ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 20.1.2025, svátek má
Ilona
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Promiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešlaZ jeřabinTakový zimní denOnline kurz tvůrčího psaní
Nejčtenější za 14 dní
Svačinky pro školáky: 5x salát na přestávkuLucie Moravčíková: Koučování mi pomohlo objevovat samu sebe... a jaké je to vaše dědictví?Jak nakládat s množiteli zvířat?DOPORUČUJI 5 komedií, jež se mi vepsaly do srdceStín smrti – místo činu: Dívčí kámenFOTOREPORTÁŽ: Z Nairobi do MombasyMagický den pro malé princezny v Martinickém paláci Labužník životaSubstance a Demi Moore bodují. Kde film uvidíte?Knižní zápisník: Poutavý prosinecJaký bude letošní Český lev?
Klíma Klímu připomněl
16.12.2024 Ivo Fencl Literatura
Badatel Matěj Klíma (*1993), jmenovec filozofa Klímy Ladislava (1878-1928), připravil před časem edičně antologii Čtení o Ladislavu Klímovi. Shromáždil podstatné reflexe jeho díla za posledních sto dvacet let od roku 1904 a jedná se o texty třiceti autorů i včetně slovutných pánů Patočky, Šaldy, Březiny či Pavla Eisnera. Každý vnímal jinou perspektivou a Ladislav Klíma je ostatně nezařaditelný. Například Eisner chválí jedním dechem „smělost“ jeho romaneta, v rukou dcery by je však „viděl nerad“.
První dva oddíly knihy shrnují analýzy zveřejněné do Klímovy smrti, třetí ty do roku 1948 a následuje i čtvrtá část…, přičemž to byla šedesátá léta, kdy byl Klímův odkaz vzkříšen po takřka dvacetiletém mlčení.
Ladislav Klíma se za života vlastně proslavil pouze jedinkrát, a to když byl (1922) spolupodepsán pod hrou svou a Arnošta Dvořáka Matěj Poctivý, uvedenou Stavovským divadlem. Na tomto „nihilistickém, vulgárním“ dramatu, jak bylo také zváno, měl menší podíl a… Československá obec novinářská protestovala proti očerňování svého stavu a poprosila o odstranění hry z repertoáru. To samé žádal vehementně Jaroslav Hilbert, předseda Dramatického svazu. Ale Karel Čapek, Karásek ze Lvovic či F. X. Šalda podepsali 16. března 1922 v Lidových novinách prohlášení, podle něhož by bylo zapovězení dramatu nepřijatelným zásahem do umělecké svobody.
Po Únoru 1948 byl Ladislav Klíma zakázaný. Sazba třetího vydání jeho Světa jako vědomí a ničeho byla rozmetána a víceméně zázrakem vydržela reklama na jeho práce ve vestibulu „Nového veseloherního divadla“ do roku 1950. Dál ne. Šaldova studie o něm musela ze souborného kritikova díla ven… a pozitivně Klímu reflektovali leda Hrabal, Hiršal, Kolář či Egon Bondy, ale v paralelní kultuře. Pro underground sedmdesátých, osmdesátých let se stal svatým, ba bohem, a byl mytizován. A už v druhé polovině let sedmdesátých se jím začala zabývat jeho dnešní francouzská editorka Erika Abrams (*1952).
Kdo nad ním přemítá v naší knize? Například významný filozof, historik a překladatel Josef Zumr (*1928), který zemřel letos 2. července.
Právě on je tím, kdo - ještě s Olgou Svejkovskou - kdysi připravil známou, reprezentativní knihu Vteřiny věčnosti pro populární edici Světová četba (1967). Uvnitř toho svazečku je i Zumrova syntetizující předmluva, zdůrazňující Klímovu příbuznost s existencialisty.
V knize ale potkáme i hodnotitele starší, a právě před sto lety zemřel jeden z nich, a to Gustav Zába (1854-1924), autor filozofických hesel Ottova slovníku naučného a překladatel Kanta… A před šedesáti roky odešel i jeden z nejvýznamnějších klímologů Jaroslav Kabeš (1896-1964).
