Náš druhý trip v Africe byl zaměřen především na národní park Lake Nakuru a Lake Naivasha. Nebyly to ale jediné cíle. Den byl nadupaný zážitkama a krásou nepoznaného. Jako byste se v čase vrátili někam do pravěku - tak na mě působila krajina v národním parku Lake Nakuru... I kdybych ten den neviděla žádné zvíře, i tak by šlo o jeden z nejkrásnějších zážitků mého života... Krása, ticho, příroda a NIKDE NIKDO. Jen my. Jako bychom byli poslední na celé zemi... Slunce teprve vycházelo, jeho paprsky se jen nesměle dotýkaly země, zvířata se poklidně pásla a nevšímala si osamělého džípu s dvěma řidiči a dvěma vykulenými turistkami z Čech.



Džíp jsme měly jen pro sebe. To není obvyklé, o to víc jsme si toho vážily. Všude kolem nápisy: Za jízdy se držte. Seďte. Připoutejte se. No, víte jak to mám s angličtinou. Úspěšně jsme předstíraly, že jsme nerozuměly. Myslím, že za těch šest (možná i více) hodin jsem si ani jednou nesedla. Přilepená k obzoru, kochající se, nasávající, dojatá a doslova na kolenou z toho, jak je svět krásný...

 

Naši průvodci byli skvělí. U jednoho z jezer jsme dokonce směly vylézt z džípu, ale ve chvíli, kdy naši průvodci v blátě rozpoznali stopy hrochů, tak nás bleskově zahnali zpět do auta. Hrochy jsme toho dne viděly, ale až o něco později, v národním parku Lake Naivasha.

 

Než jsme se tam přemístily, stihly jsme ještě cestou výhled na Mount Longonot a vyhlídku na Velkou příkopovou propadlinu. (Danou fotografii bohužel nemám, ale nabízím záběry již z jezer.)

Lake Naivasha se v čase také propadlo tisíce a tisíce let zpět. Na obloze se schylovalo k bouřce, alespoň to tak na mě působilo (ve skutečnosti se z nebe snesl rychlý, krátký dešťík a za chvíli byste nepoznali, že vůbec kdy pršelo). Loďky byly malé.


Obě jsme měly foťáky (drahé) a tašku s doklady, penězi, telefonem. Když jsme se na cestu do Afriky vypravovaly, kamarádka mi vysvětlovala, že si tašku musíme neustále hlídat, pas mít stále u sebe, nevzdalovat se od ní ani na minutu, ani na vteřinu... Když jsme však vylézaly z džípu u jezera, rozhodla, že si tašky necháme v otevřeném džípu (zbláznila se?) s našimi průvodci postávajícími kus opodál (fakt to myslí vážně?). Myslela. Představa, jak Ben s Erikem odfrčí do dáli s našimi pasy, penězi, telefonem (jako jedinou možností dorozumívání) a my zůstaneme několik hodin cesty od Nairobi jen se svými foťáky... No přiznám se, úplně dobře mi při tom pomyšlení nebylo. To je ta spisovatelská duše. Hned vidí tisíce možností, co se může stát - a nejlépe těch nejkatastrofičtějších.

Naši průvodci samozřejmě nikam neodfrčeli. Alespoň ne bez nás. Všechno jsme po návratu našly, jak jsme to v džípu zanechaly. Nebylo proč si dělat starosti. Naopak. Průvodci za vás nesou odpovědnost, a hlídají si vás. Nikoho dalšího k vám nepustí. Když jsme se každá rozběhla na jinou stranu kvůli nějaké must fotografii, každý se rozběhl za jednou z nás. Nikdy jsme nebyly úplně samy, nebo alespoň tak daleko, jak považovali za bezpečné. Byly jsme jejich. Nesahat. Neubližovat.

 

Samotná plavba po jezeře byl dechberoucí zážitek. Viděly jsme krmení dravců. Přistávali dva, tři metry od nás na vodě, majestátní, obrovští, krásní. I ty hrochy jsme viděly. I když vždycky jen na chvilku. No ono to úplně stačilo. Naši ořechovou skořápku by schramstli na první dobrou i s námi (kdyby to měli v úmyslu). Atmosféra díky těžkým černošedým mrakům na obloze byla mírně strašidelná, trošku mysteriózní, tajuplná a vábivá. Kdyby to šlo, plavím se tam dosud...
 

Ale každá pohádka jednou skončí - a ta naše toho dne skončila taky. Ale to, co zůstává, jsou vzpomínky. Krásné, dechberoucí, nezapomenutelné. A ty už mi nikdo nevezme...