ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 20.1.2025, svátek má
Ilona
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Promiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešlaZ jeřabinTakový zimní denOnline kurz tvůrčího psaní
Nejčtenější za 14 dní
Svačinky pro školáky: 5x salát na přestávkuLucie Moravčíková: Koučování mi pomohlo objevovat samu sebe... a jaké je to vaše dědictví?Jak nakládat s množiteli zvířat?DOPORUČUJI 5 komedií, jež se mi vepsaly do srdceStín smrti – místo činu: Dívčí kámenFOTOREPORTÁŽ: Z Nairobi do MombasyMagický den pro malé princezny v Martinickém paláci Labužník životaSubstance a Demi Moore bodují. Kde film uvidíte?Knižní zápisník: Poutavý prosinecJaký bude letošní Český lev?
Podstatný rozdíl mezi Stalinem a klukem s pistolí
06.12.2024 Ivo Fencl Společnost
Zbraně nemiluji. Nijak zvlášť. Ale dětství bylo jiné. Co jsem cítíval ohledně obyčejné pistole, jistě v vnímá spousta dětí, ale když vyrostou, někdy zapomenou.
Přesto... Není to náhodou symptom toho, že je lidstvo od přírody agresivní a zabijácké? „Já - chci - střílet z pistole,“ věděl jsem jako kluk. „Střílení mě baví.“ A já tím žil - a připadá mi zvláštní, že to nebyl citový vztah k rozpálené hlavni chrlící olovo, ale spíš k rukojeti pistole.
K pažbě. A pamatuji si to přesně. Prahl jsem onu plastovou pažbu tisknout - a cítil se královsky s ní propojen. Nelíbal jsem ji, to vůbec, ale lítal jsem jako magor místnostmi našeho baráčku - s pistolkou v sevřené, zaťaté ruce.
Nemusel jsem ani pusou vyluzovat „dž“. Stačilo, že mám fascinující krátkou zbraň. Že ji svírám, ba objímám a nejsem díky ní tak zranitelný.
Byl to pocit a byla to - vedle lega - jedna z mých nejoblíbenějších hraček. A rozbila se, jistě, ale dostal jsem od strejdy pistoli novou. A zase praskla, protože jsem to s blbnutím na zahradě už vážně přeháněl, a líbila se mi i „pistol“ rumcajsí, s hlavní připomínající kornout. Kupodivu se tenkrát (1970) vyskytovala v prodeji a bylo možné ji zpředu pěchovat pingpongovým míčkem, jenž stlačil pero; a když jste stiskli kohoutek, trefili jste babičku.
Hned pak jsem znovu nabil, ale pero brzy pošlo. Lze podobně masakrální touhy u kluka omluvit? Určitě! A důvod vidím. Měl jsem šťastné dětství a netušil nic o hrůzách světa. Bylo již dvacet až třicet let po válce a neškolen jsem neměl ani ponětí o reálné hrůze všemožných pistolnických vražd. O bolestech. O všem, k čemu, bože, pistole a revolvery sloužívají.
Zvláštní mi připadá, že mě pušky - a jiné dlouhé kvéry - nefascinovaly. Ani bodné zbraně. Kudly přitom klukovi bývá třeba! Táta si to myslel a táta mi taky právě pěkný nůž koupil. Se želízky. A mně se ono zařízení zamlouvalo, což o to, ale co je proti skvostu pistole v ruce.
I kdyby pistole z červené umělé hmoty! Ta se nedala překonat. Já ji miloval.
Jistě: férověji se zabíjí sok při kordovém souboji. Nebo rukama. A pilot bombardéru nad Hirošimou mohl být velmi slabý a i každý uživatel pistole je s to zavraždit samotného Schwarzeneggera; bohužel. To mi ale v dětství nedocházelo a horoval jsem pro „doplnění ruky“ a prodloužení přikrčené paže a doladění své osůbky. Malý vrah. A někde tam, mezi mým šestým a devátým rokem života, se to nejinak schumelilo. Jsou mnozí kluci svíráním pažeb horoucně posedlí a vždy to nemusí být budoucí vojáci. Našli jen cit. Na chvíli k pistoli. A ne, žádný kulomet. Ne, žádný samopal. Pistole a její strohost a jednoduchost. Ryzí propojenost s krevním oběhem.