Ten byl do roku 1948 ředitel Agrární banky a v letech 1949-1953 dokonce ministrem financí; za jeho působení došlo k měnové reformě. Do roku 1957 pak řediteloval Státní banku. Už od roku 1927 se ale stával i znalcem a editorem Klímova díla. „Po linii idealismu“ mu objekt zájmu připadal jako „poslední slovo Hegelovy filozofie“ a neostýchal se (1945) rozvrhnout jeho dílo do víc než dvaceti svazků. Následkem Únorového převratu vyšly jen dva, ale Kabeš se Klímou obíral dál a zasvětil do jeho světa básníka Ivana Diviše.
Právník, sociolog a historik Emanuel Chalupný (1879-1958) psal o Františku Bílkovi a Otokaru Březinovi. Taky o Ladislavu Klímovi, jehož byl celoživotní přítel a mecenáš. Chalupný financoval jeho druhou knihu Traktáty a Diktáty a jako recenzent ji staví mezi „největší události“ v dějinách české filozofie. Co víc, stál za Klímou opakovaně jako právník a trojicí adorativních článků reagoval na vydání knihy Vteřina a Věčnost. 8. května 1928 uveřejnil Klímův nekrolog v Literárních rozhledech a po smrti filozofa apeloval na majitele jeho rukopisů, aby je poskytli pro knižní vydání. Ještě roku 1948 přispěl vzpomínkou do sborníku Ladislav Klíma: filozof-básník.
Kdo další z přítomných autorů Klímu finančně podporoval? Filozof, pěvec a inženýr chemie Miloš Srb (1892-1944) byl taky jeho mecenáš… a jediný, komu se dá říkat Klímův žák. Roku 1922 si poznamenal, že „vyššího“ člověka nepoznal a od roku 1937 se angažoval v Klímově společnosti, která se pokoušela vydat filozofovu pozůstalost.
Mecenášem Klímovi byl ale již básník Otokar Březina (1868-1929), a to navzdory tomu, že Klíma jeho verše a myšlenky parodoval. Asi na jedenáct hodin se setkali jedinkrát (1926) a nelitoval ani jeden. Přesto měl Březina Utrpení knížete Sternenhocha za „pouhý náčrt“ a bude to až František Hrubín (1948), kdo apeluje na Ludvíka Kunderu, aby dal svým zahraničním známým knihu přeložit. Proč? Klíma se tak stane „jedním z největších světových autorů“.
Filmový scénárista a kritik Josef Kodíček (1892-1954) byl dramaturg a režisér Vinohradského divadla (1927-1930). Od roku 1938 žil v Londýně a stal se (1951) redaktorem Svobodné Evropy. I on Klímu finančně podporoval, přátelili se a poskytl mu prostor v Tribuně. Inicioval vydání knihy Traktáty a Diktáty, kterou mu Klíma navíc dedikoval, a Kodíček doprovodil předmluvou Slavnou Nemesis. Je taky autor rozsáhlého Klímova portrétu L. Klíma - český případ (1922), přičemž originalitu filozofa vyzdvihoval až exaltovaně a Čechům opakovaně vyčítal, že Klímu nechali strádat.
Anarchista Josef Bláha (1889-1938) napsal utopickou novelu Cesty z Babylonu (1933), ale v naší publikaci má starší text Z mladé české filozofie (1912), věnujícím se Klímově prvotině. Katolický nakladatel Josef Florian (1873-1941), který se ocitl pod vlivem francouzského prozaika Léona Bloye (jehož překládal), se roku 1929 vymezil proti Klímově novele Soud boží. Kritik Jindřich Vodák (1867-1940) se - právě před sto lety (1924) - stal kulturním referentem Českého slova a Klímovu filozofii považoval za dekadentní a nemravnou. Nebezpečnou. Přesto mu zkoušel rozumět a počínaje nekrologem byl vstřícnější, jak tomu bývá. Mylně však chápe Klímu jako cosi, co vytvořila první světová válka a co přitakává hrubosti a „nízkostem“ jí stvořeným. Konstatoval také nevyhýbavě, že se Klíma podle hesla „stůj stranou“ vyhnul každému poutu i závazku a činil tak dobrovolně. Nežil tím pádem podle Vodáka „naplno“, neakceptoval povinnosti, „usnadnil“ si život.
