoho dne zastavilo před barákem auto filmového štábu. Včetně pána s kamerou. A protože bývá kameraman ze štábu nejcharismatičtější a nejsvalnatější, úvodem jsem si ho s Robertem spletl.
Po uvítání jsme se bavili v kuchyni a zajímalo mě, kdo ještě bude v dokumentu. „Protože já mám, víte, přece jen především příbuzné a málo zásluh, zatímco ti druzí, které sledujete, bojovali víc.“
Kývali hlavami a bylo asi pozdě se vracet do Prahy. Připadalo mi, možná přeháním, že si koneckonců udělali výlet (což chtěli) mezi jinými a nepochybně reálnějšími projekty. Jen Robert Sedláček věc tak nestavěl a poprosil mě, abych konečně zavolal syna.
Byl podle mým instrukcí někde v podkroví a taky zrovna v ideálním věku mezi „štěnětem“ a velmi spanilým už jinochem. I mně okouzlující připadal, ale to nefungovala jen otcovská láska; i lidi od filmu a pan kameraman byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li jeho kouzlem. „Teď už, jen aby nebyl blbej,“ pomyslil jsem si. A jak jsme seděli už i se synem proti sobě za stolem, začal jsem konverzovat; ani už nevím, co všechno se točilo, ale improvizoval jsem. Proč? Protože vše připravené v takové chvíli se zapnutím kamery zapomenete.
„A znáš i nějaké významné režiséry?“ ptal jsem se syna mimo jiné a prostě věřil, že reakci syn „dá“. Trochu se zarazil. „Tak to je konec.“ Nebo ne? Měl bych zachránit kredit, co takhle vystřelit doplňující otázku? „Co třeba Robert Sedláček?“ Jenže jak jsem artikuloval ono „co třeba Ro…,“ tak mi došlo, že to vystřihnou. Takové podlézání, taková nejapnost a rádoby humor! I dořekl jsem: „Co třeba Roman Polański?“
Štáb neztuhl, to říct nemůžu, a necukl sebou ani synem nejnadšenější kameraman, ale Robertovi se tváří mihl mráček. „Vy tu máte rotundu?“ povídá.
Řekl jsem: „Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí.“
„Ale klid. Vyšlapáme. Uděláme nahoře nakonec i lepší záběry než tady u vás v kuchyni.“
Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si podle pokynů stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se tam dole točí travou mezi kopcem a městečkem. Kameramen se rozplýval, jenže jsem si také uvědomil, že právě kameraman je trochu jako fotograf a měl by - patrně - snímanému říkat: „To je ono. Teď vypadáš ještě líp.“
Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali. A dokonce se mohlo i stát, že byly naše scény a scénky a dialogy a výhledy vymazány. Tomu, pravda, odmítám věřit (jako milující táta), odmítám se nicméně Roberta Sedláčka dodatečně zeptat. Podle mě si je schoval! S klidem jsem nicméně všechno taktně promlčel, protože to přece byl překrásný jarní den a stojí za moc a mnoho i jenom podobné odpolední setkání s podobně „rozjetým“ tvůrcem. Šance pozorovat lidi pod jeho vlivem a při práci. Loni oslavil padesátiny.
Původním povoláním vlastně je to novinář, ale už má „doma“ dávno i Českého lva, i Cenu české filmové kritiky. Natočil, jak známo, mj. hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale původně vystudoval dokumentární tvorbu a dokázal to také známým seriálem České století (2014) podle scénářů Pavla Kosatíka. Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) a Heydrich - konečné řešení (2011).
Robert Sedláček o zločinu vraždy a svém hraném filmu Promlčeno:
Roden je mstitel a jde přes mrtvoly. Vražda by promlčena být neměla, říká Sedláček
Přesto jsem se nebránil hezké Sedláčkově asistence a neptal se, jak mě vůbec vysondovala, i došlo na to, že jednoho dne zastavilo před barákem auto filmového štábu. Včetně pána s kamerou. A protože bývá kameraman ze štábu nejcharismatičtější a nejsvalnatější, úvodem jsem si ho s Robertem spletl.
Po uvítání jsme se bavili v kuchyni a zajímalo mě, kdo ještě bude v dokumentu. „Protože já mám, víte, přece jen především příbuzné a málo zásluh, zatímco ti druzí, které sledujete, bojovali víc.“
Kývali hlavami a bylo asi pozdě se vracet do Prahy. Připadalo mi, možná přeháním, že si koneckonců udělali výlet (což chtěli) mezi jinými a nepochybně reálnějšími projekty. Jen Robert Sedláček věc tak nestavěl a poprosil mě, abych konečně zavolal syna.
