ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 5.12.2025, svátek má
Jitka
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
VZÁCNÉ ŠUPINKY - 12.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 11.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 10.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 9.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 8.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 7.část
Nejčtenější za 14 dní
Tip na výlet: Rekultivované těžební jámy pod Krušnými horamiPrvní řádná monografie o Václavu Junkovi 50 let po jeho smrtiRomantická Emma - loupeživý botHlásím: Pokřtěno!Dotek medúzy aneb Století herce Richarda Burtona Kouzlo Vánoc v papírových deskách aneb Průvodce vánoční literaturou6 způsobů, jak lidé v Čechách nejčastěji (ne)tráví VánoceJedno temné oknoCo mě v listopadu zaujalo na NetflixuPlzeňské Tylovo divadlo hraje pro ležérní publikumAnthony Hopkins rekapitulujeDvě pokroucené koruny
Filmování s režisérem Robertem Sedláčkem
02.12.2024 Ivo Fencl Film
Jen jednou mě chtěl obsadit do filmu slavný režisér. Robert Sedláček. Vedle snímků hraných dělá, jak víte, i četné dokumenty, ba ty především, a tenhle snad měl pojednávat o konkrétních lidech, kteří ztratili partnera a musili se pak postarat o dítě, což do nějaké míry zvládli
Je pravda, že partnerka mi před nějakými dvaceti lety zemřela, a syn, kterému v té době bylo pět let, děkuje za výchovu… prvořadě prarodičům z obou stran. Mně taky, ale vždycky jsem byl prvořadě urputný předčitatel. Což nestačí.
Přesto jsem se nebránil hezké Sedláčkově asistence a neptal se, jak mě vůbec vysondovala, i došlo na to, že jednoho dne zastavilo před barákem auto filmového štábu. Včetně pána s kamerou. A protože bývá kameraman ze štábu nejcharismatičtější a nejsvalnatější, úvodem jsem si ho s Robertem spletl.
Po uvítání jsme se bavili v kuchyni a zajímalo mě, kdo ještě bude v dokumentu. „Protože já mám, víte, přece jen především příbuzné a málo zásluh, zatímco ti druzí, které sledujete, bojovali víc.“
Kývali hlavami a bylo asi pozdě se vracet do Prahy. Připadalo mi, možná přeháním, že si koneckonců udělali výlet (což chtěli) mezi jinými a nepochybně reálnějšími projekty. Jen Robert Sedláček věc tak nestavěl a poprosil mě, abych konečně zavolal syna.
Byl podle mým instrukcí někde v podkroví a taky zrovna v ideálním věku mezi „štěnětem“ a velmi spanilým už jinochem. I mně okouzlující připadal, ale to nefungovala jen otcovská láska; i lidi od filmu a pan kameraman byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li jeho kouzlem. „Teď už, jen aby nebyl blbej,“ pomyslil jsem si. A jak jsme seděli už i se synem proti sobě za stolem, začal jsem konverzovat; ani už nevím, co všechno se točilo, ale improvizoval jsem. Proč? Protože vše připravené v takové chvíli se zapnutím kamery zapomenete.
„A znáš i nějaké významné režiséry?“ ptal jsem se syna mimo jiné a prostě věřil, že reakci syn „dá“. Trochu se zarazil. „Tak to je konec.“ Nebo ne? Měl bych zachránit kredit, co takhle vystřelit doplňující otázku? „Co třeba Robert Sedláček?“ Jenže jak jsem artikuloval ono „co třeba Ro…,“ tak mi došlo, že to vystřihnou. Takové podlézání, taková nejapnost a rádoby humor! I dořekl jsem: „Co třeba Roman Polański?“
Štáb neztuhl, to říct nemůžu, a necukl sebou ani synem nejnadšenější kameraman, ale Robertovi se tváří mihl mráček. „Vy tu máte rotundu?“ povídá.
Řekl jsem: „Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí.“
„Ale klid. Vyšlapáme. Uděláme nahoře nakonec i lepší záběry než tady u vás v kuchyni.“
Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si podle pokynů stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se tam dole točí travou mezi kopcem a městečkem. Kameramen se rozplýval, jenže jsem si také uvědomil, že právě kameraman je trochu jako fotograf a měl by - patrně - snímanému říkat: „To je ono. Teď vypadáš ještě líp.“
Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali. A dokonce se mohlo i stát, že byly naše scény a scénky a dialogy a výhledy vymazány. Tomu, pravda, odmítám věřit (jako milující táta), odmítám se nicméně Roberta Sedláčka dodatečně zeptat. Podle mě si je schoval! S klidem jsem nicméně všechno taktně promlčel, protože to přece byl překrásný jarní den a stojí za moc a mnoho i jenom podobné odpolední setkání s podobně „rozjetým“ tvůrcem. Šance pozorovat lidi pod jeho vlivem a při práci. Loni oslavil padesátiny.
Původním povoláním vlastně je to novinář, ale už má „doma“ dávno i Českého lva, i Cenu české filmové kritiky. Natočil, jak známo, mj. hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale původně vystudoval dokumentární tvorbu a dokázal to také známým seriálem České století (2014) podle scénářů Pavla Kosatíka. Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) a Heydrich - konečné řešení (2011).