Filozof Ferdinad Pelikán (1885-1952) redigoval svého času a velmi dlouho Ruch filozofický (1921-1942) a nebere si rovněž servítky, jak je naší knihou předvedeno. Klíma si, říká, přivodil pitím tuberkulózu. V Klímově pozůstalosti byl, dodejme, výtisk Pelikánova Boje za svobodu české filozofie (1927), který věnoval filozof filozofovi jako „váženému příteli“.
Spíš proti Klímovi stál básník a kritik Bartoš Vlček (1897-1926) a po matematiku Karlu Vorovkovi (1879-1929), který u nás - jako jeden z prvních - obhajoval teorii relativity, zbylo v Klímově pozůstalosti poděkování za výtisk knihy Vteřina a Věčnost, lístek s pozváním na večeři a výtisk práce s věnováním Klímovi. Vorovka jej vnímal především jako mystika a „filozofického Žháře“, což napsal s velikým ŽET.
Filozof a mystik Vladimír Hoppe (1882-1931) měl za hlavní zdroj poznání kontemplaci a intuici - a Klíma mu nebyl úplně cizí. Přispěvatel Lidových novin a filozof Rudolf Procházka (1889-1945) považoval za východisko z civilizační krize válku a cosi podobného hledal u Klímy. Mykolog a filozof Živan Vodseďálek (1903-1976) pracoval dlouho v rozhlase a vedl po druhé světové válce vzdělávací pořady Volná tribuna a Rozhlasová univerzita. Klímovo dílo označil roku 1931 za potenciální opodstatnění fašismu.
Už zmiňovaný kritik, historik a překladatel Pavel Eisner (1889-1958) totéž dílo vytrvale propagoval a komentoval. Mj. píše (1928): „Kdyby psal německy, rvaly by se o něho první listy a revue. Kdyby psal anglicky, založil by u nás školu.“ Jen den po Klímově smrti otiskl v Prager Presse svůj překlad jeho Úcty ke stáří a v nekrologu přirovnal Ladislava Klímu ke Karlu Krausovi. Kritik, pátečník a redaktor Lidových novin Jan Münzer (1898-1950) uvedl do českého povědomí právě dílo Karla Krause - a roku 1939 emigroval do Spojených států, aby (od roku 1948) pracoval v redakci českého vysílání Hlasu Ameriky. Utrpení knížete Sternenhocha nazval „metafyzickou detektivkou“.
Sociolog a filozof Josef Ludvík Fischer (1894-1973) vypracoval (1919) disertační práci o Schopenhauerovi a za druhé světové války žil ilegálně v Nizozemí. Klímův individualismus považoval za „embryonální“ a za pouhé násobení myšlenek Nietzscheho a Stirnera. Roku 1939 psal o Klímově „neodpovědné hře“, o jeho sebezbožnění, rušení kázně, řádu… a výsledné „karikatuře“ lidské přízemnosti. O nedostatku smyslu pro „život v řeholi“. Klímův individualismus asi po právu vnímal jako nezřízený.
Další spoluautor naší publikace Rudolf Černý (1905-1979) byl Únorovém převratu perzekvován a publikačně se odmlčel, ale roku 1940 charakterizoval Klímu jako mystika, jenž udělal život jevištěm téhož, co bývá jinak „rozvíjením fiktivních situací“. Klímovu praxi velice trefně srovnával s praxí jogína.