„Mít pistoli a střílet nepřátele,“ uvažuje dítě nevinně a - podle mého názoru - je to třeba tolerovat a nevolat po míru. Dítě se chce vybít, tak nechť krutě střílí a huláká. Ať si lítá krajinou a ať vraždí! Protože dítě není a snad ani nebude Stalin a do Stalina má míle. Ono ještě nechápe a ještě dost nemyslí, zatímco Stalin už dospěle seděl a chladnokrevně dumal: „Pro jistotu dám Kirova taky zavraždit!“
Ale dítě smrt chápe ještě jinak a je okouzleno, když kosí figurky, aniž si představuje skutečné lidi. Ty cítící a trpící, když jsou postřeleni.
A zastavil jsem se a vydýchával a řekl mámě (jak si vzpomínám): „Tohle jsou zlí a tady hodní a zlé střílím.“
Řekla: „Nikdo není uplně zlej a nikdo uplně hodnej.“ A já: „Někdo je ale SPÍŠ zlej, rozumíš, a tak je zlej, a někdo je SPÍŠ hodnej.“ A tak se to dalo tenkrát rozlišit. Možná je to jen úsměvná logika pitomečka, ale bohužel měl obdobnou i ten Stalin. Navíc i možnosti. Pole. „A toho zabít ještě nenecháme, aspoň zatím,“ snil a nijak divoce neběhal. „Sice už nepohodlný začíná být, ale ještě je nepohodlný jen málo.“
Stalina jsem tenkrát neznal a infikovaly mě výhradně dobrodružné filmy. I westerny. Těch sice tenkrát v televizi moc nebylo, ale děcku stačí pár záběrů. Možná jste taky viděli klip Greenhornů k písni Říkal to Jim Bridger? Já ho jako dítě zahlédl - a stačil jednou. Jeho omamnost mě odkrouhla. Řeže s Indiány mě nadchly! A další řeže a střelby já sledoval aspoň na německých kanálech ARD a ZDF, které jsme - s potížemi - z Plzně chytali.
A prodchnul mě taky střelec, který - ve znělce seriálu Démon impéria - doskočí odněkud shora a na pevnou půdu a souběžně pálí z hlavní pistolí. Zkoušel jsem démona opakovaně napodobit a sám se jím stával. Už nevím jakého impéria jsem byl hrdina, ale Hvězdné války ještě neexistovaly.
Maketu koltu mi strejda (píše dnes knihy o zbraních) nesehnal, a tak jsem víc miloval pistole. Ale soused a kamarád Eda Babka dostal od táty-námořního kuchaře kolt na kapslíky a hú, to tedy byla věc! Ó, řachy a vůně. Záviděl jsem Edovi. Snad mě tenkrát ani vystřelit nenechal, podlý to pes! A tenkrát jsem se domníval, že je podstatou dobrého příběhu, který má lidi bavit, neutuchající kosení padouchů, a to pokud jen možno ranami pistolí. V běhu, ve výskoku, v dřepu.
V socialistické televizi běžel seriál S nasazením života („Kapitán Kloss“) a já se nesměl koukat, ale pár záběrů zahlédl špehýrkou… a polského špiona napodoboval. Jak? Před domem, kde se sušilo seno, jsem vybíhal na kopeček země porostlý heřmánkem a pálil po (jiným neviditelných) bojovnících, které jsem si živě představoval. Střílel je, mizery, a hrál i jejich pády. Mrtví se díky mě kulili z vršíku, ale opět jsem se hrnul vzhůru; což byly mé války, ty červená pistolko a kamarádko zlatá, do dlaně takřka vrostlá. Ona skutečně představovala klučičí prodloužení! Co z tebe zbylo? A jak jen seděla ve dlani. Až po letech mi tohle běsnění připomněla Kingova vzpomínka na jeho - velmi rané - psaní, kde vzpomíná: „A všechny kulky, které jsem v příbězích vyslal, nebyly nikdy kule, to musely být střely.“
A ne vždy smrtící. Vždyť Rumcajsův žalud či míček na péru hrály taky dobře - a byly tenkrát pro mě rovné oné Kingově „střele“.
Uhranutí pistolemi mi vydrželo dlouho a nerujná agresivita jakbysmet. Točil jsem se třeba okolo svislé tyče, připravené pro šňůru na prádlo, a držel se levou rukou, zatímco rukou druhou, tou pistolí prodlouženou, jsem střílel a střílel a snil, že okolo plane gigantická bitva a já udolávám a masakruji soupeře do posledního. A to mě bavilo, zatímco normálního mravence bych nezašlápl. A zdálo se mi, že se u sloupku točím hodiny a vizualizoval jsem za tu dobu román. A to nebyl sen. To se dělo.
Pak mě dovádění nenápadně opustilo. Dospíval jsem? Asi. Slast z držení pistole se nějak a postupně vytrácela; ale do té chvíle jsem disponoval mentalitou masového vraha, v podstatě, a je přece lepší, je-li kluk šílený válečník, než je-li pouze líný a vláčný Honza.
