Příběh o jedné italské vesničce v horách, kde se zastavil čas. Příběh o ženské sounáležitosti, odvaze, lásce i pokoře. Příběh, který formoval sám život i obě světové války. O ztrátách, bolesti, vzestupech i pádech. O víře, naději i beznaději. O osamění, tvrdé dřině, hladu a samotě. O kráse italského venkova, pochybnostech a volbách. O neúprosnosti osudu...

Krásné, ale přesto jaksi vzdálené. Ačkoli mě děj několikrát rozsekal a rozbrečel, jako bych ho sledovala jen zpovzdálí. Styl psaní připomíná reportáž. Drsnou, krutou a bolavou - a přesto jako by tomu chyběla opravdovost, život, procítění...

Ale ten příběh, ačkoli zvláštně podaný, byl srdcervoucí. Živočišný. Bolavý. Válka byla krutá, brala lidem životy, domovy, i naději. A přesto se nevzdávali. Bojovali, rvali se o každý další den, o každý nádech, o každý záchvěv srdce.

Příběh napsaný na základě skutečných událostí předků samotné autorky. Příběh, který se předává z generace na generaci, protože by se nemělo zapomínat. Na všechny ty, kteří už nemůžou mluvit. Na každou ženu, která nesla na ramenou bídu celého světa. Na všechny ty ztracené, zoufalé, osaměné duše, které se ve vichru války poztrácely...

Určitě stojí za přečtení!

Jennifer Antonová, Za svitu měsíce, JOTA 2022