František Götz (1894-1974), profesor DAMU, kritik, historik, dramatik, romanopisec a scénárista, pracoval většinu života v Národním divadle, nakonec jako šéfdramaturg (1965-1969). Od roku 1960 byl i profesorem Univerzity Karlovy. Chválil procítěnost Klímova psaní a poznamenal (1928) do Židovských zpráv: „Některé jeho traktáty jsou téměř hymnické.“
Spisovatel a kritik Karel Sezima (1876-1949) zařadil roku 1932 povídku Jak bude po smrti do svazku Výbor z krásné prózy československé.
Ignorování Klímy vadilo i básníku Kamilu Bednářovi (1912-1972) a čteme v knížce jeho text v tomhle duchu. Historik a kritik Miloslav Novotný (1894-1966) se ovšem vymezil vůči nihilismu hry Matěj Poctivý, kde je východiskem pouze (málo plodný) smích.
Básník a kritik Karel Bodlák (1903-1989) zanechal v pozůstalosti snad tisíce listů s poznámkami k Ladislavu Klímovi a psycholog, filozof a disident Jiří Němec (1932-2001), vůdčí tvář udergroundu a iniciátor Charty (roku 1983 emigroval do Rakouska) se o Klímu zajímal od roku 1959. Ukázky jeho díla publikoval v druhé polovině šedesátých let ve Tváři.
Filozof Jan Patočka (1907-1977) pochopil Klímovu filozofii jen jako „konec slepé uličky“ a chápal autora co „myslitele absurdity“. F. X. Šalda (1867-1937) srovnal Utrpení knížete Sternenhocha s Lautréamontovým dílem a zachovaly se dva dopisy, které si Klíma a on vyměnili u příležitost Šaldových šedesátin… Pokud si svazek Čtení o Ladislavu Klímovi pozorně projdete, získáte i představu o stěžejních otázkách tímhle mužem nastolených. Současně, a to je podstatné, i o povaze českého prostředí, v němž je podobným filozofickým oříškům údělem zapadat. Ne že by - občas - nezarezonovaly!
Čtení o Ladislavu Klímovi. Ilustrace Emil Filla, Jindřich Štyrský, Alfréd Justitz, Jan Konůpek a další. Uspořádal, bibliografii sestavil a úvodní studii napsal Matěj Klíma. Rejstříky Michal Topor. Jako 19. svazek edice Antologie vydal Institut pro studium literatury. Praha 2022. 228 stran.
Čtení o Ladislavu Klímovi: Ve světle svých stínů (2022)
Ladislav Klíma se za života vlastně proslavil pouze jedinkrát, a to když byl (1922) spolupodepsán pod hrou svou a Arnošta Dvořáka Matěj Poctivý, uvedenou Stavovským divadlem. Na tomto „nihilistickém, vulgárním“ dramatu, jak bylo také zváno, měl menší podíl a… Československá obec novinářská protestovala proti očerňování svého stavu a poprosila o odstranění hry z repertoáru. To samé žádal vehementně Jaroslav Hilbert, předseda Dramatického svazu. Ale Karel Čapek, Karásek ze Lvovic či F. X. Šalda podepsali 16. března 1922 v Lidových novinách prohlášení, podle něhož by bylo zapovězení dramatu nepřijatelným zásahem do umělecké svobody.
Po Únoru 1948 byl Ladislav Klíma zakázaný. Sazba třetího vydání jeho Světa jako vědomí a ničeho byla rozmetána a víceméně zázrakem vydržela reklama na jeho práce ve vestibulu „Nového veseloherního divadla“ do roku 1950. Dál ne. Šaldova studie o něm musela ze souborného kritikova díla ven… a pozitivně Klímu reflektovali leda Hrabal, Hiršal, Kolář či Egon Bondy, ale v paralelní kultuře. Pro underground sedmdesátých, osmdesátých let se stal svatým, ba bohem, a byl mytizován. A už v druhé polovině let sedmdesátých se jím začala zabývat jeho dnešní francouzská editorka Erika Abrams (*1952).