Byl podle mým instrukcí někde v podkroví a taky zrovna v ideálním věku mezi „štěnětem“ a velmi spanilým už jinochem. I mně okouzlující připadal, ale to nefungovala jen otcovská láska; i lidi od filmu a pan kameraman byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li jeho kouzlem. „Teď už, jen aby nebyl blbej,“ pomyslil jsem si. A jak jsme seděli už i se synem proti sobě za stolem, začal jsem konverzovat; ani už nevím, co všechno se točilo, ale improvizoval jsem. Proč? Protože vše připravené v takové chvíli se zapnutím kamery zapomenete.
„A znáš i nějaké významné režiséry?“ ptal jsem se syna mimo jiné a prostě věřil, že reakci syn „dá“. Trochu se zarazil. „Tak to je konec.“ Nebo ne? Měl bych zachránit kredit, co takhle vystřelit doplňující otázku? „Co třeba Robert Sedláček?“ Jenže jak jsem artikuloval ono „co třeba Ro…,“ tak mi došlo, že to vystřihnou. Takové podlézání, taková nejapnost a rádoby humor! I dořekl jsem: „Co třeba Roman Polański?“
Štáb neztuhl, to říct nemůžu, a necukl sebou ani synem nejnadšenější kameraman, ale Robertovi se tváří mihl mráček. „Vy tu máte rotundu?“ povídá.
Řekl jsem: „Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí.“
„Ale klid. Vyšlapáme. Uděláme nahoře nakonec i lepší záběry než tady u vás v kuchyni.“
Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si podle pokynů stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se tam dole točí travou mezi kopcem a městečkem. Kameramen se rozplýval, jenže jsem si také uvědomil, že právě kameraman je trochu jako fotograf a měl by - patrně - snímanému říkat: „To je ono. Teď vypadáš ještě líp.“
Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali. A dokonce se mohlo i stát, že byly naše scény a scénky a dialogy a výhledy vymazány. Tomu, pravda, odmítám věřit (jako milující táta), odmítám se nicméně Roberta Sedláčka dodatečně zeptat. Podle mě si je schoval! S klidem jsem nicméně všechno taktně promlčel, protože to přece byl překrásný jarní den a stojí za moc a mnoho i jenom podobné odpolední setkání s podobně „rozjetým“ tvůrcem. Šance pozorovat lidi pod jeho vlivem a při práci. Loni oslavil padesátiny.
Původním povoláním vlastně je to novinář, ale už má „doma“ dávno i Českého lva, i Cenu české filmové kritiky. Natočil, jak známo, mj. hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale původně vystudoval dokumentární tvorbu a dokázal to také známým seriálem České století (2014) podle scénářů Pavla Kosatíka. Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) a Heydrich - konečné řešení (2011).
Robert Sedláček o zločinu vraždy a svém hraném filmu Promlčeno:
Roden je mstitel a jde přes mrtvoly. Vražda by promlčena být neměla, říká Sedláček
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Film
Právě dnes: 40 let filmové legendy jménem Labyrint
Kochat se formou anebo obsahem?
Láska dostane ránu, idylka se nekoná a dámská jízda může začít
A JE TO TADY ZAS! přinese další porci francouzského humoru
Odhalí Spielberg americké vládní tajemství?
Goldbergovi od 10.6. na FilmBox Comedy, tak to je návrat do osmdesátek!
Tankový prapor slaví 35 let: Porevoluční kinohit zůstává rekordmanem
Hvězdy nectím, ale podléhám onomu trendu
Stoletý literát Josef Nesvadba a jeho neznámější filmy
Býti hercem. Jest to kauf?
Skutečný příběh Kleopatry: Nebyla svůdnice, ale stratég
Horor Hokum: Adam Scott se v děsivé irské legendě propadá do šílenství
Michael aneb Pouze pocitologie, ale rychle
Kill Bill v jednom filmu
Kdo našel kladného hrdinu, našel poklad
Rally od Paříže k pyramidám přiváží velké dobrodružství
Mrzutá rybka? Humor a úžasně barevný oceán
Co funguje, napodobíme? Příklad z Hollywoodu
Méně známé počiny devadesátníka Zdeňka Svěráka
Jan Svěrák se vrací k poetice Jízdy v nové komedii Pět švestek
Další články v rubrice Film
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.