Nebo ne? Já bych řekl, že ano, a vždy jsem byl připraven střílet na obranu rodiny… a nikdo mi nikdy nevysvětlil, že bych nepochodil; takže jsem si celé dětství věřil, ale kupodivu především s imaginární pistolí ve dlani.
Nemusel jsem ani pusou vyluzovat „dž“. Stačilo, že mám fascinující krátkou zbraň. Že ji svírám, ba objímám a nejsem díky ní tak zranitelný.
Byl to pocit a byla to - vedle lega - jedna z mých nejoblíbenějších hraček. A rozbila se, jistě, ale dostal jsem od strejdy pistoli novou. A zase praskla, protože jsem to s blbnutím na zahradě už vážně přeháněl, a líbila se mi i „pistol“ rumcajsí, s hlavní připomínající kornout. Kupodivu se tenkrát (1970) vyskytovala v prodeji a bylo možné ji zpředu pěchovat pingpongovým míčkem, jenž stlačil pero; a když jste stiskli kohoutek, trefili jste babičku.
Hned pak jsem znovu nabil, ale pero brzy pošlo. Lze podobně masakrální touhy u kluka omluvit? Určitě! A důvod vidím. Měl jsem šťastné dětství a netušil nic o hrůzách světa. Bylo již dvacet až třicet let po válce a neškolen jsem neměl ani ponětí o reálné hrůze všemožných pistolnických vražd. O bolestech. O všem, k čemu, bože, pistole a revolvery sloužívají.
Zvláštní mi připadá, že mě pušky - a jiné dlouhé kvéry - nefascinovaly. Ani bodné zbraně. Kudly přitom klukovi bývá třeba! Táta si to myslel a táta mi taky právě pěkný nůž koupil. Se želízky. A mně se ono zařízení zamlouvalo, což o to, ale co je proti skvostu pistole v ruce.
I kdyby pistole z červené umělé hmoty! Ta se nedala překonat. Já ji miloval.
Jistě: férověji se zabíjí sok při kordovém souboji. Nebo rukama. A pilot bombardéru nad Hirošimou mohl být velmi slabý a i každý uživatel pistole je s to zavraždit samotného Schwarzeneggera; bohužel. To mi ale v dětství nedocházelo a horoval jsem pro „doplnění ruky“ a prodloužení přikrčené paže a doladění své osůbky. Malý vrah. A někde tam, mezi mým šestým a devátým rokem života, se to nejinak schumelilo. Jsou mnozí kluci svíráním pažeb horoucně posedlí a vždy to nemusí být budoucí vojáci. Našli jen cit. Na chvíli k pistoli. A ne, žádný kulomet. Ne, žádný samopal. Pistole a její strohost a jednoduchost. Ryzí propojenost s krevním oběhem.
„Mít pistoli a střílet nepřátele,“ uvažuje dítě nevinně a - podle mého názoru - je to třeba tolerovat a nevolat po míru. Dítě se chce vybít, tak nechť krutě střílí a huláká. Ať si lítá krajinou a ať vraždí! Protože dítě není a snad ani nebude Stalin a do Stalina má míle. Ono ještě nechápe a ještě dost nemyslí, zatímco Stalin už dospěle seděl a chladnokrevně dumal: „Pro jistotu dám Kirova taky zavraždit!“
Ale dítě smrt chápe ještě jinak a je okouzleno, když kosí figurky, aniž si představuje skutečné lidi. Ty cítící a trpící, když jsou postřeleni.
A zastavil jsem se a vydýchával a řekl mámě (jak si vzpomínám): „Tohle jsou zlí a tady hodní a zlé střílím.“
Řekla: „Nikdo není uplně zlej a nikdo uplně hodnej.“ A já: „Někdo je ale SPÍŠ zlej, rozumíš, a tak je zlej, a někdo je SPÍŠ hodnej.“ A tak se to dalo tenkrát rozlišit. Možná je to jen úsměvná logika pitomečka, ale bohužel měl obdobnou i ten Stalin. Navíc i možnosti. Pole. „A toho zabít ještě nenecháme, aspoň zatím,“ snil a nijak divoce neběhal. „Sice už nepohodlný začíná být, ale ještě je nepohodlný jen málo.“
Stalina jsem tenkrát neznal a infikovaly mě výhradně dobrodružné filmy. I westerny. Těch sice tenkrát v televizi moc nebylo, ale děcku stačí pár záběrů. Možná jste taky viděli klip Greenhornů k písni Říkal to Jim Bridger? Já ho jako dítě zahlédl - a stačil jednou. Jeho omamnost mě odkrouhla. Řeže s Indiány mě nadchly! A další řeže a střelby já sledoval aspoň na německých kanálech ARD a ZDF, které jsme - s potížemi - z Plzně chytali.