Kdo nad ním přemítá v naší knize? Například významný filozof, historik a překladatel Josef Zumr (*1928), který zemřel letos 2. července.
Právě on je tím, kdo - ještě s Olgou Svejkovskou - kdysi připravil známou, reprezentativní knihu Vteřiny věčnosti pro populární edici Světová četba (1967). Uvnitř toho svazečku je i Zumrova syntetizující předmluva, zdůrazňující Klímovu příbuznost s existencialisty.
V knize ale potkáme i hodnotitele starší, a právě před sto lety zemřel jeden z nich, a to Gustav Zába (1854-1924), autor filozofických hesel Ottova slovníku naučného a překladatel Kanta… A před šedesáti roky odešel i jeden z nejvýznamnějších klímologů Jaroslav Kabeš (1896-1964).
Ten byl do roku 1948 ředitel Agrární banky a v letech 1949-1953 dokonce ministrem financí; za jeho působení došlo k měnové reformě. Do roku 1957 pak řediteloval Státní banku. Už od roku 1927 se ale stával i znalcem a editorem Klímova díla. „Po linii idealismu“ mu objekt zájmu připadal jako „poslední slovo Hegelovy filozofie“ a neostýchal se (1945) rozvrhnout jeho dílo do víc než dvaceti svazků. Následkem Únorového převratu vyšly jen dva, ale Kabeš se Klímou obíral dál a zasvětil do jeho světa básníka Ivana Diviše.
Právník, sociolog a historik Emanuel Chalupný (1879-1958) psal o Františku Bílkovi a Otokaru Březinovi. Taky o Ladislavu Klímovi, jehož byl celoživotní přítel a mecenáš. Chalupný financoval jeho druhou knihu Traktáty a Diktáty a jako recenzent ji staví mezi „největší události“ v dějinách české filozofie. Co víc, stál za Klímou opakovaně jako právník a trojicí adorativních článků reagoval na vydání knihy Vteřina a Věčnost. 8. května 1928 uveřejnil Klímův nekrolog v Literárních rozhledech a po smrti filozofa apeloval na majitele jeho rukopisů, aby je poskytli pro knižní vydání. Ještě roku 1948 přispěl vzpomínkou do sborníku Ladislav Klíma: filozof-básník.
Kdo další z přítomných autorů Klímu finančně podporoval? Filozof, pěvec a inženýr chemie Miloš Srb (1892-1944) byl taky jeho mecenáš… a jediný, komu se dá říkat Klímův žák. Roku 1922 si poznamenal, že „vyššího“ člověka nepoznal a od roku 1937 se angažoval v Klímově společnosti, která se pokoušela vydat filozofovu pozůstalost.
Mecenášem Klímovi byl ale již básník Otokar Březina (1868-1929), a to navzdory tomu, že Klíma jeho verše a myšlenky parodoval. Asi na jedenáct hodin se setkali jedinkrát (1926) a nelitoval ani jeden. Přesto měl Březina Utrpení knížete Sternenhocha za „pouhý náčrt“ a bude to až František Hrubín (1948), kdo apeluje na Ludvíka Kunderu, aby dal svým zahraničním známým knihu přeložit. Proč? Klíma se tak stane „jedním z největších světových autorů“.
Filmový scénárista a kritik Josef Kodíček (1892-1954) byl dramaturg a režisér Vinohradského divadla (1927-1930). Od roku 1938 žil v Londýně a stal se (1951) redaktorem Svobodné Evropy. I on Klímu finančně podporoval, přátelili se a poskytl mu prostor v Tribuně. Inicioval vydání knihy Traktáty a Diktáty, kterou mu Klíma navíc dedikoval, a Kodíček doprovodil předmluvou Slavnou Nemesis. Je taky autor rozsáhlého Klímova portrétu L. Klíma - český případ (1922), přičemž originalitu filozofa vyzdvihoval až exaltovaně a Čechům opakovaně vyčítal, že Klímu nechali strádat.