Robert Sedláček o zločinu vraždy a svém hraném filmu Promlčeno:
Roden je mstitel a jde přes mrtvoly. Vražda by promlčena být neměla, říká Sedláček
Přesto jsem se nebránil hezké Sedláčkově asistence a neptal se, jak mě vůbec vysondovala, i došlo na to, že jednoho dne zastavilo před barákem auto filmového štábu. Včetně pána s kamerou. A protože bývá kameraman ze štábu nejcharismatičtější a nejsvalnatější, úvodem jsem si ho s Robertem spletl.
Po uvítání jsme se bavili v kuchyni a zajímalo mě, kdo ještě bude v dokumentu. „Protože já mám, víte, přece jen především příbuzné a málo zásluh, zatímco ti druzí, které sledujete, bojovali víc.“
Kývali hlavami a bylo asi pozdě se vracet do Prahy. Připadalo mi, možná přeháním, že si koneckonců udělali výlet (což chtěli) mezi jinými a nepochybně reálnějšími projekty. Jen Robert Sedláček věc tak nestavěl a poprosil mě, abych konečně zavolal syna.
Byl podle mým instrukcí někde v podkroví a taky zrovna v ideálním věku mezi „štěnětem“ a velmi spanilým už jinochem. I mně okouzlující připadal, ale to nefungovala jen otcovská láska; i lidi od filmu a pan kameraman byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li jeho kouzlem. „Teď už, jen aby nebyl blbej,“ pomyslil jsem si. A jak jsme seděli už i se synem proti sobě za stolem, začal jsem konverzovat; ani už nevím, co všechno se točilo, ale improvizoval jsem. Proč? Protože vše připravené v takové chvíli se zapnutím kamery zapomenete.
„A znáš i nějaké významné režiséry?“ ptal jsem se syna mimo jiné a prostě věřil, že reakci syn „dá“. Trochu se zarazil. „Tak to je konec.“ Nebo ne? Měl bych zachránit kredit, co takhle vystřelit doplňující otázku? „Co třeba Robert Sedláček?“ Jenže jak jsem artikuloval ono „co třeba Ro…,“ tak mi došlo, že to vystřihnou. Takové podlézání, taková nejapnost a rádoby humor! I dořekl jsem: „Co třeba Roman Polański?“
Štáb neztuhl, to říct nemůžu, a necukl sebou ani synem nejnadšenější kameraman, ale Robertovi se tváří mihl mráček. „Vy tu máte rotundu?“ povídá.
Řekl jsem: „Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí.“
„Ale klid. Vyšlapáme. Uděláme nahoře nakonec i lepší záběry než tady u vás v kuchyni.“
Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si podle pokynů stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se tam dole točí travou mezi kopcem a městečkem. Kameramen se rozplýval, jenže jsem si také uvědomil, že právě kameraman je trochu jako fotograf a měl by - patrně - snímanému říkat: „To je ono. Teď vypadáš ještě líp.“
Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali. A dokonce se mohlo i stát, že byly naše scény a scénky a dialogy a výhledy vymazány. Tomu, pravda, odmítám věřit (jako milující táta), odmítám se nicméně Roberta Sedláčka dodatečně zeptat. Podle mě si je schoval! S klidem jsem nicméně všechno taktně promlčel, protože to přece byl překrásný jarní den a stojí za moc a mnoho i jenom podobné odpolední setkání s podobně „rozjetým“ tvůrcem. Šance pozorovat lidi pod jeho vlivem a při práci. Loni oslavil padesátiny.
Původním povoláním vlastně je to novinář, ale už má „doma“ dávno i Českého lva, i Cenu české filmové kritiky. Natočil, jak známo, mj. hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale původně vystudoval dokumentární tvorbu a dokázal to také známým seriálem České století (2014) podle scénářů Pavla Kosatíka. Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) a Heydrich - konečné řešení (2011).
Robert Sedláček o zločinu vraždy a svém hraném filmu Promlčeno:
Roden je mstitel a jde přes mrtvoly. Vražda by promlčena být neměla, říká Sedláček
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Film
Film Král králů přináší příběh, který spojuje generace
Dotek medúzy aneb Století herce Richarda Burtona
Běží liška k Táboru, ale Běžící muž legrace není
DRACULA, příběh lásky
Staletá Angela, spisovatelka, pátračka
Co mě v listopadu zaujalo na Netflixu
Tentokrát mě na Netflixu zaujal Velký vlastenecký výlet
Ze hřbitova rovnou do kina
Myši v akci: Vánoční past
Nová pohádka o opravdovém přátelství - Tafiti a kámoši z pouště
6 krutých vládců, jejichž jména nás děsí dodnes
Co mě v září zaujalo na Netflixu
Šedesátník: Downey Junior
Trpaslík Gimli z trilogie Pána prstenů navštíví pražské fanoušky!
Nebozí chlapci střílení jako králíci
100 let od narození komika Petera Sellerse
Tip na 3 filmové jednohubky - září
O dokumentárním filmu Jarek
Vyrazili jsme s Luckou Vondráčkovou do „Babovřesek“. Podívejte, jak se změnily
45 let je komedii o falešném vrchním
Další články v rubrice Film
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.