A prodchnul mě taky střelec, který - ve znělce seriálu Démon impéria - doskočí odněkud shora a na pevnou půdu a souběžně pálí z hlavní pistolí. Zkoušel jsem démona opakovaně napodobit a sám se jím stával. Už nevím jakého impéria jsem byl hrdina, ale Hvězdné války ještě neexistovaly.
Maketu koltu mi strejda (píše dnes knihy o zbraních) nesehnal, a tak jsem víc miloval pistole. Ale soused a kamarád Eda Babka dostal od táty-námořního kuchaře kolt na kapslíky a hú, to tedy byla věc! Ó, řachy a vůně. Záviděl jsem Edovi. Snad mě tenkrát ani vystřelit nenechal, podlý to pes! A tenkrát jsem se domníval, že je podstatou dobrého příběhu, který má lidi bavit, neutuchající kosení padouchů, a to pokud jen možno ranami pistolí. V běhu, ve výskoku, v dřepu.
V socialistické televizi běžel seriál S nasazením života („Kapitán Kloss“) a já se nesměl koukat, ale pár záběrů zahlédl špehýrkou… a polského špiona napodoboval. Jak? Před domem, kde se sušilo seno, jsem vybíhal na kopeček země porostlý heřmánkem a pálil po (jiným neviditelných) bojovnících, které jsem si živě představoval. Střílel je, mizery, a hrál i jejich pády. Mrtví se díky mě kulili z vršíku, ale opět jsem se hrnul vzhůru; což byly mé války, ty červená pistolko a kamarádko zlatá, do dlaně takřka vrostlá. Ona skutečně představovala klučičí prodloužení! Co z tebe zbylo? A jak jen seděla ve dlani. Až po letech mi tohle běsnění připomněla Kingova vzpomínka na jeho - velmi rané - psaní, kde vzpomíná: „A všechny kulky, které jsem v příbězích vyslal, nebyly nikdy kule, to musely být střely.“
A ne vždy smrtící. Vždyť Rumcajsův žalud či míček na péru hrály taky dobře - a byly tenkrát pro mě rovné oné Kingově „střele“.
Uhranutí pistolemi mi vydrželo dlouho a nerujná agresivita jakbysmet. Točil jsem se třeba okolo svislé tyče, připravené pro šňůru na prádlo, a držel se levou rukou, zatímco rukou druhou, tou pistolí prodlouženou, jsem střílel a střílel a snil, že okolo plane gigantická bitva a já udolávám a masakruji soupeře do posledního. A to mě bavilo, zatímco normálního mravence bych nezašlápl. A zdálo se mi, že se u sloupku točím hodiny a vizualizoval jsem za tu dobu román. A to nebyl sen. To se dělo.
Pak mě dovádění nenápadně opustilo. Dospíval jsem? Asi. Slast z držení pistole se nějak a postupně vytrácela; ale do té chvíle jsem disponoval mentalitou masového vraha, v podstatě, a je přece lepší, je-li kluk šílený válečník, než je-li pouze líný a vláčný Honza.
Nebo ne? Já bych řekl, že ano, a vždy jsem byl připraven střílet na obranu rodiny… a nikdo mi nikdy nevysvětlil, že bych nepochodil; takže jsem si celé dětství věřil, ale kupodivu především s imaginární pistolí ve dlani.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Lucie Moravčíková: Koučování mi pomohlo objevovat samu sebe
Rok 2025 ovlivní čínské znamení Hada
Plzeň v záři oslaví 10 let
FOTOCITÁTY slavných
Magický den pro malé princezny v Martinickém paláci
FOTOREPORTÁŽ: Z Nairobi do Mombasy
Jak nakládat s množiteli zvířat?
Teta kněžny z Babičky byla poslední přítelkyní Giacoma Casanovy
Křišťálová zahrada plná kouzelných světel
Po stopách židovské obce v Plzni III: Mnichov počátkem konce
Novoroční
Barborky a modré z nebe
Zpověď kriminalisty 2: Zločinci za mnou chodili žádat o věnování do knihy!
Zpověď kriminalisty 1: Šumava mi přirostla k srdci
Šťastné a veselé... a co ti nešťastní?
FOTOPOSTŘEHY zasněžené
Tři základy české kuchyně
Pojďme si to užít!
Po stopách židovské obce v Plzni II: Od požáru ke zlatému andělovi
FOTOPOSTŘEHY doslova vánoční
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.