Anarchista Josef Bláha (1889-1938) napsal utopickou novelu Cesty z Babylonu (1933), ale v naší publikaci má starší text Z mladé české filozofie (1912), věnujícím se Klímově prvotině. Katolický nakladatel Josef Florian (1873-1941), který se ocitl pod vlivem francouzského prozaika Léona Bloye (jehož překládal), se roku 1929 vymezil proti Klímově novele Soud boží. Kritik Jindřich Vodák (1867-1940) se - právě před sto lety (1924) - stal kulturním referentem Českého slova a Klímovu filozofii považoval za dekadentní a nemravnou. Nebezpečnou. Přesto mu zkoušel rozumět a počínaje nekrologem byl vstřícnější, jak tomu bývá. Mylně však chápe Klímu jako cosi, co vytvořila první světová válka a co přitakává hrubosti a „nízkostem“ jí stvořeným. Konstatoval také nevyhýbavě, že se Klíma podle hesla „stůj stranou“ vyhnul každému poutu i závazku a činil tak dobrovolně. Nežil tím pádem podle Vodáka „naplno“, neakceptoval povinnosti, „usnadnil“ si život.
Filozof Ferdinad Pelikán (1885-1952) redigoval svého času a velmi dlouho Ruch filozofický (1921-1942) a nebere si rovněž servítky, jak je naší knihou předvedeno. Klíma si, říká, přivodil pitím tuberkulózu. V Klímově pozůstalosti byl, dodejme, výtisk Pelikánova Boje za svobodu české filozofie (1927), který věnoval filozof filozofovi jako „váženému příteli“.
Spíš proti Klímovi stál básník a kritik Bartoš Vlček (1897-1926) a po matematiku Karlu Vorovkovi (1879-1929), který u nás - jako jeden z prvních - obhajoval teorii relativity, zbylo v Klímově pozůstalosti poděkování za výtisk knihy Vteřina a Věčnost, lístek s pozváním na večeři a výtisk práce s věnováním Klímovi. Vorovka jej vnímal především jako mystika a „filozofického Žháře“, což napsal s velikým ŽET.
Filozof a mystik Vladimír Hoppe (1882-1931) měl za hlavní zdroj poznání kontemplaci a intuici - a Klíma mu nebyl úplně cizí. Přispěvatel Lidových novin a filozof Rudolf Procházka (1889-1945) považoval za východisko z civilizační krize válku a cosi podobného hledal u Klímy. Mykolog a filozof Živan Vodseďálek (1903-1976) pracoval dlouho v rozhlase a vedl po druhé světové válce vzdělávací pořady Volná tribuna a Rozhlasová univerzita. Klímovo dílo označil roku 1931 za potenciální opodstatnění fašismu.
Už zmiňovaný kritik, historik a překladatel Pavel Eisner (1889-1958) totéž dílo vytrvale propagoval a komentoval. Mj. píše (1928): „Kdyby psal německy, rvaly by se o něho první listy a revue. Kdyby psal anglicky, založil by u nás školu.“ Jen den po Klímově smrti otiskl v Prager Presse svůj překlad jeho Úcty ke stáří a v nekrologu přirovnal Ladislava Klímu ke Karlu Krausovi. Kritik, pátečník a redaktor Lidových novin Jan Münzer (1898-1950) uvedl do českého povědomí právě dílo Karla Krause - a roku 1939 emigroval do Spojených států, aby (od roku 1948) pracoval v redakci českého vysílání Hlasu Ameriky. Utrpení knížete Sternenhocha nazval „metafyzickou detektivkou“.
Sociolog a filozof Josef Ludvík Fischer (1894-1973) vypracoval (1919) disertační práci o Schopenhauerovi a za druhé světové války žil ilegálně v Nizozemí. Klímův individualismus považoval za „embryonální“ a za pouhé násobení myšlenek Nietzscheho a Stirnera. Roku 1939 psal o Klímově „neodpovědné hře“, o jeho sebezbožnění, rušení kázně, řádu… a výsledné „karikatuře“ lidské přízemnosti. O nedostatku smyslu pro „život v řeholi“. Klímův individualismus asi po právu vnímal jako nezřízený.
Další spoluautor naší publikace Rudolf Černý (1905-1979) byl Únorovém převratu perzekvován a publikačně se odmlčel, ale roku 1940 charakterizoval Klímu jako mystika, jenž udělal život jevištěm téhož, co bývá jinak „rozvíjením fiktivních situací“. Klímovu praxi velice trefně srovnával s praxí jogína.
František Götz (1894-1974), profesor DAMU, kritik, historik, dramatik, romanopisec a scénárista, pracoval většinu života v Národním divadle, nakonec jako šéfdramaturg (1965-1969). Od roku 1960 byl i profesorem Univerzity Karlovy. Chválil procítěnost Klímova psaní a poznamenal (1928) do Židovských zpráv: „Některé jeho traktáty jsou téměř hymnické.“
Spisovatel a kritik Karel Sezima (1876-1949) zařadil roku 1932 povídku Jak bude po smrti do svazku Výbor z krásné prózy československé.
Ignorování Klímy vadilo i básníku Kamilu Bednářovi (1912-1972) a čteme v knížce jeho text v tomhle duchu. Historik a kritik Miloslav Novotný (1894-1966) se ovšem vymezil vůči nihilismu hry Matěj Poctivý, kde je východiskem pouze (málo plodný) smích.
Básník a kritik Karel Bodlák (1903-1989) zanechal v pozůstalosti snad tisíce listů s poznámkami k Ladislavu Klímovi a psycholog, filozof a disident Jiří Němec (1932-2001), vůdčí tvář udergroundu a iniciátor Charty (roku 1983 emigroval do Rakouska) se o Klímu zajímal od roku 1959. Ukázky jeho díla publikoval v druhé polovině šedesátých let ve Tváři.
Filozof Jan Patočka (1907-1977) pochopil Klímovu filozofii jen jako „konec slepé uličky“ a chápal autora co „myslitele absurdity“. F. X. Šalda (1867-1937) srovnal Utrpení knížete Sternenhocha s Lautréamontovým dílem a zachovaly se dva dopisy, které si Klíma a on vyměnili u příležitost Šaldových šedesátin… Pokud si svazek Čtení o Ladislavu Klímovi pozorně projdete, získáte i představu o stěžejních otázkách tímhle mužem nastolených. Současně, a to je podstatné, i o povaze českého prostředí, v němž je podobným filozofickým oříškům údělem zapadat. Ne že by - občas - nezarezonovaly!
Čtení o Ladislavu Klímovi. Ilustrace Emil Filla, Jindřich Štyrský, Alfréd Justitz, Jan Konůpek a další. Uspořádal, bibliografii sestavil a úvodní studii napsal Matěj Klíma. Rejstříky Michal Topor. Jako 19. svazek edice Antologie vydal Institut pro studium literatury. Praha 2022. 228 stran.
Čtení o Ladislavu Klímovi: Ve světle svých stínů (2022)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Náměsíčník – nová severská detektivka od Larse Keplera
Labužník života
Stín smrti – místo činu: Dívčí kámen
Knižní zápisník: Poutavý prosinec
Zima bez tebe
Vánoční koleda v moderním kabátku
Rebecca Campbell: Karty léčivých vod
Sophie Hannah: Tichá noc Hercula Poirota
Černobylské dívky
S každou padající hvězdou...
Po 111 letech vyšel podruhé Pán světa od Hugha Bensona
Generálův deník: Fascinující příběh i křivdy, na které je těžké zapomenout
Hory Tóry: Básnické „šťourání“ Václava Vokolka
Mo Gowdat: Děsivě chytré
Ptačí hotel
Třicet jednodenních výšlapů Krakonošovým krajem
Boj za svobodu, v němž sny končí v plamenech
Česká verze 451 stupňů Fahrenheita
Za svitu měsíce
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.